Medaili řezat nebudu, i když bych měl

V 90. letech založil ve Fakultní nemocnici Plzeň jaterní centrum, které za tři dekády dokázal dostat mezi evropskou elitu. Bezpochyby je i on sám celosvětově uznávanou kapacitou. Když se ale přednosty Chirurgické kliniky a Transplantačního centra FN Plzeň profesora Vladislava Třešky zeptáte, co stojí za jeho úspěchem, skromně říká: „Pokud někdo označí moji práci za úspěšnou, moc mě to těší. Patří mi ale tak deset procent zásluh, ten zbytek musím přenechat kolegům, osvíceným šéfům, rodině a paní Štěstěně.“

Co pro vás znamená medaile Za zásluhy 1. stupně, kterou jste letos 28. října dostal od pana prezidenta?  

Ten večer patřil k mým nejhezčím v životě. Když v krásné atmosféře Vladislavského sálu nastupuje Hradní stráž za doprovodu husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci, máte skutečně husí kůži. Hluboce smekám před dalšími oceněnými, zejména záchranáři, kteří nasazují své životy. To moje je ocenění všech zdravotníků, s nimiž jsem během života spolupracoval, a také mé rodiny, která mě celý život podporuje. Kdybych to měl rozdělit, desetina je moje a zbytek jejich. Medaili ale řezat nebudu, i když bych měl. (smích) Nechám ji hezky zarámovat a pověsím v pracovně.  

Jak se změnila medicína od roku 1999, kdy jste převzal vedení chirurgické kliniky?  

Skokově. Zručnost chirurgů se nezměnila, ale medicína se změnila technicky. Je to vidět zejména na operačních sálech. Operujeme bez velkých krevních ztrát a mnohem přesněji než dřív. Samozřejmě zdravotník je stále nenahraditelný, ale i jeho znalostem a intuici pomáhá technika, se kterou se daleko lépe diagnostikuje a předvídá.

A když se podíváte na pokrok v cévní a jaterní chirurgii?  

V cévní chirurgii se přešlo ve velké většině případů z otevřené operativy na endovaskulární výkony. Ale má to také svou druhou stránku mince. Cévní chirurgové ztrácejí erudici v otevřené chirurgii, a když přijde komplikace a oni musejí přejít do otevřené operativy, jsou tak trochu vedle. Ve všem je dobré mít rovnováhu. V jaterní chirurgii, která má jiná specifika, stále dominují otevřené výkony, nicméně dopředu se dere robotická chirurgie, která bude mít jistě v této oblasti velkou perspektivu. Technický pokrok právě v jaterní chirurgii je neskutečný.

Zahraniční chirurgové někdy říkají, že Češi jsou na operačním sále mistry improvizace, je to pravda? 

Je to velká pravda. Naučili jsme se to za minulého režimu, kdy jsme neměli takové vybavení jako jinde ve světě a museli jsme často improvizovat. Když jsem se po revoluci dostal do USA a Anglie na stáže, byl jsem jak Alenka v říši divů. Doba se ale změnila, a i když bych naše vybavení neoznačil za optimální, je dobré. A o Češích se ve světě ví, že jsou zruční.

Jak se podařilo v Plzni vybudovat jedno z nejlepších jaterních center v Evropě, když jsme měli po revoluci tak velký handicap?  

To byla souhra náhod. V 90. letech jsme operovali tak dva až tři jaterní výkony za rok, s minimálním vybavením, prakticky holýma rukama. Byly to operace velmi dlouhé, spojené s velkými krevními ztrátami. Tehdy za mnou přišel můj předchůdce profesor Valenta, kterého si velmi vážím, a říká: „Vláďo, pojedeš s primářem Bílkem do Ameriky, okouknete, jak tam dělají transplantaci slinivky, a budeme to dělat i u nás.“ A tak jsme odjeli na půl roku do Mekky transplantací do Pittsburghu. Náhoda tomu chtěla, že jsme se v šatnách operačních sálů potkali s tehdy opravdu famózním operačním týmem z Itálie, který dělal játra. Italové byli družní, vzali nás na sál a my jsme to od nich okoukali. A místo slinivek jsme v Plzni nakonec začali operovat játra. Bylo to i díky osvícenosti tehdejší ředitelky paní Kunové, která nám umožnila nakoupit veškeré přístrojové vybavení nutné k jaterním resekcím, bez nichž by rozvoj jaterní chirurgie na našem pracovišti nebyl možný. Měli jsme samozřejmě také štěstí. První operace se povedly a my dnes děláme kolem stovky výkonů ročně.

Víc než třetina pacientů, kterým odstraníte z jater nádor, dnes žije déle než deset let po operaci, což na začátku určitě nebývalo. Co je tou hlavní příčinou změny? 

Hlavní příčiny jsou dvě. Jednak je to vynikající diagnostika. Vedení FN Plzeň se podařilo získat špičkové CT přístroje, které ukazují fantastické snímky. Chirurg si tak dovede přesně naplánovat taktiku operace. A pak je to posun v onkologické léčbě, která je dnes pacientům šitá přesně na míru. Není to jako dřív „nějaký chemoterapeutický dryák“ pro všechny. Teď se na základě histologie nádoru přesně specifikuje, jaká léčba se po operaci zvolí.

