Onemocnění ledvin nepatří mezi hlavní mediální témata a potřebuje větší popularitu

S předsedou České nefrologické společnosti Vladimírem Tesařem o vývoji nefrologie, prevenci a jeho lékařských i nelékařských snech

Pane profesore, jak se syn právníka a učitelky dostane k medicíně? 

Na střední škole mě sice nejvíc bavily humanitní obory, ale fyziku, chemii a biologii jsem měl také rád. Bylo mi jasné, že studium biologických oborů je daleko méně zatížené tehdejšími politickými deformacemi, takže jsem se rozhodl pro medicínu, i když ani v naší široké rodině nikdy nikdo lékařem nebyl. 

Původně jste chtěl studovat humanitní obor. Ví se, že máte rád historii a literaturu. Zůstala ve vás tahle touha, případně podařilo se ji přetavit v koníček? 

Být např. historikem a mít medicínu jako koníček je prakticky nemožné. Opačně to přece jen trochu jde. Kontakt s historií na velmi laické úrovni udržuji trvale četbou. Co se týče literatury, tam jsou moje zájmy bezbřehé, od antického dramatu po moderní poezii. Čtení si užívám, z toho, co si vyberu, se mi máloco nelíbí. 

Jaké máte oblíbené historické období? A proč?

To se pochopitelně během mého života opakovaně měnilo, jako školáka mě zajímalo husitství, později zejména počátky renesance a zámořské objevy, v poslední době mám dvě období, která mě zajímají nejvíc: osvícenství -  myslím, že se nám v poslední době začíná nedostávat zdravého rozumu a že by nová vlna kritického racionalismu nijak neuškodila a pozdní antika - tato doba má určitě mnoho společného s naší současností (mnoho obtížně řešitelných problémů a zejména ztráta energie problémy řešit).

Interna u vás zvítězila nad chirurgií. Jak ale zvítězila nefrologie nad hematologií případně gastroenterologií, o které jste měl zájem?

Já jsem byl vždycky spíše nešikovný, takže chirurgie u mne na rozdíl od mého syna, který o ní dlouho uvažoval, nepřipadala v úvahu. Co se týče interních podoborů, závisí volba částečně na náhodě, kde začnete pracovat, učitelích zda a jak se vám věnují, ale pochopitelně i na obsahu oboru jako takového. 

Myslím, že jsem se nestal hematologem nebo hepatologem hlavně proto, že na I. interní klinice v dané chvíli nebyla potřeba dalších odborníků v těchto oborech. K nefrologii jsem se na začátku dostal opravdu dost náhodně. Na I. interní kliniku se zrovna přesouvala dialýza z II. interní kliniky a vznikal nový nefrologický tým, kterému chyběli sekundáři, a já jsem se stal jedním z nich. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl opakovaně stážistovat v IKEMu u prof. Schucka. Moje předchozí zkušenosti z hematologie a hepatologie mi umožnily zaměřit se na některé hraniční oblasti mezi nefrologií a těmito obory. Hned od začátku mi bylo jasné, že nefrologie je velmi dobrá volba, široký obor zahrnující problematiku imunologie a technologických inovací s mnoha překryvy s dalšími interními podobory.

Nyní stojíte v čele České nefrologické společnosti. Jaké byly začátky nefrologie jako oboru u nás? A jak byste je srovnal se současným stavem nefrologie?

Začátky nefrologie jako oboru jsou spojeny v Československu zejména s osobností prof. Broda a sahají do 50.‒60. let 20. století. Já si dobře vzpomínám na situaci v oboru v 80. letech s výrazně omezeným přístupem k náhradě funkce ledvin a na začátku 90. let, kdy se podařilo relativně velmi rychle dosáhnout plné dostupnosti dialyzační léčby. Právě plná dostupnost dialyzační léčby následně umožnila další rozvoj oboru nefrologie s částečným přesunem pozornosti na časnou diagnostiku a léčbu primárních onemocnění ledvin. Další významnou změnou po roce 1989 bylo otevření hranic a možnost spolupráce na řadě evropských i světových projektů. Současný stav české nefrologie je určitě dobrý, problém je a to je možná příčinou celosvětově nižší atraktivity nefrologie jako oboru, že je zde méně inovací než např. v onkologii, hematologii nebo revmatologii. Bez zásadně nových léčebných postupů se ani nefrologie příliš dopředu neposune.

