Den 263, sobota 8. 5. 1999
Poušť obepíná i Antofagastu, největší město severního Chile. Zastavovat se tady nechceme, naším dnešním cílem je až vesnička San Pedro de Atacama nějakých 200 kilometrů na východ. Nechceme, ale musíme - alespoň na pár desítek minut. Autobus, který až doposud docela sloužil, si vzal dovolenou a odmítl poslušnost. Teď stojíme na okraji Antofagasty, z jedné strany nádherně modré moře, z druhé strany světle hnědé kopce a na silnici uprostřed my.
Jelikož ale nejsme v Pákistánu, během půl hodiny přijíždí řešení - záložní autobus. Do Calamy, obslužného města San Pedra, tak pojedeme v nezměrném luxusu. Náhradní autobus je totiž typu cama (postel), což znamená, že má široká sedadla, jež se dají sklopit skoro vodorovně, pod nohy se dá vyklopit speciální opěrátko a vůbec má každý pro sebe místa, o kterém si normálně může nechat jen zdát. To se nám líbí a se zpožděním se hned lépe smiřujeme. Do San Pedra cestují i tři Izraelci,
z celé situace jsou ale dost nervózní a s řidičem se div neporvou.
Fenomén Panamericana
Panamericana, po níž jedeme už ze Santiaga, je silnice spojující Ohňovou zemi na jihu Chile
s Aljaškou na opačném konci kontinentu (s výjimkou pár set kilometrů neproniknutelné džungle mezi Kolumbií a Panamou). Není asi tak skvěle udržovaná jako v USA, ale i tak je tady fenoménem. Prostředí je to dost drsné, a proto občas někoho napadne tuhle jízdu něčím zpestřit. Jako třeba teď, kdy jsme se uprostřed pouště najednou přehnali kolem obrovské dlaně vytesané z kamene a tyčící se několik metrů nad okolním terénem. Bohužel jsme se zde nemohli zastavit.
Calama i San Pedro jsou hluboko v poušti Atacama, už na úpatí And. Do Calamy přijíždíme kolem jedné a stejně jako v Antofagastě ani tady nemáme proč se zdržovat. Sháníme se po autobuse do San Pedra, ale není tady žádné ústřední autobusové nádraží, tak se musíme přemístit o pár bloků dál, kde má depo společnost, jež do San Pedra jezdí. Autobus odjíždí až v půl třetí, tak si v jejich úschovně necháváme batohy a vyrážíme dát si oběd.
Calama je známá hlavně tím, že v její blízkosti, přesněji v 16 kilometrů vzdálené Chuquicamatě, je největší povrchový měděný důl na světě. Turisti ji zase často využívají buď jako přestupní zastávku do San Pedra (jako my), nebo k cestě do Bolívie nebo z ní v proslulém „mrazírenském“ vlaku (trať vede přes Andy ve výšce blížící se 4 000 metrům, ve vlaku se samozřejmě netopí a venkovní teploty klesají pod nulu). Taky jsem o tom uvažoval, nakonec se ale do Bolívie dostaneme jinudy (vysoké a studené Andy nás ale stejně neminou).
Vzhůru do pouště
V noci je v poušti chladno, ale teď je příjemně. Procházíme se ulicemi a hledáme, kde bychom si sedli na oběd. Všude je pro nás hrozně draho a nemůžeme najít žádný supermarket. Nakonec si sedáme do příjemné hospůdky a objednáváme si pivo. Táňa si dává polévku a hranolky, já jedno z údajně nejtypičtějších chilských jídel: lomo a lo pobre. Mám hrozný hlad a z mého jídla se vyklube superporce pro regiment vojáků. Vepřový řízek přes celý talíř s horou hranolků, kečupem a tatarkou. Správně by na něm měla být ještě volská oka, ale ani bez nich nemám moc šanci nad ním vyhrát. Z obrovského hladu se postupně stává hlad, pak hládek, nasycenost a nakonec přejedenost. Řízek i hranolky ale vzdorují dál, a tak to vzdávám a s funěním nakonec odstrkuju poloprázdný talíř pryč, někam hodně daleko… Hledáním vhodného místa k obědu jsme se trochu zdrželi, takže k autobusu přicházíme pár minut před odjezdem. Už tady stojí, motor zapnutý a smrdí na celou ulici. Nejsme jediní turisté prahnoucí po poušti, a tak se na devadesátiminutovou cestu vydáváme ve společnosti kupy místních lidí a několika dalších bílých párů.
