Jiří Hauschka se narodil v roce 1965 v Šumperku a jeho cesta k umění byla složitá. Nehlásil se jako jiní na umělecké školy, štětec a paleta si ho našly přirozeně a on se rozhodl jít vlastní cestou - přes strázně experimentů, slast nacházení, přes kolektivní vystoupení až po samostatné výstavy. Prošel si lecčíms. Ale během té cesty našel svůj osobitý rukopis i tematickou platformu. Je jí figurální malba tematizující krajinný prvek s abstrahovaným fantaskním motivem. Často jsou to jakoby tekoucí plochy, které napovídají jinou dimenzi. Tou dimenzí je Hauschkovi historie - jako rodák z divokých krajin ví, že historie je stále přítomná, i když ji běžně nevidíme.
Černá a bílá, akryl, plátno, 150x100 cm
Nad jeho malbami je tak nutné přemýšlet. Nesoustředit se jen na první plán viděného. Jeho zasněžené krajiny jsou krajiny Sudet, nekonečného čekání - na příchod pomoci z Říše, na odsun, na přesuny majetků. Jeho malby hořících domů nezahrnují jen osobní katastrofu, ale i společenskou atmosféru rezonující odplatou, nenávistí. Každé z jeho děl má svůj osobní příběh.
Jiří Hauschka se s takovým osobním výtvarným programem potkal s tím, co hlásá současné mezinárodní hnutí stuckistů. A dokonce se stal jeho prvním českým členem. Ale takovému zlomu v kariéře předcházela ještě řada prozaičtějších událostí - na některé z nich jsem se v rozhovoru na straně 26 zeptala samotného autora.
Stuckismus
Stuckismus je původně hnutí vzniklé ve Velké Británii v roce 1999. Jeho manifest vypracovali zakladatelé skupiny Billy Childish a Charles Thompson, kteří představili základní, poměrně odvážné teze, jako je např. Umělec, který nemaluje, není umělec, anebo Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění. Těmito základními myšlenkami chtěli v té době upozornit na fakt, že výstavní provoz zcela ovládlo konceptuální umění, které ale někdy není ničím jiným než císařovými novými šaty. Hlásili proto návrat k řemeslné tradici a znovudocenění malby. Své myšlenky demonstrovali i osobně například při předávání významné umělecké ceny Turner Prize - v roce 2005 uspořádali před Tate Modern demonstraci, které se zúčastnil i první český stuckista Jiří Hauschka. Předchozího roku už byla založena i česká odnož hnutí stuckismu, kterou zorganizoval historik umění Robert Janás, jenž se stal také autorem první monografie světového stuckismu. V dnešní době už má toto hnutí přes sto buněk v řadě zemí světa a svou pozornost k němu obrátili tak významní sběratelé, jako je například Charles Saatchi.
Na dotek dílu Jiřího Hauschky
Kdy tě poprvé napadlo, že se staneš malířem?
Na střední jsme měli paní profesorku, která nám na tehdejší dobu poměrně podrobně a zajímavě představila dějiny umění se všemi souvislostmi, no a když se to spojilo s mojí schopností umět vzít štětec do ruky, tak jsem si někde v podvědomí řekl, že chci taky malovat. Samozřejmě že to nebylo tak jednoduché a moje cesta k tomu stát se malířem byla mnohem delší a složitější a možná i více, než je obvyklé, ale toto byl asi největší impuls. Další podstatný impulz přišel od mého kamaráda Jaromíra 99, který je výborný kreslíř a dnes osobnost českého komiksu a který mě neustále kopal do zadku, ať se svým, podle jeho slov, talentem nemrhám a něco s ním dělám. Tak jsem dělal...
Kde bereš inspiraci?
Bude to asi znít jako klišé, ale je to život, který potkávám. Jsou to situace, které se mi přihodí, nebo se s nimi jakýmkoli způsobem potkám, nejrůznější vjemy. Připadám si někdy jako poutník, který svět okolo mapuje a zaznamenává. Hlavně tedy v nějakých vnitřních souvislostech a jako kontinuitu starého v novém. Ať už to jsou cykly mých balkonových scén, dálnic nebo jiných motivů, vždy se mi tam objevují otisky současného světa se stopou něčeho minulého.
Co pro tebe znamená stuckismus? Proč jsi jeho součástí?
Je to jednoznačně vzpoura proti současnému zažitému vnímání umění a role některých uměleckých disciplín. V Anglii, kde bylo tohle umělecké hnutí na přelomu století založeno, si většina malířů v tamní skupině prošla obdobím punku, takže to mají v krvi. V Čechách je zázemí trochu jiné, ale podstata jakési vzpoury proti současnému vnímání malby je stejná. Mě na tom baví, že stuckismus je názor, který nejde přes současné oficiální trendy, ale naopak proti nim a zespodu. Pochází od umělců samotných, a ne od majitelů galerií a kurátorů. Je také zajímavé sledovat, jak se vnímání některých oficiálních komentátorů současného umění v Anglii během času mění, od úplného zatracení až po určitý respekt. Připomíná mi to dávné doby, kdy to více mezi generacemi umělců vřelo. A to mě na tom baví.