První vlna pandemie pomohla mobilizovat nejen záložní energetické zdroje, ale i vlnu kolegiální solidarity, díky které zdravotnictví tento nelehký úkol zvládlo poměrně dobře. Větší rizika pro rozvoj duševních chorob však přináší dlouhodobý horizont boje s pandemií, neustále přítomné zvýšené riziko nákazy, emočně zatěžující komunikace s nemocnými, komplikovaná adaptace členů rodiny zdravotníků, neustálé proměny ve vládních postupech a nařízeních.
Syndromem vyhoření mohou trpět i lidé, kteří nemají žádnou psychickou poruchu
O syndromu vyhoření se hovoří stále častěji, přesto je řada lidí i nadále přesvědčená, že se týká jen duševně nemocných lidí. Bohužel se v klinicko-psychologické praxi opakovaně setkáváme i s lidmi, kteří nemají žádnou psychickou poruchu, namnesticky se s psychickými obtížemi neléčili a do nedávné doby žili spokojený život. Vývoj syndromu vyhoření bývá obvykle plynulý a nezřídka bývá doprovázen i pracovní změnou, která je v počátku prožívaná jako velmi příjemná. Pocity nadšení z nové práce, nové prožitky emočního naplnění díky realizaci osobních hodnot v novém zaměstnání, nalezení své pracovní identity a jiné.
Podobně jako v zamilování, i pracovně šťastný člověk investuje do své práce bonusy navíc. Svůj osobní čas, záložní energii, sebeobětování. Postupně však přichází první komplikace, překvapení, překážky. Energie ubývá, čím dál častěji se objevují pocity marnosti, bezmoci, emoční vyprahlosti a únavy. Člověk začne přicházet o iluze a vidí svoji pracovní situaci reálněji. Způsob, jakým v dané situaci zareaguje, rozhodne o vývoji jeho životní situace i duševního zdraví.
Dosavadní způsoby regenerace přestávají fungovat, člověk mění chování ke svému okolí. Mění se i jeho vnitřní svět, jeho nálady a postoj k životu. Dominují prožitky zklamání, lítosti a smutku. Tato fáze vývoje syndromu vyhoření je emočně náročná pro postiženého i pro jeho okolí, avšak z pohledu psychologa jde o fázi, která nese největší potenciál řešení.
Emoce jsou živé, a kde je „živo“, tam je možná změna. Změna vzorců myšlení, změna postojů, návyků, změna motivace a chuti žít dál a zkusit „TO“ jinak. Prevence je proto v syndromu vyhoření klíčová, ať už ji realizujeme v různých podobách či fázích rozvoje vyhoření. Méně úspěšná je léčba bohužel v období, kdy v nitru vyhořelého dominují prožitky apatie, odosobnění či odcizení lidem i světu. V těchto fázích přichází na řadu již nezbytná léčba psychofarmaky, ukončení pracovních závazků a zahájení dlouhodobé pracovní neschopnosti s nejasným koncem.
Vyhoření bývá důsledkem nerovnováhy mezi původním profesním očekáváním a realitou, které člověk musí později čelit. Neobjeví se najednou, jedná se spíše o důsledek pozvolného a často i několik let trvajícího dlouhodobého stresu.
- Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání.
- Vyskytuje se u profesí, v nichž podstatnou část pracovní náplně tvoří práce s lidmi.
- Tvoří jej řada symptomů v oblasti psychické, fyzické a sociální.
- Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpání, kognitivní vyčerpání, častoi celková únava.
- Všechny hlavní složky tohoto syndromu jsou výsledkem chronického stresu.
- Vyčerpání, pasivita a zklamání ve smyslu burnout syndromu se dostavují jako reakce na pracovní stres.
Prevence syndromu vyhoření
- Péče o sebe – mít se rád, přijmout své pozitivní i negativní vlastnosti.
- Pomoc tam, kde naše síly nestačí – znát hranice svých schopností, dokázat požádat o pomoc a nevnímat to jako své selhání.
- Mezilidské vztahy (sociálně podpůrná síť) – mít kolem sebe lidi, kteří dokáží naslouchat, jsou schopni povzbudit a fakticky i emocionálně pomoci v těžkých situacích.
- Osvícení zaměstnavatelé – každý z nás občas potřebuje podpořit a vyslechnout si dobré ohodnocení své práce.
- Sebepoznání a sebehodnocení jako cesta k lepší adaptaci a zvládání náročných situací – uvědomování si svých dobrých vlastností, schopností, nedostatků a vlastních pocitů.
- Supervize – jako podpora pracovního růstu a zlepšení pracovní atmosféry.
- Osobní život, přátelé, zájmy, koníčky – činnosti, které děláme rádi, jsou zdrojem emočních zážitků a energie.
- Práce patří do práce – umět oddělit pracovní život od života rodinného/soukromého.
- Udržení dobré tělesné kondice.
- Umění odpočívat.
Aktivní přístup k životu, který může působit jako prevence syndromu vyhoření, v sobě zahrnuje následující zásady:
- Otevřenost tomu, co se kolem nás děje, zájem o okolí a snaha chápat veškeré události a jevy v okolí jako zajímavé a smysluplné.
- Nebát se změn. Chápat a přijímat je jako něco naprosto běžného, přirozeného a obvyklého a považovat je za příležitost ukázat, co dovedu.
- Při setkání se stresujícími životními událostmi nebýt pasivní, ale aktivně hledat způsoby a kroky, jak životní situaci čelit.
- Počítat se stresujícími situacemi. Je třeba si uvědomit, že stresujícím situacím se v dnešním světě nevyhneme a při jejich hodnocení je potřeba z tohoto vědomí vycházet.
- Umět izolovat stres od ostatních životních aktivit.
- Dbát na dobré a hojné vztahy s ostatními lidmi. Dobré sociální zázemí a pevné zakotvení ve vztazích s druhými lidmi nám velmi pomáhá při zvládání stresu.
- Vytvořit si kolem sebe příznivé prostředí – zaměřit se na zdroje stresu, u jejichž vzniku je člověk sám – najít si uspokojující práci, aktivně, vstřícně a s rozvahou řešit průběžné problémy.
- Osvojit si zdravý životní styl. Aktivní přístup k životu a aktivní odpovědnost za své zdraví jsou spojeny s dodržováním správné životosprávy, dostatkem spánku, dostatkem pohybové aktivity a s vyloučením škodlivých návyků.
Důležité je nejen porozumět zátěži, kterou každý ze zdravotníků dlouhodobě prochází, ale především se nechat inspirovat metodami, technikami a odlišnými postoji, které vám možná pomohou, abyste toto nelehké životní období zvládli překonat ve zdraví.
