Malíř Petr Kvíčala (1960) pochází ze Svitav. Jeho tvorba je úzce spjata s Brnem, kde pracuje a vede ateliér malby na Fakultě výtvarných umění VUT, zároveň ji však můžete najít po celé střední Evropě. Jeho malby jsou zastoupeny ve významných veřejných institucích i v privátních sbírkách, jeho spolupráce s architekty Ivanem Kolečkem nebo Josepem Luisem Mateem vyústila v umělecké intervence do moderní architektury, jako je třeba oceňovaná budova Deutsche Bundesbank ve městě Chemnitz. České publikum zná ale lépe třeba divadlo Reduta nebo jeden z pavilonů nemocnice U Milosrdných bratří v Brně, jejichž výtvarné řešení a návrhy terazzových podlah v interiérech jsou také prací Petra Kvíčaly.
Ty sám jsi začínal během 80. let mimo hranice institucionálního vzdělání. U koho jsi čerpal zkušenosti? Kdo ti byl vzorem? A myslíš, že tvá cesta byla složitější než ta, kterou dnes sleduješ u svých studentů? Lze to vůbec srovnávat?
Dnešní a tehdejší realita se určitě srovnávat nedá. Tehdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych vůbec kdy mohl vystavovat nebo prodávat obrazy. Navíc téma i barevnost, které jsem ve svých obrazech rozvíjel, byly pro tehdejší uměleckou scénu až na výjimky nepřijatelné, provokativní. Maloval jsem, protože jsem byl fascinovaný objevováním nových tvarů, nových věcí a úplně mi to změnilo život. Sleduji, že i u studentů je ta fascinace, zápal, prostě chtění, důležitější než talent. A já jsem té fascinaci uzpůsobil svůj život. I kdybych si mohl vybrat, byl jsem například za kariéru topiče rád, protože mi to umožnilo udržet si čistou hlavu, přemýšlet, soustředit se. I dnes se snažím plánovaně odstřihávat od věcí, které mě rozptylují, které se neustále snaží strhávat mou pozornost. Někdy se i záměrně nudím. Pak je možné se zastavit a skutečně zaměřit svou pozornost.
V tomto vidím, jak jsou současní studenti pod nesrovnatelně větším tlakem.
Když se ptáš na vzory, chodil jsem do brněnského divadla hudby na poslechové pořady Aloise Siemandla Piňose o nové artificiální hudbě, která mě velmi inspirovala. Ze začátku to byl také určitě Michal Raný. Ten skutečný „vzor“, který se nachází ve všech mých obrazech stále, je ale moje zkušenost z krajiny, z jejího rytmu a vůbec z rytmu, srdce, kroku, dechu, tance, zpěvu...
Které ze svých realizací si nejvíce vážíš, ke které máš nějaký důvěrnější vztah?
Je to určitě výmalba Mozartova sálu divadla Reduta. Maloval jsem jej čtyřicet dní červenou barvou. Červený pigment byl vždy ten nejdražší, a proto je ta barva spojena se slavnostmi, s plýtváním nebo taky obětováním. Fenomén svátečnosti a slavnostnosti mě fascinoval, v mé práci je stále přítomný a s prostorem sálu Reduty dokonale funguje.
Co chystáš nového? Kde se s tvými díly může návštěvník výhledově setkat?
Před pár týdny jsem zahájil společnou výstavu s Erikem Šillem v galerii K13 v Košicích. O budoucích projektech nerad mluvím, dokud nejsou hotové. Nyní jsem dokončil nástěnnou malbu v interiéru pro jednoho architekta a před časem jsem odevzdal návrh fasády pro novou budovu Slezské univerzity v Opavě, která se bude realizovat příští rok.
Více o autorovi a jeho díle najdete na www.petr-kvicala.com.