Považujete za svůj největší profesní úspěch objev související s polycystickou chorobou ledvin? Pokud ano, jak k tomu došlo a posunul se tento objev někam dál? Pokud ne, co je vaším největším úspěchem na poli nefrologie?

Nedávná publikace, která ukázala vysokou účinnost bosutinibu u pacientů s autosomálně dominantními polycystickými ledvinami, je úspěchem celého autorského kolektivu a já bych se do této oblasti nemohl zapojit bez skvělé práce celé řady mých kolegů, zejména doc. Jany Reiterové. Mojí hlavní parketou vždy byly nemoci glomerulů a za největší úspěch považuji, že se nám podařilo zapojit se v této oblasti do řady zásadních mezinárodních projektů týkajících se např. začátků biologické léčby u ANCA-asociované vaskulitidy. Pokud mám uvést některé, dle mého názoru významné výsledky, které vznikly přímo na našem pracovišti, jsou to např. studie týkající se použití cyklosporinu v léčbě lupusové nefritidy, biomarkerové studie u pacientů s IgA nefropatií nebo studie kardiovaskulárních biomarkerů u dialyzovaných pacientů ve spolupráci s prof. Martou Kalousovou.

Jsou lidé v Česku ve srovnání se světem dostatečně informováni o onemocnění ledvin, nebo máme mezery? 

Myslím, že informovanost bude asi podobně nízká v ČR jako jinde ve světě. Nemoci ledvin bohužel nepatří mezi hlavní mediální témata, jako je (zejména dětská) onkologie nebo kardiologie. Nemoci ledvin by měly být primárně prezentovány jako součást komplexu civilizačních kardiovaskulárních a metabolických chorob. Výhodou tohoto přístupu je, že z tohoto pohledu jsou nemoci ledvin časté a jsou zmiňovány ve stejné kategorii jako např. nemoci srdce. Nevýhodou je, že se mohou v komplexu kardiovaskulárních a metabolických problémů trochu ztratit, zejména ve prospěch např. srdečního selhání nebo diabetu.

Jak byste si představoval ideální osvětu? A komu hlavně by měla ležet na bedrech?

To je opravdu těžká otázka. Ve světě hrají v osvětě důležitou roli pacientské organizace, které jsou u nás v řadě oblastí dost rudimentární. Např. v USA organizace pacientů s polycystickými ledvinami bojuje za dostupnost nových léků a pomáhá dokonce shánět prostředky na vědecký výzkum a vývoj nových léků u daného onemocnění. U nás bohužel ze strany pacientů převládá pasivita a představa: mám nárok na jakoukoli, i tu nejdražší léčbu, zajistěte ji pro mne. Myslím ale, že se i v této oblasti začíná situaci trochu měnit a stále častěji se setkáváme s aktivními pacienty, kteří mají zájem udělat něco i pro druhé.

Česká nadace pro nemoci ledvin se osvětě věnuje intenzivně. Jaký je nejlepší komunikační kanál ve vztahu k veřejnosti? 

Co se týče mladých lidí, je určitě nejlepší komunikace prostřednictvím našeho webu, pro starší pacienty má stále smysl vydávání opakovaně revidovaných a upravovaných brožurek.  Velmi nám pomáhá každoroční zvýšení zájmu o nefrologii v souvislosti se Světovým dnem ledvin a s ním spojenými akcemi. Věřím, že tomu tak bude i letos.

Co je vlastně hlavní náplní práce nadace? 

Je to určitě informovat veřejnost o nemocech ledvin. Nadace ale také organizuje registr pacientů s ANCA-asociovanou vaskulitidou a v minulosti podpořila grantem různé výzkumné projekty.

