Za mimořádný přínos v oblasti lékařské etiky
Profesorka Haškovcová současně vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nejprve se specializovala na transplantační imunologii.
Etika v počátcích dialyzační léčby
Profesorka díky svému zaměření dobře věděla o možnostech dlouhodobé dialyzační léčby, která nemocným zachraňuje život a umožňuje jim „dočkat se vhodného dárce“. Uvědomovala si i fakt, že pacienti potřebují nutně přístup k potřebným informacím, aby získali k dialýze důvěru: „Uvědomte si, že tehdy nebyl internet, že vydání knih trvalo neskutečně dlouho…“, vypráví své zkušenosti s počátky dialyzační léčby.
Od roku 1972 profesorka pracovala v Laboratoři klinické imunologie na Karlově náměstí v Praze a v té době začala z vlastního zájmu navštěvovat pacienty na dialýze, aby zjistila, co je trápí, jaké mají starosti a jaká přání. Ptala se i na to, jak se pacientům vlastně žije s přístrojem, který v té době ještě nebyl mezi laiky dobře známý.
Její protokolované rozhovory přispěly k přijetí první psycholožky Ireny Burdové, která se pak problémům nemocných na dialýzách plně věnovala. Tak vlastně vznikly základy dnes už běžně dostupné psychologické péče pro pacienty na dialyzačních střediscích.
Počátky dialýzy ale provázelo nejen téma možných obav ze strany pacientů. Úzce s nimi souvisely i těžké volby, před které byli postaveni ošetřující lékaři. V té době byl celosvětový a naprosto zoufalý nedostatek dialyzačních přístrojů. Rozhodování lékařů, komu dialýzu poskytnout a komu ne, bylo proto mimořádně obtížné. Mnozí lékaři, kteří pracovali na dialýze, neunesli odpovědnost za ty, kterým nemohli poskytnout zachraňující léčbu: „V době kritického nedostatku dialýz byla mezi lékaři pracujícími v této oblasti několikanásobně vyšší míra sebevražd než v normální populaci,“ zdůrazňuje profesorka s tím, že právě proto vznikla ve Francii takzvaná matematika milosrdenství. Jednalo se o pravidla, umožňující lékařům snadnější rozhodování. Rozpor mezi ideální a dostupnou medicínou byl první velký etický a dilematický problém, se kterými se profesorka setkala. Následovaly ale další: např. pravda na nemocničním lůžku, práva pacientů, ale třeba i otázka eutanázie. Tyto problémy pak profesorku dovedly k myšlence nezbytné institucionalizace lékařské etiky jako samostatného oboru v České republice.
„Výuka etiky je potřebná všude tam, kde se člověk setkává s člověkem.“
Snahy o to, aby byla lékařská etika samostatným oborem, započaly už v roce 1937 zásluhou Václava Cedrycha. Úsilí ale překazila druhá světová válka. Po několika dalších pokusech se teprve v roce 1992 podařilo ustanovit obor lékařské etiky s povinnou výukou na všech lékařských fakultách a také ve formě ošetřovatelské etiky v rámci vysokoškolských studijních programů pro sestry a sociální pracovníky. Jednou z iniciátorek byla právě profesorka Haškovcová.
Spolupráce s Aesculap Akademií
Když pak po revoluci začala společnost B. Braun budovat dialyzační centra, navázala s profesorkou Haškovcovou spolupráci: „Jezdila jsem často přednášet, jedno období jsem byla i členkou Vědecké rady Aesculap Akademie,“ říká profesorka a dodává: „Je dobře, že každý člověk v České republice, který potřebuje dialýzu, ji také dostane. Staré etické problémy byly vyřešeny. Nové ale vznikly a je třeba je řešit se znalostí argumentů, které zastávají odborníci nejrůznějších názorů.“
Vystudovala biologii a filozofii na Přírodovědecké fakultě a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a poté pracovala v řadě zdravotnických a biologických ústavů. Její odborný zájem zahrnuje řadu témat. Od 90. let se věnuje hlavně právům pacienta, pravdě na nemocničním lůžku, problematice umírání a lékařské etice, o jejíž uznání jako samostatného lékařského oboru se zasadila. Napsala 23 knih věnujících se především otázkám lékařské etiky a publikovala mnoho odborných článků.Pusťte si video se vzkazem profesorky Haškovcové. Prozradí vám mimo jiné, jak neobvykle se kdysi míchal dialyzační roztok.
Za mimořádný přínos spojený s obnovením edice moderní „Albertovy sbírky“
Profesor Zdeněk Krška coby student na Karlově univerzitě inklinoval k medicínskému oboru, který umožňuje vstoupit do organismu pacienta a bezprostředně vyřešit konkrétní problém. Vždy si také věřil, pokud jde o manuální zručnost. S odstupem času můžeme rozhodně konstatovat, že se ve svém odhadu nespletl. Je z něj vynikající chirurg, který si ale dokáže najít dostatek času i na vzdělávání ostatních, a to jak pregraduálních studentů, tak lékařů, kteří se snaží zdokonalovat postgraduálně: „Není špitál, kde bych někoho neznal. Kdekoliv vylezu, někdo se ke mně vrhne, že u mě studoval,“ směje se profesor.
