Výtvarník střední generace Martin Salajka se narodil v Uherském Hradišti v roce 1981. Vystudoval místní Střední uměleckoprůmyslovou školu, posléze studoval v ateliéru Jiřího Načeradského a Petra Veselého na brněnské Fakultě výtvarných umění, odkud přešel do ateliéru Michaela Rittsteina na pražskou Akademii výtvarných umění. Dnes patří k nejvýraznějším absolventům-malířům této instituce. Ve své práci se zaobírá figurací. Vyšel z přírodní lyriky, která korespondovala s čistým krajem na jihovýchodní Moravě i s jeho rybářskou vášní. Posléze, po přestěhování do Prahy, ve své tvorbě čím dál více tematizuje temné stránky lidské psychiky. Navazuje na českou symbolistní školu – v jeho dílech lze najít nesčetné významy, metafory i aluze, ve formálním pojednání se blíží váchalovsky ďábelské malířské linii. Více informací o jeho tvorbě můžete nalézt na www.martinsalajka.cz.
Proč ses rozhodl stát se umělcem? Co tě k tomu vedlo a jaké byly tvé začátky?
Nikdy mě nebavilo se učit to, co jsem se učit musel, a vždycky jsem měl přebujelou fantazii, živé sny a pořád jsem ležel v knížkách, často v těch o umění. Nebo jsem lítal po lese. Byl jsem docela hyperaktivní dítě a kreslení mě dokázalo zklidnit a umožnilo mi zachycovat všechno, co se mi honilo v hlavě. Možná jsem se na nic jiného vlastně nehodil. Když pak přišlo rozhodování, na jakou školu se přihlásit, tak Střední uměleckoprůmyslová škola byla jasnou volbou. Na školu mě vzali, měl jsem tedy další důvody, proč kreslit a malovat, a pak už jsem se vezl. Po střední mě přijali na FaVU do Brna, kde jsem hned v prvním ročníku zvítězil v malířské soutěži Arskontakt, a následně jsem přestoupil na AVU.
Co tě inspiruje, z čeho vycházíš? A jak to posléze přetavuješ do svých děl?
Člověk není malířem, jenom když maluje, je jím pořád. Nápady a inspirace proto přicházejí kdykoliv, často nečekaně... Hlavně při práci samotné se rodí další nápady. V hlavě se mi motá žitá realita, mé i cizí prožitky, viděné obrazy, filmy, fantazie, prostě všechno. Na to, co jsem namaloval a proč, často přijdu až později. Ani tomu nemusím úplně rozumět, a vlastně ani nechci. Světu taky nikdo nerozumí, veškerá náboženství ani věda vlastně nevědí nic, a každý si musí svět sám nějak interpretovat a následně užít, přežít.
Nevěřím umělcům, co mají takřka vědecky rozebráno, co dělají. Jsou to často snadno nabouratelné teorie, bláboly pro snoby. Já to mám tak, že stoupnu před obraz, a buď se něco stane, nebo ne. Osloví mě buď tvar, barva, řeč malby nebo to, co a jak je zobrazeno, nebo nic nebo kombinace všeho – tak vnímám obrazy. Je to jako s hudbou. Buď mě to rozvlní, nebo ne, a je mi docela jedno, jak je to staré, do jaké míry původní atd. Samozřejmě informace o umění vyhledávám i aktivně, ale před obrazem na ně rád zapomenu.
Kde se s tvými díly může návštěvník výhledově setkat? Co chystáš nového?
Do poloviny května vystavuji v Nové Galerii v Praze a potom chystám menší samostatné prezentace v Chrudimi a v Hradci Králové. Čekají mě také nějaké kolektivní výstavy. Aktuální informace o svojí tvorbě dávám na své facebookové stránky nebo na web.
