Co vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat dekubitům?
Je to zvláštní, ale nikdy by mne nenapadlo, že bych se někdy mohla věnovat právě této problematice. Když jsem končila zdravotní školu, v televizi zrovna běžel seriál Nemocnice na kraji města a mým snem bylo pracovat na ortopedii. Bohužel, volné místo na ortopedii nebylo, a tak jsem nastoupila na interní kliniku Fakultní nemocnice v Plzni, které jsem s malými přestávkami zůstala věrná. Po absolvování specializace anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče jsem pracovala na metabolické JIP a oddělení hyperbarické medicíny. Ve svých 25 letech jsem se stala staniční sestrou a současně jsem přešla do nové nemocnice v Plzni-Lochotíně. Zde jsem se poprvé setkala s obtížně se hojícími ranami.
Pracovala jste vždy jako zdravotní sestra?
Jelikož mě přitahovala intenzivní medicína, v níž jsem získala specializaci, zatoužila jsem po změně a odešla na Leteckou záchrannou službu v Plzni-Líních jako dispečerka. Bylo to krásné období, přesto jsem měla pocit, že mi ta interna, kterou jsem vlastně nikdy dělat nechtěla, schází. Dostala jsem nabídku vrátit se do nemocnice na II. interní kliniku. V praxi se zaváděl ošetřovatelský proces, zdravotnická dokumentace a já chtěla přispět svými nápady. Toto pracoviště mne vyslalo na školení o ranách do Německa. Po návratu jsem si řekla, že zkušenosti, které jsem tam získala, musíme uplatnit také u nás.
Jak dlouho se obtížně se hojícím ranám věnujete?
Hojení chronických ran se věnuji od roku 1995, kdy jsem se vrátila zpět do nemocnice. V té době se začínaly používat krycí materiály podporující vlhké hojení ran. S kolegyněmi jsme začaly zkoušet, jak tyto materiály působí na dekubity a jiné rány. Dělaly jsme ekonomické rozvahy a zjistily jsme, že léčba vychází levněji. To byl pádný argument pro to, aby byly nové materiály zařazeny na tzv. pozitivní list. Myslím, že díky této aktivitě i mé ochotě neustále něco nového v ošetřovatelské péči prosazovat, jsem se stala členkou pracovní skupiny pro sledování dekubitů ve fakultní nemocnici. A této problematice se věnuji dodnes.
Můžete porovnat léčebné postupy používané v začátcích s dnešními trendy?
Vzpomínám si, jak jsme na začátku mé praxe přijímali pacienty, kteří měli pod špinavým obvazem i červy. Dnes se svými zkušenostmi musím říci, že to byla vlastně už tenkrát úspěšná larvoterapie. Rána byla vždy krásně červená, jen ten obvaz byl příšerný. A léčba dekubitů? Genciánová violeť, všude zápach, igelitové podložky, žádné polohovací pomůcky, jen gumové kruhy, jedním slovem hrůza.
Kdy se začala péče o pacienty s chronickými ranami měnit?
Po roce 1995 se v nemocnici zaváděla nová zdravotnická dokumentace HINZ. Pracovali jsme na vývoji formuláře Plán péče o dekubitus, hodnotili antidekubitní matrace, kterých bylo na standardních odděleních opravdu málo. Se skupinou pro sledování dekubitů jsme vypracovali standardní ošetřovatelský postup Prevence a ošetřování dekubitů. Také jsme prováděli ošetřovatelské audity na všech pracovištích naší nemocnice. Audity sloužily k tomu, abychom zjišťovali různé přístupy k provádění preventivní a ošetřovatelské péče u pacientů s dekubity a porovnávali je s naším standardem. Dnes mají všeobecné sestry na výběr z široké škály zdravotnického materiálu. Musí však být natolik vyškolené, aby na základě svých znalostí zvolily správný obvaz, který odpovídá určité fázi rány. Novými materiály pacientovi velmi pomáháme. Převazy jsou nebolestivé, doba léčby se celkově krátí a přináší i ekonomický efekt.
Jaký je standardní postup při klasifikaci dekubitů a jejich následné léčbě a prevenci?
Ačkoli se to může některým sestrám v praxi zdát jednoduché, proces hodnocení dekubitů má svá úskalí. Když jsem se stala v roce 2009 vrchní sestrou na interní klinice, využila jsem příležitosti ovlivňovat ošetřovatelskou péči a začala jsem předávat své zkušenosti svým podřízeným. Největší problém u sester vždy byl a je určit správný stupeň dekubitu a tomu odpovídající krycí materiál. Podotýkám, že to není problém jen sester v naší fakultní nemocnici, ale v celé České republice. Na potřebu vzdělávat sestry ve správném určení typu rány upozorňují i odborníci Evropského poradního panelu pro otázky dekubitů, protože to u některých typů ran není vůbec snadné. Začala jsem se tedy věnovat vzdělávání nejen na naší klinice, ale přednáším i na celorepublikových seminářích, konferencích nebo kurzech.
