„To, co jsme zažili během pandemie covidu, ukázalo, že fakta ztrácejí ve veřejném prostoru dominanci. Dochází k ideologickým a pseudoideologickým soubojům různých skupin, které ve veřejném prostoru soupeří o pozornost lidí,“ popisuje Václav Moravec mediální průběh pandemie
Infodemie je pojem, který začala WHO používat velmi záhy po vypuknutí pandemie koronaviru v roce 2020. V odborných publikacích najdeme několik definicí. Jednoduše se ale jedná o nadměrné množství informací, včetně nepřesných či nepravdivých, o zdravotním problému, které ztěžuje nalezení účinného řešení. I když se začal termín používat až v souvislosti s epidemií koronaviru, fakticky je s námi infodemie už mnoho let. Prakticky od nástupu síťových digitálních médií. Důsledky infodemie se někdy stávají větším problémem než nemoc samotná. „To, co jsme zažili během pandemie covidu, ukázalo, že fakta ztrácejí ve veřejném prostoru dominanci. Dochází k ideologickým a pseudoideologickým soubojům různých skupin, které ve veřejném prostoru soupeří o pozornost lidí,“ popisuje Václav Moravec mediální průběh pandemie.
Exploze informační bomby
Ve své podstatě nejde pouze o šíření dezinformací, ale o obrovský příliv i relevantních a pravdivých informací, včetně polopravd a informací vytržených z kontextu. Koronavirus, extrémní zájem médií, dezinformační scéna a vysoká konzumace obsahu sociálních sítí vytvořily velmi třaskavou směs. Aby ne. Průměrný Čech starší 15 let tráví ponorem do všech mediálních obsahů 10 hodin denně. „Před lety se mě při jedné přednášce na lékařské fakultě studenti ptali, proč my jako novináři filtrujeme informace, jestli to není cenzura. Není. Editoriální proces, kdy novináři kontrolují informace, snaží se je ověřovat minimálně ze dvou zdrojů a až pak je předávají veřejnosti, je odpovědná žurnalistika a odpovědné chování médií, nikoli cenzura,“ vysvětluje Moravec nutnou odpovědnost novinářů, která během posledních dvou let ještě zesílila. Co ovšem naopak oslabilo, je důvěra veřejnosti k informacím o koronaviru, které čerpá právě z médií. V průzkumu STEM z minulého roku uvedlo 61 % respondentů, že médiím důvěřuje, ovšem informacím o koronaviru pocházejícím z médií věří jen 26 procent.
Google diagnóza
V diskusi Václav Moravec zmínil své přednášky pro studenty včetně studentů medicíny. Věnoval se v nich právě fenoménu „Google diagnóz“. „Pokud se někdo nekompetentní vyjádří k nějakému problému a jeho názoru dáme stejnou vážnost jako slovu skutečného odborníka, jak se to často děje na sociálních sítích, je to špatně. Tehdy na přednášce jsem medikům říkal:
počkejte, až vám začnou chodit pacienti do ordinací a budou s vámi polemizovat a argumentovat tím, co četli na Googlu. Po vás jako lékařích budou chtít, jen abyste jim potvrdili jejich takto utvořené domněnky. Covidová krize pak jasně ukázala, že jsme v tom dva roky jeli všichni a začalo to ohrožovat naše zdraví. Největší příliv dezinformací v on-line prostoru v podstatě kopíroval jednotlivé vlny covidu. To bezesporu přispělo k tomu, že lékaři v ordinacích naráželi na odpor k vakcinaci,“ vysvětluje důsledek infodemie vedoucí k nižšímu zájmu o očkování, než se čekalo. Potvrzují to i statistická čísla. Se zhruba 65 procenty proočkované populace je Česko pod průměrem EU, podobně je na tom například Mexiko, Estonsko nebo Polsko.
