Přináší radost z předmětů vysoké estetiky, kterými se můžeme obklopovat nebo se jimi jen tak pokochat na výstavách, nebo také možnost načerpat z uměleckých artefaktů inspiraci a rozvinout vlastní kreativitu.
Skupina B. Braun dlouhodobě podporuje současné umění - nejviditelnějším příkladem je restaurant Café B. Braun v Lékařském domě v Praze 2, jehož interiér realizovala architektka Eva Jiřičná, nebo investiční podpora současných výtvarných umělců, s jejichž díly se můžete setkat v pražském sídle firmy. Jiným příkladem jsou také Doteky umění, které Skupina B. Braun organizuje ve spolupráci s agenturou SmartPoint, zabývající se komunikací a podporou současné umělecké platformy, a s historičkou umění a spisovatelkou Kateřinou Tučkovou. Ta vám bude od nynějška v novém cyklu reportáží pravidelně přinášet zprávy ze světa umění a představovat autory z mladší a střední generace, jejichž jména se v brzké budoucnosti zapíší do historie českého výtvarného umění.
Ostatně, ať už jste sběrateli nebo investory, milovníky umění a návštěvníky výstav anebo vás zatím umění neoslovilo, domníváme se, že vhled do zcela jiného světa vám může přinést nejen zábavu, ale i zajímavé poučení.
Kateřina Tučková (1980)
Kateřina TučkováKateřina Tučková je historičkou umění, kurátorkou výstav a spisovatelkou. Je autorkou řady katalogů a odborných knih o současné malbě, široká veřejnost zná ale především její romány Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009) a Žítkovské bohyně (Host, 2012) zabývající se méně známými podobami historie 20. století.
Za obě tato díla získala ceny Magnesia Litera.
Organizovala rovněž výstavy, které putovaly i po respektovaných zahraničních síních (WhiteBox Mnichov, Bohemian National Hall New York).
Jan Gemrot
Narodil se v roce 1983 v Praze, kde vystudoval střední Výtvarnou školu Václava Hollara. Odtud byl pro svůj talent už ze třetího ročníku předčasně přijat na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru klasické malby Zdeňka Berana. V roce 2008 absolvoval cyklem maleb, které vycházely ze skutečných kriminálních případů popsaných v policejních ročenkách. Malby, v nichž zachycuje několik let znásilňovanou dívku vězněnou v dřevěné truhle, vzbudily velmi kontroverzní reakce.
Od té chvíle se ale na tvorbu Jana Gemrota upřely zraky kurátorů i galeristů - mezi lety 2008 a 2013 byl přizván na více než třicet kolektivních výstav v České republice i v zahraničí (např. během londýnské olympiády, kde vystavoval v Českém olympijském domě v rámci kolekce „Fresh art“, nebo v předchozím roce na londýnskou výstavu s českými stuckisty) a připravil patnáct samostatných výstav. K předposlední z nich, která proběhla na podzim 2012 v pražské Galerii Vltavín, vydal i autorskou knihu povídek tematicky spjatých s jeho malbami ( Bestiario, Nakladatelství Vltavín, Praha 2012).
Jen Gemrot patří k pozoruhodným talentům z řad nejmladší malířské generace, jeho tvorba je zastoupena v řadě soukromých i městských či státních sbírek. Od roku 2011 je zastoupen i ve sbírkách Národní galerie v Praze.
Na dotek dílu Jana Gemrota
V umění generací mladších se dá nalézt přítomný zeitgeist, stopa toho, co se děje tady a teď. Také cena takových děl je výrazně příznivější, a proto nabízí zajímavější investici. Takto jsem si kdysi vsadila i na Jana Gemrota, malíře, kterého sleduji už od dob jeho studií. Přesvědčila mě řemeslná kvalita jeho hyperrealistické malby i fakt, že v něj svou důvěru vložila legenda českého umění Zdeněk Beran, který ho na výběrovou instituci přijal zcela mimořádně ještě před maturitou.
Honzo, jak ses vlastně dostal k umění? A co tě už na umělecké cestě potkalo?
Pocházím z umělecké rodiny, takže jsem byl s uměním v kontaktu od dětství. Proto jsem se taky odvážil předčasně přihlásit na AVU. Pak mě také během studia několikrát vybrali pro celostátní přehlídku nejmladší malby ARSkontakt, kde jsem prezentoval díla konfrontující vnitřní svět jedince s vnějším, což je takové mé ústřední téma. A po absolutoriu mě začali zvát ke kolektivním výstavám, na kterých mé věci zaujaly, a tak mě postupně oslovovaly i soukromé a státní galerie k samostatným výstavám nebo mě přizvali na veletrh současného umění ART Prague. V té době se moje obrazy staly také součástí sbírek Národní galerie, Města Chrudim, DvoracSec Contemporary a dalších.
Námět tvého nejznámějšího cyklu obrazů byl poměrně kontroverzní. Co tě přivedlo k výsledku, o němž někteří říkali, že je skandální?
Tím cyklem byla má absolventská práce, ve které jsem ještě intenzivněji rozvinul téma konfliktu vnitřního a vnějšího - po studiu českých kriminalistických ročenek jsem zachytil kauzu dívky, která byla únoscem řadu let vězněna a znásilňována, přičemž měla celou dobu hlavu vklíněnou do speciálně sbité dřevěné bedny. Některé návštěvníky výjev šokoval, ale těm přemýšlivějším myslím poselství obrazů došlo: v té době totiž byla média plná rakouské kauzy Nataschi Kampusch, a já chtěl, aby si lidé při pohledu na ty obrazy uvědomili, že je násilí všudypřítomné, že může být i docela blízko. Nejen v televizních kriminálkách. S vizuálem týrané dívky před očima si pak spousta návštěvníků z výstavy odnášela ostrý vjem, jak těžké následky může mít, když jsme slepí ke svému okolí.
A kde se s tvými pracemi můžeme setkat v brzké budoucnosti?
Přes léto jsou mé obrazy k vidění v Berlíně, Chemnitzu a Drážďanech na výstavním turné, které připravil můj německý galerista. V berlínském Českém centru zároveň probíhá kolektivní výstava Transgender me, kde jsem také zastoupen. A mezitím pracuji na podzimní výstavě pro pražskou galerii ArtPro. Ale pokud by se někdo chtěl podívat do ateliéru, rád ho u sebe přivítám. Lidé si často myslí, že je možné se potkávat jen na vernisážích, ale tam není dost klidu na osobní rozhovor, takže pokud jde někomu o důkladnější poznání autora a jeho díla, je nejlepší navštívit ateliér.