Jaká úskalí jste ve vašem oboru řešili na konci 90. let a jaká nyní?

Dobrá otázka. V 90. letech pro nás hlavní úskalí bylo, aby nám nikdo z těch prvních řekněme dvaceti jaterních pacientů nezemřel. Věnovali jsme se tomu tehdy opravdu 24 hodin denně a povedlo se. Hlavní úskalí současnosti je ta nejmodernější technika, kterou k dalšímu rozvoji potřebujeme a která je v současných finančních podmínkách špatně dostupná. Na Lochotín bychom nyní nutně potřebovali dostat robota. Snad to dobře dopadne. Koncepční program robotické operace jater v Česku není a my ho chceme nastartovat.

V čem je hlavní výhoda robota u operací jater?  

Robotická chirurgie jater je daleko snadnější než laparoskopické operace. Benefitem je hlavně obrovská přehlednost. Mobilita robotické ruky je mimořádná, dostane se prakticky všude. A druhou výhodou je, že chirurg může mít určitý jemný třes ruky, což robot nemá. Robot operuje, jako by hrál na herní konzoli, takže tam není ani milimetr třesu.

Co to znamená pro pacienta? 

S kolegy z Chirurgické společnosti jsme opravdu šťastní, že se nám podařilo nasmlouvat robotickou chirurgii pro operace tlustého střeva a hlavně rekta. Díky tomu máme jasné důkazy benefitů pro pacienty. U otevřené operativy hrozí řada různých infekčních komplikací, problémy s anastomózami, se šitím střev, nezanedbatelné mohou být i krevní ztráty, lidé jsou hospitalizovaní dlouho. I když jsem i já byl zpočátku skeptik, vím, že robotická operativa je skutečně významně šetrnější. Pacienti už druhý den po operaci vlastně o zákroku ani nevědí, pátý nebo šestý den jdou domů v plné kondici a pooperační komplikace jsou minimální. Dává to smysl i ekonomicky.

Dva lékaři od vás byli na stáži v Miláně právě kvůli robotické operaci, už se vrátili?  

Ano. Absolvovali půlroční přerušovanou stáž. Na robotické operace jater jsou připraveni, tady si jen dodělají patřičný kurz.

Budete roboticky operovat i vy?  

Ne, ne. Nechávám to mladším. Je potřeba v tom získat opravdu rutinu a u mladších kolegů je mnohem větší perspektiva, že těch operací udělají opravdu hodně. Navíc oni tu techniku zvládnou mnohem rychleji než já.

Česko patří ke světové špičce ve výskytu rakoviny tlustého střeva a návazně v oblasti karcinomu jater. Čím to ale je, že zatímco křivka četnosti výskytu stoupá, počet úmrtí klesá? 

Léčebnými vymoženostmi. Incidence jde skutečně nahoru, míra přežití pacientů se však dostává do těch pozitivních čísel. Je to důkaz úspěšnosti léčby. A je to důkaz multidisciplinární spolupráce, která je zásadní a která funguje.

A funguje v celém Česku? 

Vycházím z praxe u nás. Musím říct, že přes to vlak nejede. Ani onkolog, ani chirurg neřekne „my budeme léčit určitě jenom onkologicky nebo chirurgicky“. Jednou za týden se sejde celý multioborový tým, konkrétně jater a slinivky břišní, a přesně se řeší léčba u každého nemocného.

Objevil se i nový trend růstu počtu primárního karcinomu jater, který byl zatím doménou východní Asie. Proč? 

Je za tím tzv. ztučnění jater. Obezita, životní styl, alkohol. Trend se týká všech západních států včetně nás. Ve výskytu jsme pořád zaplať bůh pozadu, ale ta křivka strmě stoupá. Byli jsme zvyklí na pár případů ročně, teď jsou to desítky.

Trocha futurologie. Hodně se mluví o možnosti náhrady lidských jater těmi prasečími. Někteří lékaři dokonce odhadují, že se tato metoda začne do 10–15 let používat, co si o tom myslíte vy? 

Myslím si, že to přijde velmi brzy. Naše Biomedicínské centrum Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni už několik let s prasečími játry pracuje. Pod vedením profesora Lišky a ve spolupráci s univerzitou v Curychu vyvinuli už tzv. scaffold. To je struktura jater bez jaterních buněk. Je to vazivová část, která tvoří stavební hmotu jater. Tento skelet je pak v laboratorních podmínkách nově osídlován jaterními buňkami, zatím prasečími. K našemu velkému překvapení se buňky uchycují a postupně se tvoří nejen jaterní tkán, ale také cévy, žlučovody a všechno, co k tomu patří. Takže základ je vybudovaný a myslím, že brzy se bude moci tento scaffold osídlovat lidskými jaterními buňkami.

Je jater k transplantaci v Česku dostatek? 

