Během října a listopadu 2016 uvedla Aesculap Akademie dva nové kurzy. V říjnu Work-life balance, který je věnován nejen zdravotníkům, kteří přistupují ke svému zdraví komplexně a potřebují fyzicky i duševně zregenerovat. V kurzu jsme se zaměřili na vyváženost energie, na stres v každodenním životě a možnosti regenerace. Věnovali jsme se emoční inteligenci v souvislosti s prevencí syndromu vyhoření a ochutnali jsme i tři relaxační metody. V dopoledním bloku to byla Progresivní svalová relaxace E. Jacobsona a po obědě nácvik Autogenního tréninku prof. J. H. Schulze. Závěrem jsme vyzkoušeli nácvik relaxace s imaginací. Hodně jsme diskutovali a společně hledali možnosti, jakým způsobem zvládat těžkosti všedních dnů a vybalancovat náš pracovně-soukromý život. Další termíny: 12. ledna, 16. března a 20. dubna 2017.
Nový kurz Rozvoj spolupráce a komunikace v týmu, jenž proběhl v listopadu, byl zaměřen na cíl a prostředky týmové spolupráce, principy účinné zpětné vazby a její využití v týmové komunikaci. Během dopoledne jsme si také v praktickém bloku vyzkoušeli, jak může probíhat komunikace v týmu, a měli jsme i prostor na diskuzi, ve které jsme odhalili její silné a slabé stránky. V odpoledním bloku jsme se zaměřili na kolegiální vztahy a význam týmových rolí pro fungování skupiny. Po druhé praktické ukázce jsme měli příležitost vyhodnotit práci s emocemi a napětím v týmu. Během kurzu a v diskuzích jsme se snažili maximálně využít konkrétní situace z praxe, které aktuálně řešili účastníci na svých pracovištích. Pokud chcete posílit své komunikační dovednosti nebo jste vedoucí pracovník, který by rád rozvíjel své řídící dovednosti, těšíme se na vás v těchto termínech: 16. února a 11. května 2017
Tyto dva kurzy v lednu doplní novinka Konflikty a jejich zvládání v kontextu zdravotní péče. Kurz se koná 19.1. 2017. Budeme se věnovat nejen manipulaci, empatii, kritice, analýze konkrétních typů konfliktů na pracovišti, vývoji a dynamice konfliktu, a to nejen mezi zdravotníky, ale i ve vztahu mezi zdravotníkem a pacientem. Pokud chcete podpořit svoji duševní stabilitu, těšíme se na viděnou.
Přehled kurzů na www.aesculap-akademie.cz
Rozhovor s Mgr. Michaelem Žmolíkem
Michale, vy jste lektorem všech výše uvedených kurzů, můžete se krátce představit?
Ke zdravotnictví mám blízko již od dětství. Můj otec byl neurolog a matka oční lékařka. I další moji příbuzní jsou povětšinou lékaři. Jen já jsem tak trochu přeběhl spíše k humanitním vědám, absolvoval jsem psychoterapeutické vzdělání a vystudoval jsem obor Supervize pro sociální a zdravotnické organizace na Fakultě Humanitních studií na Karlově Univerzitě. Se zdravotnictvím jsem tak nakonec zůstal v přímém kontaktu. Věnuji se vzdělávání, supervizi, psychoterapii a několik let jsem i pracoval jako psychoterapeut v jedné zdravotnické klinice v Praze. Moje manželka je také zdravotník, klinický psycholog a psychoterapeut. Již několik let pracuje v pražské nemocnici, pracuje s lidmi s psychosomatickými obtížemi.
Co Vás přivedlo k psychologické práci s lidmi?
V životě mě velmi těší různorodost. Potkávat různé osobnosti a povahy lidí, poznávat různá pracovní prostředí, strašně mě to celoživotně obohacuje, rozšiřuje zúžený úhel pohledu na život a lidské osudy. Psychologická práce s lidmi, formou vzdělávání na seminářích i v rámci psychoterapie, obojí je pro mě velkou radostí a naplněním, přestože to často nebývá práce snadná. Potkávám se s lidskou bolestí.
