Ačkoliv sám tvrdí, že se stále rozkoukává, začíná Maroš na handbiku slavit první úspěchy. Závodí po celém světě a má za sebou už mimo jiné umístění na čtvrtém místě na celosvětovém závodu v Bělehradě. Čerstvý ambasador projektu B. Braun pro život jezdí na handbiku třetím rokem a je odhodlaný na sobě i nadále tvrdě pracovat. „Tréninku se chci věnovat na sto procent. Chci stále postupovat dopředu. Výš a výš,“ vysvětluje. Na handbike si ale Maroš musel nejdřív vydělat. A vydělával na něj deset let.
Deset let taxikářem
„Když se ze začátku nového tisíciletí ocitnete na vozíku a chcete i přesto provozovat nějaký sport, musíte mít peníze, jinak to nejde,“ popisuje Maroš tehdejší situaci. Pro sportování s handicapem je potřeba speciální vybavení, které bývá většinou velmi drahé. Takový handbike tehdy vyšel na dvě stě tisíc slovenských korun, které Maroš z invalidního důvodu nemohl ušetřit. To pro něj však nebylo překážkou. Začal pracovat jako taxikář, po nocích vozil své kamarády z práce nebo z klubu domů. A šetřil, protože věděl, že ušetřit musí. „Po nehodě jsem se hodně uzavřel do sebe. Trvalo mi skoro pět let, než jsem se z toho opravdu dostal. Hodně jsem tehdy kouřil, přibral jsem spoustu kil… Až po té, co jsem se s tím smířil, jsem si řekl, že pro sebe musím začít něco dělat.“
Dnes se stal smyslem Marošova života handbike
Nemyslet na nejhorší
Dnes osmatřicetiletý muž vyrůstal se čtyřmi sourozenci v malé vesnici ve Vranovském okrese na Slovensku. Nehoda se mu stala v tom nejcitlivějším věku, v jednadvaceti letech. Byl mladý, plný síly a energie do života, dobrý ve sportu. Ve volných chvílích brázdil asfaltky na motorce. A právě motorka mu převrátila život naruby. „Seděl jsem už tři hodiny s kamarády v baru, když mi zavolala přítelkyně, že za ní mám přijet. Vzal jsem motorku, vyrazil a další, co si pamatuju, je doktor, který mi říká, že už pravděpodobně nebudu chodit,“ říká smutně Maroš. Zpráva, že se již na nohy nepostaví, zasáhla mladíka tak silně, že život téměř vzdal. „Kdybych řekl, že jsem nemyslel na nejhorší, lhal bych,“ přiznává. Teprve s pistolí u hlavy se rozhodl dát svému životu nový smysl. „Rozhodl jsem se, že spoušť nezmáčknu, že život jde dál. Pak jsem si řekl: Ok, když už jsem tu zůstal, tak to zkrátka nějak zvládnu.“
Wow
Život na vozíčku je podle Maroše v dnešní době výrazně jednodušší, než tomu bylo na přelomu tisíciletí. Pokrok jde neustále dopředu, a to i ve světě hendikepovaných. „Možnosti, které mám v dnešní době, můžu shrnout do velkého ‚wow‘“, směje se Maroš. „Dříve jsem ani nevěděl, co je to cévka. Teď se jednoduše vycévkuji a vím, že mám čtyři hodiny pokoj. Můžu se čtyři hodin věnovat čemukoliv. Koupat se, jít na masáž, do sauny,“ vyjmenovává. „Člověk si musí uvědomit, že je mu doba nakloněná, a i když je hendikepovaný, může toho dělat opravdu hodně, nemusí zásadně měnit svůj život.“ Hlavní je podle něj najít sílu a nevzdat se tak, jako to téměř udělal on. „Šetřil jsem deset let, korunku ke korunce, abych se mohl věnovat tomu, co miluji – sportu. A to vyšlo to. Je lepší začít pozdě než nikdy.“
Čtěte také rozhovor s Marošem Orečným.
