Přesněji, z Markéty Korečkové se stala akademická sochařka. Zní to sice jako pouhé konstatování, ale je na tom něco zvláštního: křehká mladá žena si vlastní volbou vybrala osud, v němž se musí potýkat nejen s těžkým a objemným materiálem, z něhož „vyvzdorovává“ své sochy a objekty, ale i s ryze mužským světem, který sochařinu obklopuje. V historii českého umění je jen málo žen, které v tomto oboru uspěly. Myslím, že Markéta Korečková má dobře nakročeno, aby k nim byla jednou počítána.
Na dotek dílu Markéty Korečkové
Markéto, kdy tě poprvé napadlo, že se staneš sochařkou?
To, že jsem sochařka, způsobil asi osud v podobě socialistického plánování školství. Rodina podporovala moje umělecké sklony, ale jako rodačka z Chrudimi jsem kdysi mohla nastoupit na jedinou krajskou uměleckou školu - střední kamenosochařskou do Hořic. Tady jsem v prvním ročníku prožila bouřlivou sametovou revoluci a měla pocit, že je možné vše. V půlce třeťáku jsem se proto přihlásila na AVU k Milanu Knížákovi a on mě v mých šestnácti letech přijal. Na AVU mi ale učaroval Karel Nepraš a atmosféra jeho ateliéru, a od té doby jsem věděla, že nic jiného než sochy v životě dělat nebudu.
Setkáváš se v tomto typicky mužském oboru s nějakými problémy? A jak zvládáš fyzickou náročnost sochařiny?
Asi tím, že jsem dětství strávila v socialismu, nikdy jsem nepociťovala nějakou nevýhodu, že jsem žena. Navíc na AVU bylo sochařek a sochařů tak stejně a platilo, že čím menší holka, tím dělala větší sochu. A ukazovalo se při tom, že u nás má feminismus takovou zvláštní polohu - ani emancipovaná žena se nebrání pomoci muže, pokud jí síly nestačí. To je i můj případ. Já mám navíc to štěstí, že můj partner je také sochař, takže své sochy nijak neomezuji, protože mi může pomoct s jejich realizací.
Co je nejvýraznějším motorem tvé tvorby? Kde bereš inspiraci?
Inspirací mojí tvorby je život sám, nevytvářím složité intelektuální konstrukce, jsou to jednoduché věci, které řeší každý. Jsem žena, vnímám, co se děje kolem mě a ve mně, a zpracovávám to. Karel Nepraš říkal, že umělec pracuje dvacet čtyři hodin denně, a měl pravdu. Pořád nacházím zajímavé náměty, situace a kompozice, které pak přirozeně vplouvají do mých soch.
Mimo to jsi také členkou mezinárodního hnutí stuckismu. Proč jsi jeho součástí?
Líbí se mi, že se stuckisté vymezují proti vyprázdněnosti konceptuálního umění, které bylo v posledních letech na pomyslném uměleckém trůně. Stuckistické hnutí jsem poprvé zaznamenala na přelomu tisíciletí, kdy média informovala o podivínech v klaunských kostýmech, kteří demonstrovali při předávání Turner Prize v Londýně a upozorňovali na propojenost kunsthistoriků a obchodníků s uměním při vytváření top-umělců.
Tady se doposud nikdo takhle veřejně Chalupeckého cenu (český ekvivalent Turner Prize) atakovat nepokoušel. I když se česká situace v lecčems liší, zapůsobilo to na mě jako čerstvý závan normálnosti. V roce 2012 jsem se s radostí ke stuckistům připojila.
Cenzura umění Markéty Korečkové
Dílo Markéty Korečkové nevyvolává jen obdiv, ale leckdy také protesty. Nejhorší reakce zaznamenala její socha Princezna , zobrazující ženu posazenou s rozkročenýma nohama na desce stolu. Problém byl, že z otvoru mezi stehny soše vytékal pramínek menstruační krve. Tato socha byla vystavena na výstavě tří českých umělkyň, které se zabývají problematikou ženskosti v současném světě - výstava nesla název ESTROGEN a probíhala v roce 2008 v pardubickém Mázhausu. Tehdy se návštěvníci proti výstavě vzbouřili natolik, že Markétinu sochu „zcenzurovali“ jejím zakrytím. Posléze došlo dokonce k uzavření celé výstavy. Prudérnost a netolerantnost diváků upoutala i média, celá kauza se jako příklad novodobé cenzury umění objevila v řadě televizních stanic i tištěných médií.
