Mnoho lidí hovoří v souvislosti s pandemií o zhoršení duševního stavu, o depresích, pocitech beznaděje. Co bylo v uplynulém roce pro lidskou psychiku nejtěžší?
To dlouhodobé trvání krize, krátkodobý stres totiž překonáváme snadněji. Čelili jsme neočekávané události. Ta přinesla velké množství nejistoty, a hlavně do té doby nepředstavitelná omezení života. Také nás připravila o iluzi, že máme své životy pod kontrolou. Začali jsme se taky více bát o sebe, o své blízké, ale vzhledem k celosvětovému dopadu pandemie i o osud planety. Krize nás zabrzdila, a troufám si říci, nejvíce zasáhla mladou a střední generaci, která svůj život dosud vnímala jako otevřený nejrůznějším možnostem a zážitkům.
Jaký jste za uplynulý rok pozorovala vývoj v duševním stavu dialyzovaných pacientů?
Očekávala jsem, že dialyzovaní pacienti budou prožívat více obav, nejistot, strachů a úzkostí. Na rozdíl od jiných chronicky nemocných se nemohli chránit domácí izolací. I přes všechna opatření byli maximálně vystaveni riziku nákazy. Byla jsem ale překvapená, že dialyzovaní nemocní zvládali celou situaci spíše s klidem. Moje zjištění potvrzovali i sestry a lékaři. Vysvětluji si to tím, že dialyzovaní lidé jsou zvyklí na život s rizikem a s omezeními.
Spíše než samotné infekce se pacienti obávají možné hospitalizace a izolace od blízkých. Řada pacientů covidovou infekci prodělala. Skutečnost, že onemocnění překonali, je pro ně určitým potvrzením, že jsou odolní a ve slušném zdravotním stavu. V tom smyslu je to pro ně povzbuzující zjištění. Pravdou ale je, že tíha situace na pacienty dolehla v zimě, kdy na střediscích zemřelo více lidí. Mnozí se k nim stále vracejí ve vzpomínkách a jejich smrt prožívají jako ztrátu, protože se s těmi lidmi léta vídali na dialýze.
Uplynulý rok bohužel byl i ve znamení ztrát… Jak se s nimi vyrovnat?
Zdálo se mi, že pod vlivem těchto smutných událostí u pacientů vzrostla cena života. Slyšela jsem názory jako: „Nebudu si stěžovat, když jsem to přežil, jiní to štěstí neměli.“ Kdykoli zemře někdo blízký, zažíváme pocity ochuzení, smutek, lítost, u nejbližších lidí hluboký žal. A my bychom truchlení měli dát prostor. Není dobré emoce potlačovat a stydět se za pláč. Jsou to přirozené reakce a je třeba, aby okolí tyto projevy respektovalo. Truchlení vede k postupnému odpoutání se od ztraceného člověka a umožňuje návrat k normálnímu životu. Při vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka platí, že všechno má svůj čas. Zdravé truchlení trvá několik týdnů až pár měsíců. Pokud by trvalo významně déle a projevovalo se vážnými psychickými problémy, izolováním se od lidí, neschopností fungovat v běžném životě, pak mluvíme o patologickém truchlení. Takový člověk by měl vyhledat pomoc.
Jaké jsou varovné signály toho, že potřebujeme psychologa?
Patří sem nejen smutná nálada, ztráta radosti, špatný spánek, nebo naopak nadměrné spaní, ztráta chuti k jídlu, ale také vyhýbání se kontaktu s lidmi, izolování se, někdy i zanedbávání zevnějšku. Dialyzovaní nemocní jsou depresí ohrožení nejen v době epidemie. Mnozí z nich si navíc neradi psychické problémy připouštějí. Považují to za slabost, charakterovou vadu, za něco ostudného. Depresivní pacient většinou neumí nebo nechce říci, jak se cítí. Někdy si lékařům při vizitách na dialýze stěžuje na únavu, nespavost, nechutenství, ale tím trpí hodně nemocných s chronickým selháním ledvin a lékaře nenapadne, že může jít o depresi. Tady může pomoci rodina, která si u svého blízkého povšimne změn. Léčba pak může kvalitu života výrazně zvýšit.
Náročný rok za sebou mají také zdravotníci. Jak by měla vypadat komunikace mezi pacientem a zdravotníky, aby to ani jednu stranu dále nezatěžovalo?
