Drahonínský se vydal na cestu o pár dní dříve: “Nikdy jsem v Americe nebyl, Las Vegas je takovým zábavným centrem pro dospělé, kde na každém rohu blikají automaty. Připadá mi to jako umělý, kýčovitý svět.”
Když ale přišel do areálu, kde se mělo střílet, strašně si to užíval: “Potkal jsem hned pár přátel: německou sportovkyni Lisu Unruh, Andrease Lorenze z Beitera, italskou reprezentatku Marcellu Tonioli. Každý, kdo se tam jen tak procházel měl něco společného s lukostřelbou. Bylo neuvěřitelné vejít do tréninkové haly a na čáře společně trénovat s Mikem Schloesserem nebo Rio Wildem, který mě hned přívítal. Zúčastnil jsem se totiž v minulém roce jeho semináře v Německu.”
Při vstupu do haly nedokázal paralympionik uvěřit svým očím: “Myslel jsem, že už jsem zažil spoustu závodů, ale všichni, co střílejí na jakékoliv úrovni, tak tento turnaj musí vyzkoušet. Kdo nezávodil v Las Vegas, nikdy nezávodil sám se sebou. Ten závod je strašně těžký, ale když se zamíříš na vše hezké věci tam, okolo sebe, tak je to vlastně zároveň strašně krásný závod.”
Drahonínský sem přijel hlavně na popud Vladimíra Kopeckého, kanadského trenéra, který tu byl jeho velkou oporou. Trenér, původem ze Slovenska, tohoto lukostřelce již déle velmi obdivuje: ”My jsme se setkávali na různých závodech, když jsem trénoval kanadské národní mužstvo. Já jsem viděl, že on má jinou mentalitu. U něho to nebylo o zábavě, David chtěl pracovat a debatovat o tom, jak zlepšit své lukostřelecké výsledky na závodech. Vždycky se inspiroval radami , bral vše s pokorou. Často i říkal: Tohle jsem nikdy neslyšel, což mě hodně překvapilo, protože lukostřelec na takové úrovni jako je on a některé věci mu nebyly známy. On to vše vybojoval s vlastními silami bez toho, aby mu tam vplynuly lidi z vnějška či z tréninku.
Loni jsme domluvili společné soustředění, kdy se mi povedlo sehnat ubytování ve slovenských Krahulích. Bylo to poprvé, kdy jsem dospělému člověku nemusel nakazovat tyto věci dělat: on vytáhnul zápisník a zapisoval si věci, o kterých jsme se bavili, aby si to mohl v krátké budoucnosti oživit. Když jsem viděl, jak on pracoval i přes jeho fyzické problémy - to já bych se obrátil naruby, abych mohl takovému člověku pomoci..”
“Díky Vladimírovi jsem se dostal do ProStaffu firmy Apa Archery a je i jeho vina, že jsem do Las Vegas jel,” směje se český sportovec. “Přemlouval mě a nebýt součástí této kanadské značky, nikdy bych se tohoto závodu nezúčastnil. Do poslední chvíle jsem se chtěl vrátit do Prahy. Nakonec jsem ale strašně rád, že jsem ten závod absoloval. Jen mě mrzí, že jsem si přeci jen nekoupil silnější šípy, které se zde v Americe ke střílení používají.”
Nervozita českého lukostřelce hrála velkou roli: ”Člověk věděl, že musí střelit 30x10 bodů tři dny za sebou. Mě se to tento rok bohužel nepovedlo. Bylo neuvěřitelné odolávat netrefit se do té desítky, a když už to přišlo, tak už to bylo strašně lehké, protože jsem věděl, že 300 bodů nestřelím. Už od začátku jsem byl smířen s tím, že nejedu bojovat o první místa. Není lehké vidět, že z 1200 lukostřelců je maximálně 10 handicapovaných, ale když se po dvou dnech vidíte na 234. místě, říkám si, že to není tak špatné. V sedmé skupině rozdělující se dle součtu výsledků z prvních dvou kol, v mém případě 294 a 297 bodů, jsem skončil 14 ze 40 účastníků.”
Trenér Kopecký dodává: “Tak, jak David tady střílel, kdy nastřílel více jako doma za ideálních podmínek- to je známka špičkového, mentálně tvrdého člověka. Lukostřelba se zdá, že je jednoduchá, ale tam kde není fyzická připravenost a mentální síla, tam končí celá hra.”
Hodnocení nechává kanadský trenér na samotném lukostřelci: “Můžu být od něj 5 cm daleko, ale v žádném případě nemůžu vědět, jak se cítí. Mohu pouze mým zkušeným zrakem pozorovat, jak tvrdě pracuje, aby byl připravený na každý šíp. Klobouk dolů, já neznám nikoho ve světě, kdo je tak tvrdý jako on. Nakonec je to vidět na výsledkách, kolik medailí získal. On není žádný druhořadý občan. V Las Vegas nebyla soutěž pro handicapované, ale pro všechny. David soutěžil proti lidem, u kterých každý kus těla funguje normálně, na což se oni spoléhají.”
Sám se ale od něj velmi při tomto závodu naučil: “Když mám pracovat jako trenér, snažím se lukostřelci porozumět tak, abych měl na něj pozitivní vliv. Když máš začátečníky, těm můžeš lehčeji pomoci. U takového atleta jako je David, kde by se mi podařilo zlepšit 0,01% - to by byl úžasný úspěch. Hodně jsem se díval na věci, které mají smysl. Nikdo by si jich možná nevšimnul a možná by tomu nikdo nerozuměl. Viděl jsem situace, které on dokáže kontrolovat z jedné sady na druhou. Stalo se, že vystřelil šíp do devítky, většina lukostřelců okamžitě vezme druhý šíp, že to teď napraví a je to znovu devítka nebo osmička. To se Davidovi nestalo ani jednou. Vzal si čas, promyslel to, dal tam šíp a x-ko. Nikdy nezpanikařil a vždycky to měl pod kontrolou.”
Drahonínský si pochvaloval hlavně atmosféru závodu: “Když byl jakýkoliv problém, tak rozhodčí ho nezařízli a pomohli. Lukostřelci, ať odkudkoliv, se hecovali a uznávali navzájem. S mnohými z nich přijely rodiny, manželky, partnerky a i když věděly, že nepatří mezi top 10, podporovaly je do konce závodů. Z této zkušenosti budu těžit ještě hodně let v mé lukostřelecké kariéře a díky tomu, že tam s námi jel Vladimír, jsem si ty závody užil o mnoho víc. Zná to prostředí, byl mi vším - trenérem, průvodcem, mentální podporou nejen on, ale i jeho manželka. Strašně jim za to děkuji.”
Elitní lukostřelec přesto stihnul prohlídku města, pochvaloval si bezbariérovost a celkově přátelského přístupu Američanů. Největším zážitkem byla pro něj návštěva show Cirque du Soleil. Nyní jeho příprava směřuje k červnovému Mistrovství světa v Holandsku, které je pro něj důležité kvůli nominačním kvótam na Paralympijské hry do Tokya 2020.