Podílí se například na specializační přípravě, je také členem atestační a akreditační komise Ministerstva zdravotnictví a přednostou 1. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „Touto klinikou, kterou mám teď čest vést, prošla absolutní většina lékařů – i chirurgů – kteří působili v Čechách. Svého času to byla jediná chirurgická klinika a i v současné době je to klinika s největším počtem a spektrem výkonů a počtem mediků v ČR,“ říká.
Vzdělávání lékařů: Problém není na úrovni vlastní vzdělávací složky
Odborná příprava lékařů v České republice není podle profesora Kršky vůbec špatná a on sám nesdílí pesimismus některých kolegů a nemyslí si, že příprava lékařů do určité míry vázne. Problém je podle něj ve váhavosti českých úřadů a nekoncepčních krocích, které byly učiněny v minulosti: „Stížnosti by se měly přesouvat o patro, až dvě patra výš. Rozhodně si nemyslím, že problém je na úrovni vlastní vzdělávací složky, tedy na úrovni pracovišť, na kterých působím. Základní systém, který je vybudován, je velmi funkční. Mám s ním každodenní zkušenost a zpětnou vazbu, která to dokazuje,“ konstatuje.
Existence dalších vzdělávacích složek, jako například právě Aesculap Akademie, pak podle profesora Kršky v přípravě lékařů nesmírně pomáhá: „Aesculap Akademie má nejpropracovanější a nejsofistikovanější systém. Shodou okolností jsem jedním z členů první skupiny, která Akademii formovala. Vím tedy, o čem mluvím. To zázemí a logistika jsou doslova a do písmene profesionální a výborné. V počátcích jsme netušili, že to bude opravdu jedna ze zlatých žil ve vzdělávání lékařů u nás. A to opravdu nepřeháním,“ říká profesor.
V roce 1983 absolvoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Po ročním působení v Náchodské nemocnici odešel do Prahy na I. chirurgickou kliniku, konkrétně na Kliniku břišní, hrudní a úrazové chirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se v roce 2009 stal přednostou. Má mnoho zahraničních zkušeností, například ze švýcarské Basileje či vídeňské II. chirurgické kliniky. Je členem mnoha prestižních českých i světových společností, jako například Evropské společnosti pro miniinvazivní a endoskopickou chirurgii. Specializuje se na tromboembolickou nemoc v chirurgii.Pusťte si video s poděkováním pana profesora Kršky.
Oživení dědictví profesora Alberta
Albertova sbírka, za kterou profesor získal cenu Aesculap Akademie, je knižnice s dlouhou historií. V 50. letech minulého století byla nejprestižnější českou sbírkou. Podle Kršky do sbírky tehdy přispívali všichni, co ve světě medicíny něco znamenali. Časem ale přestala být systematicky vydávána, a to až do roku 2020, kdy se úkolu chopil znovu právě profesor Krška. „Albertova sbírka je počin, na který jsme já i všichni spoluautoři a spolumyslitelé velice hrdí. Uvedli jsme ji znovu v život,“ neskrývá radost.
K obnovení Albertovy sbírky profesora dovedla mimo jiné interakce se studenty. Pokud chce kdokoliv něco studovat, potřebuje podle něj souhrn informací o směřování oboru, přehled o problémech a o tom, jakým způsobem je na ně dnes nahlíženo. A přesně tak je moderní Albertova sbírka koncipována. Vyšla tak už například první kompletní monografie Onemocnění slinivky břišní nebo monografie Onemocnění žaludku. „Profesor Albert se také v každém díle věnoval konkrétnímu tématu. Vytvořili jsme něco podobného,“ vysvětluje Krška a dodává, že výčet prací tím rozhodně nekončí. „Další kniha je aktuálně v tisku, další dvě do tisku dáváme. A následující díly jsou v přípravě. Jeden z nich jsme svěřili i do Olomouce. V rámci projektu tedy funguje i spolupráce mezi univerzitami, tedy to, co Albert vždy chtěl – aby medicína nebyla jen na jednom pracovišti,“ líčí profesor Krška.
Přínos Alberta je u nás podle profesora Kršky absolutně nedoceněný, přestože má ve světě jinak ohromné jméno. O tom se mimo jiné s kolegy přesvědčil i při tvorbě základní struktury, kdy ho velmi překvapila vlna pozitivních ohlasů a ochota zahraničních odborníků na knihách spolupracovat. „Pokud jsem chtěl někdy po někom článek, byl to vždy boj. Jakmile jsem však zmínil, že je to do Albertovy sbírky, reakce byla více než kladná. Okamžitě jsme měli v první knize dvě kapitoly z Německa a nyní v nové knize máme kapitolu ze Spojených států. Jeden z následujících dílů zase kompletně napíší kolegové ze Švýcarska a Německa, pro které je prý čest do takovéto edice psát,“ vypráví profesor Krška.