O tom, že s vozíkem život nekončí, může Jiří Suchánek vyprávět dlouhé hodiny. Ačkoli se s ním osud nemazlil a nehoda jej připravila o možnost chodit, nevzdal se svých koníčků ani životních snů.
Jako velmi mladý jste měl nehodu, která vám změnila život. Jak moc bylo těžké přijmout fakt, že už nebudete chodit?
Ze začátku velká část lidí po úrazu věří, že to tak neskončí. Cvičí a čekají, že se to změní a znovu se na nohy postaví. Jiné to nebylo ani u mě. Tři roky jsem se více či méně úspěšně snažil cvičit a dohnat s přáteli ten rok, který jsem strávil v nemocnici a rehabilitačním ústavu. Smíření s osudem přišlo až časem. Teprve když jsem se naučil se svým postižením žít, mohl jsem svůj život směřovat dále do další etapy.
Co je pro ochrnuté pacienty při návratu do běžného života nejtěžší?
V mém případě to byla spíše otázka, co se životem, kam dál směřovat. Jak se vypořádat s „novou životní etapou“ a hlavně obavy z toho, jak na mě budou koukat lidi z blízkého okolí. Co kamarádi, s nimiž jsem doteď hrál fotbal? Užívali jsme si na zábavách, a najednou to všechno skončilo. Prostě pusto a prázdno…
Váš stav byl po úrazu velmi komplikovaný. Co vám v té době nejvíce pomohlo?
Když pominu personál Krajské nemocnice v Liberci, byla to v první řadě rodina, která za mnou jezdila každý druhý den z malé vesnice Chlumín u Mělníka. Navštěvovali mě po celou dobu mé hospitalizace, tedy v období od září do ledna, a při každé návštěvě s nimi přijel i někdo z mých přátel. Právě návštěvy pro mě byly obrovskou vzpruhou, která mi dávala sílu to všechno vydržet. Vzhledem k této zkušenosti také dnes na rodinu a přátelství nahlížím úplně jinak a jsem přesvědčen, že to naše vztahy velmi prohloubilo.
Kdy jste se rozhodl, že budete pracovat jako instruktor na spinální jednotce? Jakou práci jste vykonával předtím?
Počátkem roku 2003 se objevily zdravotní komplikace, které vyžadovaly hospitalizaci na některém z odborných pracovišť zabývajících se spinální problematikou. Shodou okolností byla otevřena Spinální jednotka v Liberci, a tak jsem se opět stal pacientem. Přitom jsem se seznamoval s pacienty bezprostředně po úrazu. Byli bezradní, nechtěli cvičit a až na výjimky se o nic nezajímali. Při společné rehabilitaci jsem se jim jako „mazák“ na vozíku snažil ukázat, že není všemu konec, že se dá slušně žít i po úrazu, i když se mi vracely vzpomínky z doby, kdy jsem i já byl krátce po úrazu a prožíval to samé. Vzpomněl jsem si i na své pobyty v Parapleti a na svého dobrého kamaráda Ladislava Kratinu, který zde pracoval jako instruktor soběstačnosti. Proto jsem se snažil svým novým kamarádům poradit při přesunech nebo při otáčení na posteli, čehož si všiml personál. Při jednom přátelském posezení se sestrou jsem se zmínil, i když jsem to myslel spíše v legraci, že by se pozice instruktora soběstačnosti hodila i na toto oddělení a že bych si to mohl na triko vzít já. Nevěděl jsem, že o mé myšlence řekne vedoucímu lékaři, ten ji přednese primáři, a mně se tak odstartuje úplně nová etapa života.
Setkáváte se s pacienty i po jejich odchodu ze spinální jednotky? Máte představu, jak se jim dále daří?
Ano, v průběhu roku pořádám besedy pro pacienty na Spinální jednotce Hamzovy odborné léčebny v Luži, kam pacienty překládáme k následné rehabilitaci. S některými se vídám i v Centru Paraple, kde hrajeme stolní tenis. Někteří se vracejí se zdravotními komplikacemi i k nám na oddělení, další nás navštěvují na ambulantní rehabilitaci nebo se jen tak zastaví ukázat, kam až se v rehabilitaci dostali. Což je pro nás velmi příjemné a jsme rádi, že s odchodem pacientů naše společné vazby nekončí.
Hrajete stolní tenis a reprezentujete Českou republiku i ve světě? Jaký je váš největší sportovní úspěch?
Ano, svůj první mezinárodní turnaj jsem absolvoval v roce 2007 ve slovinské Kranjské Goře. Od té doby jsem zažil mnoho úspěchů. Pro mě je úspěchem každý zápas, který odehraji na plno, ale jako každý sportovec si nejvíc pamatuji svá první vítězství: první medaili v Českém poháru, první titul Mistra ČR, první postup ze skupiny či medaili na mezinárodním turnaji. Krásné vzpomínky mám i na zahájení Mistrovství Evropy, kde jsem nesl naši vlajku, což pro mě byla obrovská čest. V neposlední řadě je mým velkým úspěchem i účast na Mistrovství světa v Koreji, kde jsem byl mezi dvanácti nejlepšími, a nemohu zapomenout ani na rok 2012, kdy jsem se poprvé jako šestý hráč světa zúčastnil Letních paralympijských her v Londýně.
Myslím si, že ve společnosti B. Braun by se několik schopných hráčů stolního tenisu našlo. Co říkáte na společný turnaj?
Kdy a kde? (úsměv)
Mezi sportovci propagujete katetry společnosti B. Braun. V čem je podle vás jejich největší výhoda?
Rozhodně si myslím, že dobrou pomůckou je hlavně Actreen® Glys Set. Je to cévka, jejíž součástí je sběrný sáček, což považuji za velké plus. Zkrátka žádné lahve na moč nebo bažant v batohu, ale pouze dobře skladná „cévka s pytlem“.
Kde berete energii a chuť do života? Co vám spolehlivě rozjasní den?
Energii? Je mi třicet, já mám energie na rozdávání! Nevím, zřejmě mě nabíjí život jako takový. Vždy je něco přede mnou a vždy mám na co se těšit. Těším se na trénink, turnaje, kamarády, ryby, rodinu, přítelkyni, v práci na šéfovou… Prostě mě život baví. Běžně bere většina lidí vše jako samozřejmost, ale když se stane něco podobného jako úraz, začne člověk prožívat s chutí i zdánlivé maličkosti. Hlavně se nesmí zavřít před světem doma a utápět se v tom, jaký je chudák.