Jaké kroky musí udělat sestra při příjmu rizikového nemocného nebo pacienta s dekubitem?
Při příjmu musí sestra odebrat ošetřovatelskou anamnézu a zhodnotit riziko dle modifikované škály dle Nortonové. Tato klasifikační škála se používá ve FN Plzeň od roku 1993, a pokud vím, je rozšířena v celé České republice. U pacienta se součtem 25 a méně lze riziko vzniku dekubitů očekávat. Podle míry rizika je nutné pacienta uložit na odpovídající antidekubitní matraci a navrhnout ošetřovatelskou intervenci a prevenci. Pokud sestra zjistí již vytvořený dekubit, musí určit jeho stupeň podle mezinárodně používané klasifikace a podle něj zvolit ošetření. V případě, že se jedná o sestru specialistku v hojení ran, může návrh léčby vytvořit sama, ale lékař tuto léčbu schvaluje.
Máte přehled o léčbě dekubitů i na jiných pracovištích?
Pro nás je důležité vědět, jaký je výskyt dekubitů nejen na naší klinice, ale v celé nemocnici. Proto jsou informace o pacientech s dekubitem zadávány do klinického informačního systému WinMedicalc. Naše pracoviště je v rámci FN Plzeň od roku 2008 zapojeno do projektu ministerstva zdravotnictví, jenž nese název Sledování dekubitů jako indikátoru kvality ošetřovatelské péče na národní úrovni. Sledování rizika vzniku dekubitů a výskytu dekubitů je prevalenční. Data byla zasílána čtvrtletně do Národního referenčního centra. Od letošního roku data zadávají na naší klinice staniční sestry a do centra je zasílají jednou měsíčně.
Jak probíhá vzdělávání sester v oblasti chronických ran?
V červnu 2011 nám byla udělena akreditace ministerstva zdravotnictví pro certifikovaný kurz Specifická ošetřovatelská péče o chronické rány a defekty, jehož jsem odbornou garantkou. Celkem jsme již proškolili 146 sester z naší fakultní nemocnice a 67 sester z ostatních zdravotnických zařízení.
Pro koho je kurz určen?
Kurz je určen všeobecným sestrám především z lůžkových oddělení zdravotnických zařízení, ale také z ambulancí praktických lékařů, sestrám pracujících v LDN a na odděleních následné ošetřovatelské péče, v ústavech sociální péče a domovech důchodců a sestrám z oddělení domácí péče, které jsou způsobilé k výkonu povolání bez odborného dohledu. Je rozdělen na teoretickou a praktickou část. Pak mají posluchači dva měsíce na vytvoření vlastní kazuistiky pacienta s chronickou ranou, který pochází z jejich pracoviště. Závěrečná zkouška probíhá před zkušební komisí.
Jak se díváte na nutnost prevence vzniku chronických ran?
Prevence je samozřejmě na prvním místě. Dnes je na trhu takové množství pomůcek, že to nesmí být problém. Správnou ošetřovatelskou péčí lze vzniku dekubitů v mnoha případech zabránit. Dále je nutné se při ošetřování vyvarovat tření, střihovým silám, tlaku a rizikovým faktorům, kterých je celá řada. Připomněla bych zejména nedostatečnou výživu, na kterou se často zapomíná. Někdy však vzniku dekubitu nezabráníme. Pak je na řadě léčba, kdy je nutné, aby sestra, jak už bylo řečeno, dobře vyhodnotila ránu a zvolila vhodný materiál.
Účastní se FN Plzeň také celosvětové kampaně Den dekubitů?
Této kampaně se účastníme letos potřetí. K dispozici máme vyškolený personál, který informuje laickou veřejnost o problematice dekubitů. Na všech lůžkových odděleních a ambulancích jsou k dispozici informační letáky. Nutriční terapeutka hovoří v plzeňském rozhlase o roli výživy v prevenci a hojení ran. Chceme zvýšit povědomí o ovlivnitelných rizicích vzniku dekubitů a zapojit pacienta i jeho rodinu do celkové prevence jejich vzniku. Naším cílem je také poradit nemocným a rodině, kam se v případě potřeby mohou obrátit. Akce byla vždy úspěšná, ale já mám stále pocit, že pokud máme s touto problematikou seznámit laickou veřejnost, je třeba vyrazit i mimo nemocnici. Už se mi v hlavě rodí nějaké nápady, které bych nerada prozradila.
