Už na Akademii výtvarných umění, kde studoval v ateliéru Jiřího Sopka, začal vytvářet cykly syrových zimních panoramatických krajin, v nichž dodnes rezonuje pochmurná atmosféra místa zbaveného svých původních obyvatel, a tak i paměti. Takovými malbami pak zaujal nejen české kurátory a galeristy, ale poté, co se stal členem mezinárodního sdružení The Stuckists, i ty zahraniční. Dnes má za sebou Jaroslav Valečka víc než stovku samostatných i kolektivních výstav a jeho jméno je známé nejen v Čechách, ale prosazuje se i v Anglii, centru mezinárodního stuckismu.
Na dotek dílu Jaroslava Valečky
Kdy tě napadlo stát se malířem a jaká to byla cesta?
Malířem jsem chtěl být tak od svých patnácti let, chodil jsem tenkrát na lidovou školu umění, kreslil zátiší a figury, četl jsem knihy o van Goghovi, Renoirovi nebo Cézannovi a lákala mě představa dělat něco podobného.
V roce 1991 mě ještě před maturitou vzali na Akademii výtvarných umění v Praze, dost mě to tenkrát překvapilo, na první pokus se přijímalo málokdy. A pak už vlastně nebyla cesta zpátky. Školu jsem ukončil v roce 1998, začátky nebyly lehké, ale když má člověk pro něco vášeň, vydrží hodně. Tak jsem u umění dodnes.
Co pro tebe bylo a je největší inspirací?
Největší inspirací pro mě byla a je krajina mého dětství - severní Čechy, konkrétně okolí České Kamenice. Je to krásné místo kousek od národního parku Česko-saské Švýcarsko, krajina má divoký horský ráz, jsou tam krásné scenerie s melancholickou, romantickou a trochu strašidelnou atmosférou. A protože jsou to bývalé Sudety, stále je tam cítit velmi neveselá historie - například vesnice Líska, odkud pocházím, měla před válkou přes 900 obyvatel a dnes jich má asi jen padesát. Některé vesnice dnes neexistují vůbec a zbyly z nich třeba jen ovocné stromy v lese. Dá se říct, že tam úplně zmizel jeden svět. Pro život to ideální místo není, ale jako inspirace je skvělé.
Jaké výstavy do konce roku 2013 ještě plánuješ?
V současné chvíli mi běží samostatná výstava Sudety v pražské Galerii Vltavín, která představuje obrazy z posledních dvou let inspirované právě mým rodným krajem. Pak bude následovat výstava stuckistů v pardubické městské galerii, a poslední s názvem Hraniční syndrom v trutnovské galerii Uffo a v Galerii Michal´s collection v Praze. Ta bude mapovat neveselé části česko-německé historie a je zajímavá tím, že její realizace byla pro svou údajnou kontroverznost zakázána v Saském kulturním centru v Praze, které ji původně iniciovalo.
Stuckisté
Mezinárodní hnutí, jehož je Jaroslav Valečka členem, vzniklo v 90. letech ve Velké Británii a tvořili ho autoři, již v té době byli zcela „out“ - byli to umělci, kteří tvořili v klasickém médiu malby nebo sochy a kteří ve svém díle používali figurativní prvky. Spojovalo je především odmítání konceptuálního umění, o němž si mysleli, že jsou to „císařovy nové šaty“. Proslavilo je hromadné protestování proti udílení ceny Turner Prize, které léta preferovalo právě zcela nesrozumitelné konceptuální umělce. Tato původně outsiderovská skupina se ale brzy vypracovala v jedno z nejpozoruhodnějších uměleckých hnutí - brzy vznikly buňky ve všech evropských státech. Na to brzy zareagoval i trh s uměním a původně podceňovaní umělci jsou dnes v nabídce předních galerií a aukčních síní. Historie, podobně jako třeba u nejprve opovrhovaných impresionistů, se opakuje.