Vzpomenete si ještě na všechny simulační kurzy Aesculap Akademie, kterých jste se zúčastnila? Kolik jich bylo celkem?
To si pamatuji naprosto přesně, bylo jich pět. Úvodní a pokročilý workshop Krizové stavy v anestezii, Výuka TCI anestezie (totální intravenózní anestezie - pozn. redakce) a dvakrát jsem absolvovala Krizové stavy v přednemocniční péči.
Proč jste se rozhodla právě pro simulační kurz? Co vás vedlo k první návštěvě?
Simulační výuka je mi blízká, seznámila jsem se s ní už před lety na soutěžích Českého červeného kříže. Setkala jsem se s ní i na medicíně při výuce první pomoci, na seminářích Zdravotnické záchranné služby nebo na akcích, jako jsou Rallye Rejvíz či Inter Vitam et Exitum. Ráda se učím zážitkem, je to taková škola hrou. Na první kurz jsem se přihlásila ze zvědavosti, těšila jsem se, že si rozšířím obzory.
A jak jste se o Aesculap Akademii a kurzech, které pořádá, dozvěděla?
Přednosta KARIMu MUDr. Pradl se jednou na ranním hlášení zmínil o nabídce workshopu, tak jsem si na webu našla další informace a přihlásila se na Krizové stavy v anestezii.
Jak jste prožívala svoji úplně první simulaci? Jak jste se cítila? Čeho jste se obávala?
Moje první simulace se týkala jedné raritní diagnózy a absolvovala jsem ji s kamarádkou Martinou. Zpočátku to bylo vcelku příjemné, klasický úvod do anestezie, s kolegyní jsme se skvěle doplňovaly. Všechno běželo, jak má. Pak se „pacient“ začal zhoršovat a já zpanikařila. Vzpomínám si, že jsem bojovala s nastavením ventilátoru. Po chvíli Martinu jako správného inspirativního člena týmu napadlo, o jakou diagnózu by mohlo jít, a hned jsme zahájily vhodná opatření. Nakonec SimMan Karel naši péči přežil (smích). Nepopírám, že jsem byla ve stresu. Ostatně člověk jde k simulátoru většinou s myšlenkou, že se něco pokazí. Obavy jsem měla hlavně z toho, že situaci nezvládnu. Že si nebudu vědět rady.
Situaci jste ale nakonec zvládla. Probíhalo na kurzu něco jinak, než jste předpokládala?
V podstatě ne. Jen jsem před prvním kurzem neměla vůbec představu, čeho se bude týkat teoretický úvod workshopů.
Co byste po pěti absolvovaných simulačních kurzech řekla, že je na nich nejzajímavější?
Samozřejmě osobní prožitek simulovaného krizového stavu. Velmi inspirativní bylo ale i následné probrání situace s primářem Sternem a ostatními účastníky. Navíc si můžu vyzkoušet více rolí, například práci anesteziologické sestřičky, záchranářky nebo lékařky urgentního příjmu.
Co je podle vašeho názoru pro účastníky nejtěžší a co bylo nejhorší pro vás?
V několika situacích se mi stalo, že jsem doslova zamrzla a ani pravidlo „ABCDE“, ani princip „10 sekund pro 10 minut“ nezabral. To jsem pak byla moc ráda, když přišel na pomoc další tým nebo vedoucí pozici převzal někdo jiný. Jinak si myslím, že pro účastníky, kteří jsou na takové akci poprvé a vyfasují mikroporty jako první ze skupiny, je děsivé hlavně to, že nevědí, co je čeká. A taky fakt, že ostatní kolegové se ně budou dívat a pak je soudit.
Rozumím, ten počáteční stres musí být obrovský. Nicméně cílem simulačních kurzů není hodnotit a soudit, ale naopak navodit bezpečné prostředí pro zpětnou vazbu. Bylo vám to během kurzu srozumitelné? Cítila jste to?
Nepochybně. Atmosféra na kurzech je vždycky vstřícná a uvolněná a hodnocení probíhá v klidu, formou dialogu s hodnotiteli a diskusí s ostatními frekventanty.
Dokázala byste zpětně zhodnotit svůj výkon během simulací s přihlédnutím k různorodosti kurzů, které jste absolvovala, a zkušenostem, které jste během nich nasbírala?
Přiznám se, že jsem vždycky nervózní a skoro pokaždé něco zkazím nebo na něco zapomenu. Ale třeba na posledním kurzu jsem se dostala opakovaně do stejné situace s diagnózou, s níž jsem se už na kurzu setkala. Poprvé jsem si nebyla jistá, jestli uvažuji správně, a léčbu tedy zahájil až kolega ze zkušenějšího týmu. O pár měsíců později jsem stejný případ vyřešila, troufnu si říct, na první dobrou.
Následně po simulaci dochází ke debriefingu s lektorem a předání zpětné vazby. Považujete ji za přínosnou?
Rozhodně! Zpětná vazba je minimálně stejně důležitá, ne-li důležitější než samotná simulace. Můžu si už bez stresu celou situaci uvědomit, zkonzultovat ji s lektorem i kolegy, získat nadhled, poučit se nebo se třeba ujistit, že moje myšlenkové pochody byly správné.
Mohla byste popsat, co pro vás bylo největším překvapením? Je něco, co jste si odnesla přímo do praxe?
Pokaždé sama sebe překvapím, když se vidím na videozáznamu ze situace, kterou jsem si prošla. Pocit studu si neodpustím v podstatě nikdy. Do praxe se snažím zakomponovat myšlení nahlas, princip „10 pro 10“ nebo třeba udílení jasných pokynů, včetně oslovování spolupracovníků.
A jak to v praxi funguje nebo nefunguje? Jaká byla největší úskalí eventuálních změn u vás?
V praxi mi to, co jsem zmiňovala před chvílí, ještě moc nejde. Myslím, že na to potřebuji víc příležitostí a zkušeností. Postupně se na tom snažím pracovat a věřím, že brzy uvidím zlepšení.
Rádi bychom vás přivítali na nějakém dalším simulačním cvičení. Je to reálné?
O tom nepochybujte, v květnu jsem absolvovala Krizové stavy pro pokročilé a na podzim se určitě uvidíme zase (smích).
Co byste vzkázala kolegům, kteří s účastí váhají?
Že je to škoda a ať se pro začátek odhodlají vydat se do Dialogu (Pavilon B. Braun Dialog v Praze Na Bulovce – pozn. redakce) alespoň na výlet. Na kurzech se učím a zdokonaluji, překonávám vlastní zábrany, poznávám nové lidi - a mimochodem, kávovar připravuje výborné nápoje... Ale hlavně, nikdy nemám pocit, že bych byla zkoušená nebo že by mě někdo „koupal“ v mé vlastní neznalosti nebo nešikovnosti. Všichni lektoři jsou totiž nesmírně přátelští!
Podrobné informace o všech simulačních kurzech najdete na stránkách aeskulap-akademie.cz