Kombinace fyzického vypětí, strachu o pacienty, smutku nad ztrátou pacientů, které znali dlouhé roky, a samozřejmě i obavy o vlastní zdraví a zdraví svých rodin, plus služby za nemocné kolegy a kolegyně – to vše vytvářelo enormní zátěž. Myslím, že i zdravotníci pociťují po roce „boje s covidem“ především velkou únavu a vyčerpání, a ta psychická vyčerpanost bude ještě nějakou dobu trvat. Pro dobrou komunikaci a spolupráci na dialyzačních střediscích je důležité, aby si všichni zúčastnění uvědomili, že poslední rok byl těžký pro obě strany. Dlouhodobé vyčerpání může přinést nečekané reakce i nezvládnuté afekty od lítosti po zlost a může vést ke konfliktním situacím. Je proto dobré být k sobě tolerantní.
Na začátku pandemie nikdo netušil, jak dlouho bude koronakrize vlastně trvat. A v některých chvílích je těžké vidět to pomyslné „světlo na konci tunelu“. Jak na to, abychom nezapomínali, že cesta ven existuje?
Myslím si, že to nejtěžší je za námi, ale zároveň nic nekončí. Naději vidím v tom, že je jaro a bude léto, a to jsou optimističtější období. Pokud nám situace umožní se znovu stýkat, zajít si do kavárny, do hospody, ke kadeřnici a objednat si dovolenou, byť s platným testem, bude to krásné a myslím, že si to všichni užijeme, a v něčem i mnohem více než v minulých „nepandemických“ letech. Vnímám, že si lidé dělají naději, dovolují si těšit se na něco, opatrně plánují, ale zůstávají po minulých zkušenostech obezřetní.
Občas si lidé volí různá životní motta, mantry apod. Každý tomu říká jinak. Může něco takového pomoci?
Je rozdíl mezi člověkem, který opakuje „já jsem ten, kterému vyroste i trpaslík“, a tím, kdo má rád rčení „co mě nezabije, to mě posílí“. Ten druhý člověk je lépe vybavený pro těžké časy. Dost často si vzpomenu na jednu mladou dialyzovanou ženu, která už nežije. Měla amputované obě nohy a žila na vozíku. O těžkostech v životě říkala: „Musí se vzít do rodiny.“ Prostě přijmout je za vlastní. Když mluvíme o nějakém stručném návodu pro život ve složité době, napadají mě slova olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, který na Radiožurnálu popisoval svou zkušenost s těžkým průběhem covidu. K harmonii ve společnosti podle něj vedou tři kroky – nehledět moc na sebe, dívat se víc kolem sebe a pokusit se vnímat svět očima těch druhých. Myslím, že se to hodí pro nemocné i pro zdravé, a to i v osobním životě.
Pacienti na dialýze se často cítí upoutaní na jedno místo kvůli nutnosti pravidelně podstupovat léčbu. V Česku i v zahraničí už je ale poměrně rozsáhlá síť dialyzačních středisek. Jak si dodat odvahu a zkusit vystoupit z nastavených stereotypů?
Nejlepší prevencí před životem „od dialýzy k dialýze“ je usilovat o změnu, ozvláštnění. Pacient by měl občas změnit prostředí, jet na dovolenou, případně léto trávit na chalupě a dialyzovat se mimo své středisko. Opravdu mimo. V dnešní době není většinou problém domluvit si dialýzu na jednom z mnoha středisek v republice nebo v zahraničí. Často pacientům říkám, že se příchodem na dialýzu nemají vzdávat ničeho, co mají rádi. Pokud jezdili k moři, mají v tom pokračovat i s dialýzou. Pozitivním přínosem dovolené je, že nás aktivizuje, plánujeme ji, těšíme se na ni (a trochu se i obáváme), děláme přípravy, pak si dovolenou užijeme a po návratu vzpomínáme. Někteří pacienti si před létem stráveným třeba na chatě „vyzkoušejí“ dialýzu na středisku, kde by se měli přes léto dialyzovat. V případě ciziny někdy vyvolává úzkosti neznalost jazyka a dané země. Pomáhá, když s pacientem jede někdo z blízkých, kdo se třeba i v dané zemi domluví. Případně pomůže i příprava základního slovníčku. Myslím, že je ale dobré vycestovat až po několika měsících léčby, kdy pacient už ví, jak jeho tělo na dialýzu reaguje.
