Touhle dobou před čtyřmi lety jste byl jedním z mnoha paralympioniků, kteří se připravovali na cestu do Pekingu a snili o zlatě. Když paralympiáda skončila, byl jste jedním ze sportovců, kterým se leskla na hrudi zlatá medaile. Jaký to byl pocit?
Byl to skutečně nádherný pocit, těžko popsatelný. V momentě vítězství mě zaplavila vlna pozitivní energie. Vlastně to bylo spíše takové tsunami, kterým se v jediném okamžiku odplavila několikaletá dřina. Všechno najednou dávalo smysl a já jsem věděl, že veškeré mé úsilí v podobě stovek hodin strávených na střelnici a tisíců vystřelených šípů stálo za to. Zlatá medaile z paralympiády se pro mě stala nezpochybnitelným důkazem, že kdo si jde za svým, může dosáhnout vysokých cílů i navzdory velkým překážkám. Pochopitelně by se to nepovedlo bez špetky štěstí...
Co všechno se pro vás od té doby změnilo?
Díky vítězství na paralympiádě v Pekingu jsem se dostal do širšího povědomí společnosti, zejména pak mezi handicapovanými. Zaznamenal jsem i výraznější zájem médií, díky čemuž jsem se mohl více pustit do marketingových aktivit a shánění sponzorů. Asi tak v 98% případů byla moje vynaložená energie sice zbytečná, ale i tak jsem dosáhl určitých úspěchů, které pro mě mají ohromný význam. Bez finanční a materiální podpory svých partnerů bych totiž těžko mohl konkurovat světu.
V srpnu odlétáte do Londýna a budete bezpochyby jedním z hlavních adeptů na medaili. Vaše situace je však nyní značně odlišná, než byla v Pekingu, kde se od vás nic neočekávalo. Cítíte v tomto směru vyšší tlak na svou osobu?
Pochopitelně určitý vnitřní tlak cítím, ale usilovně se snažím nepoddat se mu. Díky sponzorům a organizaci Spastic Handicap, kteří mě podporují, mám prvotřídní vybavení, s nímž se můžu kvalitně připravovat. Jak se poperu se svou psychikou, to už je jen na mně. Za uplynulé čtyři roky jsem udělal neuvěřitelný pokrok. Jednoduše jsem přesvědčený, že tvrdý trénink a celá má příprava nemůžou přijít nazmar. K tomu si připočtěte, že za poslední tři roky jsem k pekingskému zlatu přidal ještě stříbro z mistrovství Evropy i mistrovství světa. Soupeři to rozhodně nebudou mít jednoduché.
Davide, myslím si, že nikomu, kdo sleduje média, neunikly problémy týkající se paralympijského svazu. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že do Londýna nepojede nikdo. Vyřešilo se to, nebo jste nakonec čtyři roky trénoval zbytečně?
Situace ve svazu je vskutku složitá. V tuhle chvíli se s výpravou celého českého paralympijského týmu počítá, ale definitivně tomu uvěřím asi až na střelnici v Londýně. Bohužel musím říct, že takové zákulisní boje jsou pro nás sportovce ohromně demotivující. Pokud by se situace měla ještě změnit a já nakonec vinou nějakých sporů v Londýně nestartoval, se závoděním za Českou republiku bych skončil. Člověk na tréninku potí krev, a ve výsledku si pak připadá jako jakási nesvéprávná figurka na něčí šachovnici. To opravdu nemám zapotřebí…
Co všechno vaše příprava zahrnuje? Jak velký tým lidí se na ní podílí a kdo vlastně vaši přípravu financuje?
Mnozí by se asi divili, ale žádný početný realizační tým kolem Davida Drahonínského neexistuje. Prakticky by se dalo říct, že jsem potvrzením okřídleného rčení „Co si neuděláš sám, to nemáš“. Lidí, s nimiž nějakým způsobem pravidelně spolupracuji, je kolem mě doslova jako šafránu, ale mám štěstí, že jsou to ohromní profesionálové a špičky ve svém oboru. O financování mé účasti na mistrovství Evropy a mistrovství světa se stará Sportovní Federace Spastic Handicap a s financováním vybavení mi pomáhá i můj sportovní oddíl Spastic Sport Praha.
