Je autorkou hlásící se k mezinárodnímu hnutí stuckismu a členkou volného sdružení M. Vystavovala v řadě českých i zahraničních galerií, její díla má ve sbírkách např. Národní galerie v Praze nebo Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou aj. A mimo to je to subtilní, krásná žena, zároveň plná elánu a nespoutané energie. A taková je i její malba. Koliduje od lyrických abstrahovaných krajin plných klidu a světla až po drsné velkoformátové malby, na nichž jsou izolepou spoutané dívky nebo truchlící černé vdovy. Tato malířka umí svou tvorbou zkrátka zaujmout.
Na dotek dílu Markéty Urbanové
Markéto, tvoje tvorba je rozprostřená do dvou okruhů. Jedním z nich je malba v žánru figurace, používáš realistickou techniku s prvky exprese. Jaká témata tě nejvíc oslovují?
Figurální malbu jsem vždycky považovala za vrchol umu. Když namalujete opravdu dobře figurální kompozici, namalujete už potom všechno. Dějiny umění jsou plné figurek a člověk se s tím musí nějak vyrovnat - ze začátku mě proto pohltil hyperrealismus a barokní iluzionismus, teprve po čase jsem svou techniku uvolňovala až k expresi. A od počátku jsem chtěla malovat „lidské maso“ s barevnými valéry a nevyčerpatelnými možnostmi, všechno to propojit do své vlastní vizuality. Nahé ženské tělo mě doslova fascinovalo.
Proto jsi jako základní inspirační zdroj použila své vlastní tělo? A často v dost sadistických momentkách - mám tím na mysli výjevy, v nichž ses nahá svazovala izolepou, fotila, a výsledek posléze malovala.
Ano, takový cyklus maleb vznikl během mých studií na AVU. Chtěla jsem provokovat, bylo to bouřlivé období. A musela jsem si všechno vyzkoušet, nechtěla jsem jen nakreslit dokonale renesanční figuru, ale dostat tam současné téma, to, co prožívám. Balila jsem sebe a modelky do igelitů, jako se balí zboží v obchodech, chtěla jsem poukázat na to, že jsme taky součástí obchodu, trhu. Hrála jsem s modelkami scény, v nichž už nakonec ani nevěděly, jestli se nestaly obětí nějakého úchyláka. Vznikla tak široká fotodokumentace, z níž jsem pak čerpala pro svou práci. Nicméně později jsem se posunula zase k jiným figurálním cyklům, v nichž jsem se třeba nechala inspirovat španělskou tradicí - klíčový je pro mě určitě hlavně soubor černých nevěst.
Ale figurální malba není jedinou oblastí, v níž tvoříš. Jak ses propracovala k abstrakci?
Prostě mě přestal uspokojovat pohled na bravurně namalovanou figuru. Zobrazivá malba člověka obrovsky vysaje. Protože je konkrétní, je i limitovaná.
Stále mě fascinuje realistická poloha, ale stejně tak silně mě oslovuje i abstrakce... Mám pocit, že k úplnosti je potřeba obojího. Co mě vzrušuje, je moment, kdy se motiv začíná měnit, abstrahovat, vy mu vnuknete vnitřní řád. Je to jako pracovat ve vrstvách. Tohle jsem si uvědomila při malování v plenéru, kam chodím „trénovat vidění“. Pořád se učím vnímat barvy a světlo, energii místa. Ačkoliv z plenéru nikdy nepřinesu žádné veledílo, je to pro mě pokaždé hluboký zážitek. Jste tam jen vy a krajina, ponoříte se do absolutní koncentrace, do množství barev, které se mění a nejdou zachytit. Je to strašně intenzivní. Plenéry jsou moje záznamy, které většinou neukazuji, ale pracuji na nich dál v ateliéru. Z nich vznikly obrazy, kterým říkám „soukromé krajiny“, kde barevná plazma obklopuje svou energií abstrahovaný výsek přírody.