Umějí čeští lékaři u nás s pacienty komunikovat? Ať už v oblasti prevence, nebo při vysvětlování nemoci?

Nemyslím, že je komunikace lékařů s pacienty v ČR horší nebo lepší než jinde ve světě. Hlavní limitací dobré komunikace je dostatek času. Pokud máte v ambulanci na jednoho pacienta 10 minut, nemůžete očekávat žádné zázraky. My se proto snažíme diskusi o zásadních tématech např. výběr metody náhrady funkce ledvin převést mimo vlastní ambulantní kontrolu a do diskuse formou praktické demonstrace zapojit i např. sestry a nutricionisty. Představy veřejnosti o optimální komunikaci lékaře s pacientem jsou často velmi zjednodušené. Je dobré pacienta o jeho stavu co nejpodrobněji informovat a probrat s ním možné varianty řešení jeho problému. Většina pacientů ale před vlastním rozhodnutím dává přednost radě lékaře, a pokud by komunikace skončila indiferentní výzvou k výběru mezi několika možnostmi, chápala by to většina pacientů jako selhání lékaře, který neví, co má dělat.

S prevencí a edukací široké veřejnosti souvisí i Světový den ledvin, který letos vyšel na 8. března, což je zároveň i Mezinárodní den žen. Nejspíše právě proto je zejména na ženy zaměřená celosvětová osvětová kampaň. Dává to smysl i u nás? 

Světový den ledvin má každým rokem nějaké speciální téma, loni to např. byla obezita a ledviny. Co se týče onemocnění ledvin u žen, jde pochopitelně nejen o nemoci, které jsou mnohem častější u žen než u mužů, jako je lupusová nefritida, ale zejména o možnost a perspektivu těhotenství u pacientek s různými chronickými onemocnění ledvin. Často se setkáváme ze strany lékařů s paušálním zakazováním těhotenství. Obvyklým důsledkem je otěhotnění navzdory radám lékaře ve zcela neoptimální situaci. My se snažíme pacientky upozornit na rizika gravidity, ale pokud je to jen trochu možné, spíše jim těhotenství umožnit a na plánované těhotenství je co nejlépe připravit. 

Neměla by se i prevence v dnešní digitální době více přesouvat například na sociální sítě a internet obecně? Typově třeba projekty, jako je ledvinová kalkulačka?

Určitě ano, pro mladé pacienty je to ta nejlepší možnost. Každý pacient by jistě měl znát 
a být schopen interpretovat své základní renální parametry a vědět, co znamená zvýšení sérového kreatininu a jak je to závažné. Nejvhodnějším a nejsrozumitelnějším parametrem pro pacienta je opravdu glomerulární filtrace. Kalkulačka, která mu umožní ji spočítat z hodnoty sérového kreatininu a dalších běžných dat, je jistě velmi užitečná. V současné době přibývá také různých kalkulátorů, které umožňují odhadnout u pacientů s různými chronickými nemocemi ledvin tzv. renální riziko, obvykle definované jako riziko vývoje terminálního selhání ledvin vyžadujícího náhradu funkce ledvin dialýzou nebo transplantací.

Závěrem nám dovolte osobnější otázku. Máte nyní nějaký lékařský a nelékařský sen? 

Můj lékařský sen je, že se nám podaří stabilizovat současnou velmi neutěšenou personální situaci v českém zdravotnictví a současně se udržíme v první evropské lize z hlediska dostupnosti inovativní léčebné péče. Velmi se obávám, že právě sem budou směřovány pokusy o úsporu prostředků, tímto směrem nastoupený trend může být ale zcela nezvratný. Z hlediska naší společnosti by mě potěšilo, kdybychom byli opět schopni kriticky hovořit o nemalých reálných problémech, které máme, a zejména o tom, jak je řešit, místo volby mezi nekritickou obhajobou všeho, co se v posledních 25 letech stalo, a paušálním odsouzením celého polistopadového vývoje. Bohužel zatím vidím spíše narůstající polarizaci a nekomunikaci.