“V červnu jsme oficiálně spustili projekt DD ParaArchery, ačkoliv ta myšlenka přišla o dost dřív, kdy jsem začal předávat zkušenosti mé svěřenkyni Tereze Brandtlové. Čekali jsme ale na správný okamžik realizace.” říká vítěz celkového hodnocení evropského poháru v roce 2018.
Utvrdil ho v tom i moment na Paralympijských hrách v Riu de Janeiru, kde v kategorii mix týmů vyhrál bronzovou medaili: “V roce 2015 se rozhodlo, že v programu na paralympiádě v Riu bude soutěž Mix týmů, to znamená, že jsem musel sehnat ženu se stejným postižením, abych v kategorii W1 mohl bojovat o další medaili. Potkal jsem Šárku Musilovou, se kterou jsem společně trénoval, poradil v technice, pomohl jí sehnat vybavení. V Riu jsme vybojovali třetí místo a já pochopil, že dokáži pracovat s člověkem na vozíku a předat mu moje zkušenosti. Nechci, abych byl jediný český paralukostřelec.”
V loňském roce začal pracovat s dalšími dvěma vozíčkáři: “Tereza Brandtlová se zúčastnila letos Evropského poháru v Novém Městě nad Metují, na mistrovství Evropy dokonce vybojovala v ženském týmu v zdravější kategorii bronz. To vše jsme zvládli společně za pomoci SC Jedličkův ústav a Pavla Martínka, který mi od začátku věřil a pokryl většinu nákladů na vybavení a startovné. Šlo o vysokou částku kolem 100 000 Kč. Druhý svěřenec bohužel nebydlí v Praze a nemohli jsme tolik společně trénovat. Jsem si jistý, že na mistrovství Evropy by určitě neskončil poslední. Každopádně se mi podařilo Karlovi zařídit vybavení a věřím, že příští rok bude Českou republiku na závodech reprezentovat.”
Drahonínský tím poukazuje i na problematiku paralukostřelby:”V Česku neexistuje žádný systém, nábor nových sportovců, soustředění atd. Nechci čekat, než s tím Český paralympijský výbor nebo svazy začnou, nehodlám koukat a kritizovat, co nikdo nedělá. Je mi nanic z lidí, kteří kolem paralukostřelby jen pózují, plácají se po ramenou a věnují se lidem, kteří trénují 1x týdně. Jezdí do zahraničí na závody za státní peníze na výlety a jejich výkonnost je v porovnání se zahraničními závodníky podprůměrná. Pokud někdo nemá výkonnost, tak může jezdit po závodech v České republice. Limity jsou však směšné a tak se do reprezentace dostane každý. Stěžovat si pouze na peníze je jednoduché, ale mě taky nikdo neplatil za to, že jsem se věnoval Šárce Musilové nebo mým svěřencům, nikdo mi neplatil cestovné ani když jsem jel do Kladrub.”
Drahonínský nebude vychovávat jen profesionální sportovce: ”Cílem je motivovat další hendikepované k aktivnímu životu, představit jim lukostřelbu jako volnočasovou aktivitu, která jim může pomoci se lépe adaptovat zpět do společnosti a pomůže jim zlepšit fyzickou kondici. Já jim mohu předat svoje zkušenosti a především u kvadruplegiků díky speciálnímu vybavení umožnit, že vůbec zvládnou z luku vystřelit.”
Sám poukazuje i na to, že nyní není v jeho silách s každým třikrát týdně trénovat, ale sám věří tomu, že by se dal nastavit program a rozhodně by bylo o pár paralukostřelců v naší zemi víc:” Chci aby lidé,se kterými pracuji, nečekali, až přijedu na jejich trénink. Chci, aby byli soběstační a dokázali trénovat sami. Trénink není pouze o tom, že musí jet střílet na střelnici na 50 m, mohou klidně trénovat na 5m nebo s trenažerem. Karla jsem seznámil s lukostřelci v libereckém klubu a on teď jezdí na tréninky s nimi. Tereza trénuje skoro denně doma na zahradě na 30m nebo na chodbě v domě na 3m techniku.”
Aby mohl realizovat svůj projekt, oslovil sportovec terapeutku Rehabelitačního ústavu Kladruby Petru Skopcovou, se kterou se domluvil na předvedení lukostřelby s možností si ji vyzkoušet: “Překvapil mě zájem a hojná účast, kdy se v tělocvičně utvořil hlouček vozíčkářů. Postupně se vystřídali a každý zvládl přibližně 30 výstřelů, někteří během dvou hodin i dvakrát. Všichni uznali, že to není nic jednoduchého a cítili mezilopatkové svaly,” směje se Drahonínský. Přesto nepřehlédnete v jeho tváři pocit štěstí:”Já byl rád, že si to užili a vidět v jejich očích jiskru, když trefili terč a většina i žlutý střed, byla pro mě ta největší odměna.”
Lukostřelec doteď tyto aktivity financoval ze svých vlastních prostředků, ale pomoc mu přislíbil Pavel Martínek z SC Jedličkovo ústavu.
Rád připomene dojemnou situaci z vyhlášení na mistrovství Evropy v Plzni, kdy peníze věnované jemu, daroval svému svěřenci:”V letošním roce jsem díky nápoji Nero Drink a projektu Nero Hero získal finance, za které jsem pořídil luk pro druhého lukostřelce Karla.”
Nejde ovšem jen o peníze. O projekt se stará jeho přítelkyně, která vypomáhá i s tréninky, mediální částí a zařizuje vše okolo soustředění a výjezdů. Neopomene ani spolupráci s Ivou Hradilovou z Centra Paraple, která s klienty jezdí na lukostřelbu a když má někoho zapáleného, absolovuje trénink právě s nimi a dodává:”Nechceme nic zadarmo, jsme rádi i za podporu přátel, kteří s námi jedou na soustředění na konci listopadu, jelikož si vážíme kohokoliv, kdo ví, že za tímto projektem se skrývá spousta práce.”
Drahonínský dodává:”Vím, že mám co předávat a strašně mě to baví, takže kdo by měl zájem vystřelit si z luku nebo vyrazit s námi na soustředění, ať mě klidně kontaktuje. Pochopil jsem, že i to, co se mě zdálo nemožné, je reálné. Člověk musí věřit.”