A jak vypadá trénink paralympijského vítěze?
Co se týče samotného tréninku, kromě samotné lukostřelby zahrnuje také plavání, posilování a rehabilitaci. Lukostřelbu jako takovou trénuji minimálně šestkrát, ale i dvanáctkrát týdně. Minimálně dvakrát týdně chodím na rehabilitace, samozřejmě nesmí chybět plavání a posilovna. Krom toho denně cvičím s činkami a posiluji s terabandem, a když nemohu na střelnici, tak doma střílím lukostřeleckým trenažérem.
Chcete mi říct, že si sám sháníte partnery a vyděláváte na to, abyste mohl reprezentovat Českou republiku na paralympijských hrách?
Možná to zní divně, ale pokud chci konkurovat nejlepším závodníkům na světě a sám se tím nejlepším stát, tak se musím sám starat. Kdybych spoléhal jen na můj sportovní klub, stěží bych patřil ke světové špičce. Pomoc od klubu je limitována, přeci jen tam nejsem jediný. Musím se tedy hodně ohánět, abych sehnal partnery, ovšem o to víc si jich pak vážím.
Trochu odbočím od tématu, ale mohl byste čtenářům sdělit, jak se vlastně stalo, že z budoucího šampiona v bojovém umění taekwon-do je paralympionik a stále ještě úřadující paralympijský vítěz v lukostřelbě?
Jednoho dne v dubnu 1999 jsem přišel domů unavený z tréninku taekwon-da, usnul jsem v posteli… a ve tři hodiny ráno mě moje maminka našla zraněného pod balkonem panelového domu, kde jsme bydleli ve třetím patře. Já osobně si z toho večera vůbec nic nepamatuji. Jen to, jak jsem šel spát, a pak už jsem se probral v nemocnici mezi operacemi. Doktoři mi řekli, že jsem byl náměsíčný a vypadl z balkonu. Při pádu jsem si roztříštil krční obratel a jeho úlomky poranily míchu. Úplně jsem ochrnul na dolní končetiny a částečně na horní končetiny a trupové svalstvo.
To je příběh, který by skoro vydal na knihu…
Na knize se intenzivně pracuje, ale den má jen 24 hodin. Skloubit práci, tréninky a veškeré PR aktivity je neuvěřitelný kolotoč.
Jedním z vašich nejnovějších sponzorů je i Skupina B. Braun. Jak vůbec došlo k navázání spolupráce?
Byla to úplná náhoda. Žádní známí, žádná protekce, jen výsledek mého snažení. Ze společnosti B. Braun mi jednoho dne zavolali, zda chci poslat vzorek cévek (rok předtím jsem vyplnil jakýsi formulář v časopise Vozíčkář). Využil jsem příležitosti a zeptal se, zda společnost B. Braun provozuje nějaké sponzorské aktivity…
V poslední době jsem s vámi četl několik rozhovorů v různých médiích a prý se o vás natáčí i exkluzivní pořad České televize, 13. komnata. Co je na tom pravdy?
Vy ale máte informace (smích)... Ale ano, 13. komnatu se mnou nyní Česká televize dotočila a měla by se vysílat někdy v květnu - mí fanoušci a fanynky už se mohou těšit!
Na co konkrétně byste diváky přilákal?
V pořadu toho zazní spousta, těžko se dá vybrat jedna konkrétní věc. Bude to zkrátka příběh kluka, který rozhodně neměl svoji životní cestičku prošlápnutou. Stačila jedna smolná noc a ocitl se na vozíku…
Čemu všemu se kromě lukostřelby věnujete?
Rád hraju florbal na vozících, ale pro tento rok už tahle aktivita pro mě skončila a já se soustředím jen na lukostřelbu, bazén, posilovnu a rehabilitaci. Mimo to jsem začal pracovat ve VZP, kde mám na starosti koordinaci tří projektů. V tomto roce jsem také začal jezdit po základních a středních školách, kde dětem přednáším o prevenci úrazů a o sportování postižených lidí.