Máte zkušenosti i se simulačními workshopy krizových stavů pro pokročilé účastníky. Jaká je Vaše role během kurzu?
Svou roli vnímám spíše podpůrnou, tzv. komunikačně - facilitační. Podporuji účastníky k uvědomění a ocenění jejich kompetencí verbální a neverbální komunikace, spolupráce v týmu, spoluutváření klimatu na pracovišti apod. I tyto kompetence totiž vnímám jako klíčové v prevenci syndromu vyhoření, kterým jsou zdravotníci tolik ohroženi. Výkon profese v českém zdravotnictví je v mnoha ohledech stále velmi psychicky náročný, chybí dostatečné ocenění a podpora v mnoha ohledech. Málokteré zdravotnické zařízení si například může dovolit finančně podpořit své zaměstnance průběžným profesním vzděláváním, někteří si dokonce musí na takové kurzy čerpat vlastní dovolenou. Situace se postupně zlepšuje, o potřebách zdravotníků se začíná více otevřeně hovořit, ale k ideálnímu stavu má bohužel stále daleko.
Co Vás během této zkušenosti nejvíce oslovilo, zaujalo?
Na simulačním kurzu mě zaujalo mnoho věcí. Používané technologie k simulacím, profesionalita lékařů (lektorů) kurzu, překvapivé kompetence i začínajících zdravotníků po škole a mnoho dalšího. Co mě ale nepřestává udivovat, je nepřiměřená skromnost, troufám si říct až nezdatnost zdravotníků uznat a ocenit své vlastní dovednosti a úspěchy před kolegy zdravotníky. Většina zdravotníků na sobě nenechá nit suchou, ale 90% jejich dobře odvedené práce jakoby na sobě neviděli nebo považovali za „normální“. To mě vždy překvapí, ta diskrepance a nevyváženost v pohledu na sebe sama.
Prvním kurzem v sérii soft skills byl Work-life balance. Co by si zájemci měli pod tímto názvem představit?
Cíl kurzu je nejen balanční, ale i bilanční. Snažím se vést účastníky k uvědomění jejich životní spokojenosti i nespokojenosti a podpořit je k hledání jiných možných cest a způsobů, jak žít svůj život bez dlouhodobě hromaděné frustrace, která končí psychickým vyčerpáním. V kurzu nedávám zjednodušené návody na šťastný život, takové návody mimochodem najdete v každém druhém populárním časopise. Snažím se kurz uchopit prakticky, nacvičujeme si různé druhy relaxace, inspiruji účastníky k zamyšlení nad zdroji a úniky energie v jejich životě, motivuji je ke změně. Zdravotníci odchází s konkrétně formulovanými cíly, na kterých chtějí ve svém životě pracovat, včetně pojmenovaných metod a způsobů, které k tomu ve svém životě uplatní. Kurz je tzv. osobnostně sebe-rozvojový, každý z účastníků si na něm pojmenuje své životní priority a přání, ale i radosti, na kterých nic měnit nepotřebuje.
Čím se jako lektor řídíte?
Potřebami skupiny. Snažím se být vnímavý, flexibilně se přizpůsobovat. Snažím se s účastníky hledat a pojmenovat jejich přání. Obsah kurzu i částečně tematicky často uzpůsobuji konkrétní skupině, která se na semináři sejde. Vyhovět všem na 100% nejde nikdy, ale je pro mě důležité se o to alespoň pokoušet.
Co na Vás obvykle účastnící nejvíce oceňují?