Pandemie jako lekce pro média
Část žurnalistiky někdy konfrontovala proti sobě lékaře s diametrálně protichůdnými názory například na závažnost covidu. Jedním z důvodů mohl být neúprosný diktát sledovanosti či čtenosti. Přeci když se na to kliká, budeme to psát. „Média nemají zvyšovat ve společnosti stres a trauma. Určitě by neměla aktivisticky vyrábět pozitivní žurnalistiku, ale uvědomovat si špatnou praxi, která může způsobit i prohloubení zdravotního problému, o kterém referují. Neměla by také používat válečné metafory a pojmy typu ‚promořenost‘. To je odborný termín, ale má v sobě vysoký emoční náboj a novinářům zní přitažlivě, rozhodně přitažlivěji než získání kolektivní imunity. Pro nás pro všechny byla pandemie lekce a pro nás v médiích také. Otázkou je, zda jsme se z ní poučili. Obávám se ale, že třeba do televizního vysílání si lidé sami promítají i to, co se ve skutečnosti objevuje ne tam, ale v síťových digitálních médiích a za co tedy obecně novináři vůbec nenesou odpovědnost. Tam bychom jako společnost měli vést diskusi. Co tolerujeme na sociálních sítích, bychom v tradičních médiích oprávněně považovali za nepřípustné nebo odporné. Přiznávám, že této disproporci nerozumím,“ podotýká Václav Moravec.
„V jiných oborech je pluralita názorů normální jev. V medicíně tomu ale v takové míře byla česká společnost vystavena prakticky poprvé,“ komentuje transplantolog Jiří Moláček.
Překvapení – „ne všichni lékaři mají stejný názor“
Podle cévního chirurga a transplantologa profesora Jiřího Moláčka ve vztahu k medicínským informacím právě až „za covidu“ laičtí pacienti zaznamenali, že dva lékaři mohou mít na jednu věc rozdílný názor. V jiných oborech je pluralita názorů normální jev, v takové míře v medicíně tomu česká společnost byla vystavena prakticky poprvé. „I v medicíně je to ale normální. Rozdílné názory máme na spoustu věcí. Třeba nad tím, zda v určitém okamžiku léčit konzervativně nebo už operovat. Diskutujeme o tom. Zda jsme se rozhodli správně, se třeba ukáže až později. Ale teď někdy docházelo k velmi ostré konfrontaci různých názorů a laici si nedokázali vysvětlit, jak je možné, že lékaři nemají stejný názor. Přestávali proto věřit téměř každému lékaři. Ale některé informace o covidu jsme získávali až postupně. Vznikaly i protichůdné názory, ale pak se k sobě i přibližovaly,“ poznamenal v diskusi transplatolog a cévní chirurg z Fakultní nemocnice Plzeň profesor Jiří Moláček.
O operaci aorty se nediskutuje
Po dvou letech pandemie (a nárůstu infodemie) shledává profesor Moláček i posun ve způsobu komunikace i diskusí některých pacientů, a to i ve své lékařské praxi. „O nutnosti operovat aortu, protože hrozí výduť, většinou s námi lidé nediskutují. Řeknou, že to musíme vědět my. Ale já sám, když je rozhodnutí na pomezí, jim navrhuji, aby si zašli na konzultaci ještě jinam, second opinion je relevantní věc. Diskuse se nebojím,“ vysvětluje Jiří Moláček užitečnost pohledu na medicínský problém jinou optikou. Když jde tedy do tuhého, pacienti lékařům věří. Prevence je ale mnohdy o poznání složitější. „Ano, v chirurgii většinou lidé chápou, že navrhovaný postup bývá správný. Čas od času se setkáme s větší a někdy agresivnější diskusí, která není podložená relevantním názorem. Frustrující pro mě bylo setkání s případem dítěte pokousaného psem, kterého rodiče odmítli nechat očkovat proti tetanu. Obávám se, že na takové situace budeme muset být v kontextu růstu infodemie připraveni,“ dodává profesor Moláček. Že o podobné příběhy není nouze, potvrdil nedávno i přednosta Nefrologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze profesor Vladimír Tesař, když zveřejnil příběh muže, který na základě dezinformací o umísťování špionážních technologií do těla odmítl kardiostimulátor. „Přál bych si, abychom věděli, že žijeme v infodemických časech a abychom s touto informací přistupovali i k informacím. A abychom neohrožovali své zdraví, protože to je to nejcennější, co máme,“ uzavřel debatu na streamu Václav Moravec.
Podívejte se na celý speciální pořad o ledvinách a také o dezinformacích
