Během své tvůrčí dráhy byl na řadě stáží - tvořil v Irsku, Norsku, Francii, Švýcarsku a dalších zemích. Jeho práce už od počátku poutala pozornost netradičním konceptem shluků - Roman Franta téměř vášnivě shromažďoval podobné předměty, rostliny nebo zvířata, fotil je a posléze přenášel na plátno. Činil tak nejprve realistickou formou, natolik pečlivě, že namalované předměty vypadají spíše jako vyfocené, posléze svůj rukopis rozvolnil do expresivnější polohy. V té se i nadále věnuje oblíbenému námětu shromažďování, ale i výjevům ze současného života. Zůstává však věrný i broukům, kteří jeho tvorbu proslavili nejvíce - svého času například ze shluku broučích tělíček vytvořil malířské portréty Václava Havla a Václava Klause.
Na dotek dílu Romana Franty
Romane, kdy tě poprvé napadlo použít v malbě brouka a jaký vývoj toto tvé originální pojetí posléze mělo?
Prvního brouka, mandelinku bramborovou, jsem namaloval v roce 1996. To ale ještě nespadalo do série broučích struktur, v té době jsem maloval i rostlinné struktury, hadí propletence, ovoce, zeleninu, ve zvětšeném detailu nahromaděnou hmotu, kde se objevila i světle monochromní struktura zrníček rýže s optickým efektem - kmitavým chvěním volně promalované plochy. Tento moment mě zaujal natolik, že jsem přemýšlel, jak jinak vyjádřit tento optický klam a zároveň využít rozsáhlejší barevnou škálu. Tvarem mě napadla tělíčka brouků, jejichž nožičky ještě víc rozrastrují, a tím rozpohybují plochu plátna. Ruční malba štětcem je pro tento záměr důležitá, jelikož tvary a velikosti brouků jsou rozdílné, byť nepatrně, a tak nepůsobí počítačově chladně jako výstup z tiskárny. Mimikry a barevnost brouků jsem mohl libovolně měnit a tak vytvářet koloristické a „designové“ varianty.
Kromě malíře jsi i motorkář, bubeník, tenisový hráč, cestovatel - jak moc se ve své tvorbě inspiruješ tím, co děláš?
Myslím, že od každého je tam kousek. Jako motorkář se snažím vnímat krajinu a svět kolem sebe, zastavit tam, kde je něco zajímavého, užít si to místo. Jako bubeník využívám rytmus a energii, je to velice dobré pro rozmalování obrazu. Jako tenista vydržím dlouho u obrazu, vymýšlím taktiku. Jako cestovatel po galeriích a muzeích vnímám posouvání hranic současného umění, odkrývám inspirační zdroje a kontexty umělců, ctím tradici, vnímám historii, hledám souvislosti.
Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
…že jsem tady, že mohu kdykoliv kreslit a malovat, že mě to stále baví, že jsem si tuto cestu vybral a stále na ní jsem, že jsem v Londýně vyhrál evropskou malířskou soutěž bez zásahu české komise a našich kunsthistoriků, že jsem umělecky svobodný, že jsem v poslední sérii, i díky úrazu, našel nové možnosti malířského vyjadřování, kde stále mohu objevovat, že mám možnost své obrazy prezentovat v galeriích.