Právě že není. Nebo jinak. Transplantace se nyní realizují u všech fatálních případů, ale mohly by se realizovat u mnohem většího množství pacientů. Na pacienty, kteří mají metastázy jen v játrech a nikde jinde, se zatím z hlediska transplantací nedostává. I proto je výzkum s prasečími játry tak důležitý.

Jaký je přínos „medical“ společností, jako je třeba B. Braun, pro vás lékaře?  

Spolupráce se soukromým „medical sektorem“ je velmi důležitá. My sami si moderní přístroje ani léčiva nevyrobíme. Možná víc než co jiného je tato oblast založená na osobních vztazích. Spolupráci s B. Braun hodnotím velmi pozitivně.

V čem by měly společnosti dodávající zdravotnický materiál, přístroje a léčiva přidat? 

Osobně si myslím, že by měly být ještě více v terénu, v ještě užším kontaktu se zdravotníky, ještě více poslouchat, co jim zdravotníci říkají, a reagovat. Pro nás je klíčové, aby nám tyto společnosti přinášely novinky. Já se bohužel setkávám i s tím, že za mnou třeba i půl roku nikdo nepřijde. Uvítal bych, aby tady byla určitá pravidelnost, abych měl rychlé a čerstvé informace o novinkách.

Stačí české zdravotnictví držet krok s těmi nejvyspělejšími státy jak z hlediska přístrojového vybavení, tak erudicí lékařů?  

Největší a pochopitelný boom byl po sametové revoluci. To byl obrovský skok dopředu. V minulých letech jsme bývali těsně v závěsu za špičkovými medicínami třeba Spojených států nebo Německa. V současné době mám o české zdravotnictví upřímné obavy. Kdysi jsem to charakterizoval jako rychlík, do něhož prostě už nenaskočíte, když vám ujede. Řekl bych, že se mezera mezi námi a top zeměmi zvětšuje. Bohužel jsme stále z různých důvodů několik let pozadu.

Dost často si u nás lékaři stěžují, že není dostatečně financovaná věda. Souhlasíte?  

Naprosto. Vezměte si jenom chirurga. Ráno rychle udělá vizitu, jde prakticky na celý den na sál, vrátí se, musí dělat odpolední vizitu a maže domů ne třeba ve dvě nebo ve tři, ale třeba v pět. Pokud chce dělat vědu, musí po večerech. To je do značné míry na úkor rodiny a dětí. Znám to osobně. Navíc je tato oblast skutečně bídně financovaná, přitom přináší státu obrovské hodnoty. Rozhodně je potřeba změna.

Jste velkým propagátorem poplatků ve zdravotnictví. Tleskáte nyní panu ministrovi Válkovi, který to téma vyzdvihuje?  

Pro poplatky ve zdravotnictví jsem absolutně. Když vidíte, co se děje třeba v nočních ambulancích. Opilci vám ve dvě v noci rozkopávají dveře a ničí vybavení nebo přicházejí lidí, že se jim zanítila tříska v ruce. Poplatky bych s výjimkou dětí a důchodců zavedl. Panu ministrovi Válkovi tleskám nejen v poplatcích, ale především v tom, že se snaží smysluplnými opatřeními posunout naše zdravotnictví vpřed. Je na něm vidět neskutečná dlouholetá praxe v oboru.

Ve Fakultní nemocnici Plzeň se připravuje stavba nového pavilonu chirurgických oborů. Jak jste daleko?  

Zatím je to jen na papíře. Pavilon by měl sdružit kompletně chirurgické obory, anestezii a intenzivní péči, což by byl nepochybný posun dopředu. Otevřeně ale říkám, že šest operačních sálů zatím plánovaných v novém pavilonu je málo. Počítá se s kapacitou původních operačních sálů, které jsou ale bohužel mimo nový pavilon chirurgických oborů. Stále doufám, že dojde ke smysluplné změně v počtu operačních sálů v novém pavilonu, tak aby vše bylo pod jednou střechou, což zajistí nemocným tu nejlepší péči.

Opusťme nyní medicínu. Zaujalo mě, že často mluvíte o tenisu. Je to vaše životní vášeň?  

Po chirurgii můj druhý hlavní koníček. (smích) Teď jsem chvíli nehrál, protože za sebou mám dost složitou operaci. Ale od ledna snad zase na kurty vyběhnu. Ano, je to můj přetlakový ventil. Na kurtu umím být i třikrát týdně, se zájmem sleduji tenis v televizi, a když mohu, jedu se podívat osobně.

Žijeme v poměrně turbulentní době – covid, válka, energetická krize… Co je pro vás hlavním tématem dneška? 

Nezapomínat na nejvíce potřebné. To je to hlavní. Chtěl bych apelovat na naše politické špičky, aby myslely na důchodce, matky s dětmi, na chudé rodiny. V obchodě potkávám důchodce, kteří mají v košíčku jedno máslo, mléko a čtyři rohlíky. Slyším příběhy o tom, jak samoživitelky nemají peníze pro děti na školní obědy. To jsou věci, na které se musí stát zaměřit nejvíc. Nenechat ty, kteří potřebují pomocnou ruku, bojovat samotné.