V dotaznících na zpětnou vazbu nejčastěji slýchávám ocenění za praktičnost, uzpůsobení témat potřebám skupiny a pocit bezpečí. Každý máme v jiné míře potřebu sdílet své osobní těžkosti i radosti s druhými, proto účastníky kurzu nikdy k ničemu nenutím. Účast na semináři i otevřené sdílení před skupinou je dobrovolné. Všechna cvičení i diskuse jsou předkládány jako nabídka. Mám opakovanou zkušenost, že i introvertní účastníci z kurzů profitují, přestože před skupinou nehovoří.
Co je pro Vás během kurzu nejtěžší?
Číst negativní zpětné vazby od lidí, kteří během kurzu opakovaně projevují svou spokojenost. V těchto chvílích prožívám hlubokou marnost. Přijde mi líto, že si tím dobrovolně zavřeli cestu k osobnímu přínosu z kurzu. Byl to přeci jen jejich čas, který tím na kurzu ztratili. Účastníci, kteří najdou odvahu během kurzu pojmenovat svá přání, představy a očekávání od kurzu, většinou odchází z kurzu spokojení. Zkušenosti ze světa školení mě již naučily jak naplnit kurz tématy, které lidi zajímají. Ale těžko mohu naplnit kurz tématy, která třeba účastníky zajímají, ale nenajdou odvahu to otevřeně sdělit před skupinou. Jestli mi rozumíte, nezlobím se na ně, jen mi je to líto a v těchto chvílích prožívám pocit bezmoci.
Co byste chtěl, aby si účastníci z kurzu odnesli?
Cokoli je do života obohatí, rozvine, posune v myšlení jiným směrem. Nemám konkrétní aspirace, nechci lidi manipulovat do svých přání a názorů, jen přináším nabídky témat k zamyšlení, a těší mě, když některá z témat účastníky osloví, inspirují a do praktického života obohatí.
Na WLB jsme navázali kurzem Rozvoj spolupráce a komunikace v týmu. Pro koho je tento kurz určen a co je jeho cílem?
Kurz je určen pro všechny zdravotníky, kteří ve své práci potkávají kolegy. Nejedná se pouze o spolupráci při operaci nebo záchraně vitálních funkcí pacienta. Jedná se o širší spektrum spolupráce, od sanitářů, sester, lékařů až po vedoucí daného zařízení. Zdravotnické povolání je vždy vykonáváno v kontextu kolegiálních vztahů, od objednání pacienta, příjmu pacienta na oddělení, každodenní péči o něj, diagnostická vyšetření, léčbu až po jeho propuštění. V každé fázi tohoto řetězce prochází pacient a zdravotník sítí kolegiálních vztahů, které se vždy promítají do jejich komunikace. Na kurzu odkrýváme, jak se emoce a mezilidské vztahy mohou promítat do verbální a neverbální komunikace mezi kolegy, jak spoluutváří týmového ducha a klima na pracovišti a čím způsobují, zda chodíme do práce rádi nebo naopak s nechutí, těžkou hlavou nebo staženým žaludkem.
Co si první účastníci z kurzu Rozvoj spolupráce a komunikace v týmu odnesli?
Ujištění vlastního přínosu pro tým. Pojmenování vlastních kompetencí v rámci týmové komunikace, ujištění se ve své týmové roli a možná obohacení v pohledu na všechny možnosti komunikace, jakými lze druhým sdělovat svá přání, ocenění i nespokojenost. Tento typ kurzu si poměrně pochvalovaly vedoucí sestry a staniční, neboť jim umožnil širší kontextuální pohled na vedení svého týmu sester, ale i na možnosti vyjednávání s primářem oddělení. Na kurzu jsme se okrajově i dotkli tématu konfliktu v týmu.
Myslíte, že se zdravotníci rádi zúčastňují těchto typů kurzů?
