Na jaký hlavní problém se podle vás v souvislosti s výživou naráží?
Na podceňování této problematiky. Víme, že nejlepší výsledky má komplexní přístup k pacientovi, který zahrnuje jak léčbu vlastní nemoci, tak rehabilitaci a optimální výživu. Z hlediska výsledku jsou tyto složky provázané. V našem zdravotnickém systému však všechny toky prostředků směřují téměř výhradně jen na léčbu v tom užším slova smyslu. Výživa a rehabilitace jsou brány jako něco méně důležitého, okrajového, něco, kde lze šetřit, aniž by to mělo negativní dopady. A to je obrovská chyba. Pokud nutriční a rehabilitační péči podceníme, pacienti víc stonají, spotřebují více antibiotik, jsou nemocní delší dobu.
Proč na to nikdo neslyší?
Problém je v tom, že u nás máme jen velmi málo dat a nástrojů, jak prokázat, že správná výživa v konečném důsledku finanční prostředky šetří. V mnoha zemích jsou v tomto ohledu o poznání dále. Ve Velké Británii například existují standardy péče týkající se nutrice. Dokázali tam spočítat, že aplikace standardu nejen přináší přímý prospěch pacientům, ale také šetří podstatnou část rozpočtu – a proto má smysl tyto standardy dodržovat. Tato farmakoekonomická data jsou ale mezi jednotlivými státy nepřenosná.
U nás žádná jasná kritéria pro nutriční péči neexistují, a tak nemáme co hodnotit. Před několika lety se podařilo jako první krok prosadit, že alespoň v nemocnicích s akreditací SAK všichni přijímaní pacienti procházejí orientačním stanovením stavu výživy – nutričním screeningem. Bohužel už není nijak podchyceno, co se s tímto vyhodnocením stane dál. Odhadl bych, že možná na 80 procentech pracovišť se výsledek screeningu prostě zapíše a tím to končí, žádná další intervence nenavazuje. Tuto mezeru by do určité míry mohla zaplnit iniciativa nutritionDay, která v Evropě probíhá už od roku 2005. Je to vlastně otevřená platforma, ve které se pomocí jednoduchých dotazníků v jeden konkrétní den zmapuje na odděleních, která jsou ochotna spolupracovat, v jakém nutričním stavu jsou všichni pacienti, kteří na daném pracovišti leží, jakým způsobem ten den přijímali stravu a jaký byl za jeden měsíc jejich osud.
K čemu jsou takto získané informace dobré?
Do této akce se zapojilo již 56 států z celého světa a podařilo se sesbírat data od stovek tisíc pacientů. Ta mohou mimo jiné sloužit i jako benchmarking, tedy určitá zpětná vazba, jak si daná země nebo i dané pracoviště stojí v průběhu času a v porovnání s jinými. To by určitě bylo cenné i u nás. Navíc v českém prostředí by mohlo jít i o odrazový můstek pro to, abychom dali dohromady podklady pro chybějící farmakoekonomické argumenty podporující význam výživy.
Co musí pracoviště udělat, pokud se chce zapojit?
Nejlépe je navštívit na internetu stránky www.nutritionday.org nebo stránky naší odborné společnosti SKVIMP (Společnost klinické výživy a intenzivní metabolické péče) www.skvimp.cz, kde se dají najít základní informace a podrobný postup, jak se do akce zapojit. Ideální by bylo zúčastnit se letošního ročníku kongresu naší společnosti, který začátkem dubna proběhne v Hradci Králové, kde tématu nutričního dne bude věnován celý jeden diskusní blok.
Kolik energie a času zapojení do nutritionDay reálně zabere?
Celá akce není příliš náročná. V dostatečném časovém předstihu se připraví potřebné dotazníky a zajistí souhlas pacientů a v konkrétní den sami pacienti, kteří jsou toho schopni, postupně vyplní pacientský dotazník. Jen s pacienty, kteří to sami nesvedou, vyplňuje dotazník druhá osoba, buď příbuzný, nebo ošetřovatel či sestra. Pak se za měsíc či dva vyplní jednoduchý dotazník osudu pacientů a vše se odešle do centra ke zpracování. Samotné vyplnění dotazníků je jednoduché a intuitivní, takže to nezabere moc času, i kdyby bylo třeba dotazníky vyplnit pro všechny pacienty na daném oddělení. Kdo by nechtěl data z dotazníků vkládat do databáze on-line sám, může dokonce vyplněné dotazníky jen strčit do obálky a poslat na centrum, kde vložení dat zajistí.
Mnohem větší problém vidím v tom, že účast je vysloveně dobrovolná a nehonorovaná. Takže i když nejde o moc práce, každý rok se naráží na neochotu zapojit se a přispět, která není podložená žádným konkrétním důvodem, jen pohodlností. Tak se stává, že z jedné nemocnice třeba s deseti odděleními se akce zúčastní jen tři stanice ze dvou oddělení a ostatní jen nedůvěřivě přihlížejí. Naším letošním cílem je právě vyburcovat co nejvíc pracovišť, i těch pasivnějších, aby získaná byla data skutečně reprezentativní.
Do jaké míry jsou informace zadané jednotlivými pracovišti veřejné? Nemusejí se obávat, že se poctivost při sběru dat obrátí proti nim?
Data jsou při vkládání do databáze anonymní. Data získaná od pacientů jsou označena kódem a skutečnou identitu konkrétních nemocných zná jen ošetřující personál, který stejně pracuje s jejich zdravotní dokumentací. Stejně tak jednotlivá pracoviště v databázi figurují pod kódovým označením, které sice charakterizuje typ pracoviště, ale ne už konkrétní jméno. Jediné, čeho se účastníci mohou obávat, je, že si sami sobě dokáží, že někde dělají chybu. Mělo by ale být v jejich zájmu takové chyby zjistit a napravit.
Jak velká účast je potřeba, aby skutečně bylo možné sebraná data smysluplně využít?
Pokud by se podařilo tímto standardizovaným způsobem získat data od alespoň dvou tisíc hospitalizovaných pacientů v České republice, už by se s tím dalo pracovat. Pokud se podaří získat informace o čtyřech tisících pacientů, výpovědní hodnota bude pochopitelně vyšší. Doufáme, že se nám povede vybudit i ta pracoviště, která se primárně výživou nezabývají.
Jak bude v případě úspěchu probíhat následná práce s těmito daty?
Za prvé půjde o první data tohoto druhu, pokud samozřejmě v agitaci uspějeme. Zapojení našich nemocnic do Nutričního dne má už několikaletou tradici, zatím ale byl počet aktivních pracovišť malý. Podle výsledků z předchozích let, a samozřejmě nejen v naší republice, data ukazují na prospěch dobře živených pacientů proti těm, kterým se optimální nutriční podpory nedostává. Tím data získaná z nutritionDay poslouží k argumentaci o potřebě podrobněji sledovat vztah stavu výživy a výstupů nemocniční péče, ke snaze o sledování těchto údajů nejen aktivisticky v jeden či dva dny v roce, ale systematicky u každého pacienta v hospitalizační péči – a v konečném důsledku zkrátit dobu hospitalizace a ušetřit nějakou tu korunu v rozpočtu našeho zdravotnictví.
Převzato z časopisu Medical Tribune se souhlasem redakce