Chuť do kurzů komunikace bude velmi různá, spíše vnímám, že se za poslední roky zvýšila potřeba zdravotníků tyto kurzy absolvovat a něčemu novému se z poznatků psychologie a komunikace naučit. Kontakt s pacienty i pracovní podmínky na zdravotnických pracovištích zvyšují své standardy péče a povšechně se nároky na zdravotníky stále plynule zvyšují, ale již výše zmíněná podpora a péče o zdravotníky v mnoha ohledech se bohužel úměrně neposouvá.
Na kurzech jsem si všimla, že některé účastníky při začátku kurzu provází lehké napětí a nejistota. Myslíte si, že by se někteří zdravotníci mohli takovým kurzům psychologie a komunikace i vyhýbat z důvodu strachu? Co by mohlo být důvodem?
Strach je velmi silné slovo a neodvažuji se mluvit za prožitky jednotlivých lidí. Umím si ale představit, že náplní profese zdravotníka je vlastně implicitně obsaženo nechybovat. Zdravotníci se od dob studia učí, že chyba se neomlouvá, že poškozuje zdraví pacienta a ve zdravotnictví nemá místo. Jedná se o výchovně vzdělávací metodu, kterou i dnes mnozí pedagogové považují za účinnou, ale moderní psychologie není s tímto přístupem v souladu. Chybujeme, všichni a je důležité se učit s chybou osobně i v týmu pracovat a ne předstírat, že neexistuje. Předstírání nás neposouvá v seberozvoji, ani neposiluje naše sebevědomí. Mírnou oklikou tím chci říct, že strach z chyby může zdravotníkům blokovat chuť otevřeně před skupinou prozkoumávat méně známá psychologická témata, neboť se tím vydávají na nejistou půdu ohrožení pocitu vlastní profesní kompetence. Ale prosím berte to jen jako jednu z možných úvah, nejsme všichni lidé stejní.
Měl byste nějaký tip, jak tuto atmosféru trochu uvolnit?
Atmosféra ve skupině není páčka, s kterou lze hýbat vpravo nebo vlevo. Utváření klimatu skupiny není snadné, je vždy ovlivněno konkrétními lidmi, kteří se na školení sejdou. Hraje roli jejich očekávání, temperament, zkušenosti s podobnými typy kurzů a mnoho dalšího. V roli lektora pomáhá, když se soustředím na potřeby jednotlivců ve skupině, poslouchám, co říkají, sleduji jejich emoční naladění, respektuji jejich pracovní tempo a zdůrazňuji význam diskrétnosti o dění na skupině mimo skupinu. To je klíčové.
V lednu se uskuteční první kurz Konflikty a jejich zvládání v kontextu zdravotní péče. Na co se můžeme těšit?
Budeme se blíže věnovat konfliktu, jeho vývoji a kontextu na pozadí často komplikovaných mezilidských vztahů. Na praktických příkladech ze zdravotnického povolání se pokusíme pojmenovat možné způsoby komunikace s obtížným pacientem, ale i nesympatickým kolegou. Prakticky si ozkoušíme metody, jak zachovat klidnou mysl i tělo, a tím snáze překonat nepříjemné komunikační situace, které jsou běžnou součástí našich životů.
Jak to vlastně s konfliktem je? Dá se mu vyhnout?
Konflikt může být reakcí na neporozumění druhému člověku v konkrétní situaci, jindy však přirozeným vyústěním a katalyzátorem dlouhodobě hromaděné osobní nespokojenosti. Někdy je těžké odlišit jedno od druhého. V každém z obou případů je však užitečné s vlastní nespokojeností a vnitřním napětím pracovat. Nepředstírat, že neexistuje, ale hledat způsoby jak s lidmi komunikovat, jak se k nim vztahovat, přestože nám třeba nejsou povahově blízcí, nebo nás svým chování či postoji dokonce dráždí. I setkání s těmito lidmi bude součástí našich životů a emoce, které v nás po setkání s těmito lidmi přetrvávají, budují či podlamují naší psychickou pohodu a stabilitu.
Michale, ať se Vám daří. Děkuji za rozhovor.