Silnici z Calamy do San Pedra museli opravit asi celkem nedávno. Na většině trasy je skoro nová
a táhne se sluncem přesvětlenou světle hnědou pouští jako černý provaz. Samozřejmě že projíždíme
i špatnými úseky, ale na dojem z vyprahlosti to nemá příliš vliv. Kam se to jenom ženeme?
Tam za horou je BolívieNázev jednoho místa několik kilometrů před San Pedrem nám na tuto otázku dává jednoznačnou odpověď: právě projíždíme Valle de la Muerte (Údolí mrtvých). Silnice začíná klesat dolů
a zařezává se do kaňonu, po jehož obou stranách se tyčí bizarní, počasím vymodelované kamenné věže, rýhy a kaňonky. Jako bych byl někde v turecké Kappadokii, která je podobnými útvary dobře známá. Jsme jen 4 kilometry od San Pedra, tak snad budeme mít čas se sem vypravit.
San Pedro de Atacama a okolí
Tak jsme tady. Asfaltka skončila před vesnicí a teď už stojíme na prašné hlavní ulici. Z ní odbočují další stejně prašné ulice, jen už nejsou hlavní. Tady to ale stejně není moc poznat, protože prach a sucho je všude. Ve změti hliněných domků hledáme nějaké ubytování. Je to jako na konci světa. Na ulici ani noha, jen občas přeběhne pes. Kdo by taky bydlel uprostřed pouště, že ano…
První hotel je sice krásně stylový, vystavěný z hliněných bungalovů, ale jejich výhodná a naprosto speciální cena - pouhých 35 dolarů na osobu - není pro nás. V residenciale (levné ubytování) přes ulici už je to lepší. Osm dolarů je v Chile průměrem. Za tu cenu ale člověk nemůže mít všechno. Teplá voda má téct jen večer, ale nejsem si jist, jestli to není jen planý slib. V tom chladnu, co bude v noci, by se docela hodila. Uvidíme. Kolem společného dvorku je několik místností. Vedle nás bydlí nějací Izraelci, dívka ze Španělska, někdo z Holandska a asi i další lidé, kteří jsou teď někde v poušti. Do té se už my dnes nedostaneme, do západu slunce máme čas tak akorát na procházku San Pedrem.
Výhled z pevnosti Pukará de Quitor na Río San PedroNa jedné straně náměstíčka Plaza de Armas stojí kostel San Pedro, památka na kolonialisty postavená v 17. století. Zevnitř je jednoduše vymalován a vyložen dřevem, zvenku natřen bíle
a opatřen typickou španělskou zvonicí. Nějak se do tohoto prostředí dokonale hodí. Asi je to tím, že tak nějak jsem si místní kostelíky představoval. Z náměstí vede na hlavní ulici (kam jsme přijeli) úzká, ale dlouhá pasáž. Už její název Paseo Artesanal napovídá, oč jde - je tím pravým místem, kde si turisté můžou koupit píšťaly, svetry, čepice a další suvenýry z této části Chile. Většina jich sice nejspíš pochází z Bolívie (kde je jejich výroba daleko levnější), ale to běžný člověk nepozná, tak se není čím vzrušovat. Kupujeme pár pohledů, i když ani tady nejsou nic moc. Kraj, v němž je San Pedro zasazeno, je úžasný. Na obzoru, tam, kde už začíná Bolívie, se zvedají zasněžené vrcholky And. Vypadají docela blízko, ale mezi nimi a námi je několik desítek kilometrů pusté náhorní planiny. Kousek za vesnicí protéká říčka, na jejíchž březích roste zelené křoví. Toť vše, jinak je všude kolem maximálně spálená tráva. Slunce je těsně před západem a všude jsou dlouhé stíny. V těch jeo dost chladněji než na slunci. Od odpoledne se vůbec ochladilo, ale teprve když slunce mizí za horizontem, nastává ten skutečný teplotní šok. Najednou je zima, takže se musíme vrátit do naší residenciale, abychom se pořádně oblékli.
Bez španělštiny ani krok
Po západu slunce i přes pokles venkovní teploty ulice paradoxně ožívají. Otvírají se bary a restaurace, až se člověk diví, kolik jich v takové díře je. Před jednou z cestovních kanceláří nabízejících výlety do okolí potkáváme Češku. Není tady jako turistka, nýbrž jako průvodkyně. V San Pedru je asi tři měsíce
a v Chile se jí tak líbí, že už si zažádala o chilské občanství a chce tady zůstat natrvalo. Cizí jazyky v Chile umí málokdo, takže jako průvodkyně v angličtině se nemusí bát, že by nenašla práci - stejně jako na celém světě i v Chile je hlavním dorozumívacím jazykem cestovatelů angličtina. Španělštinu se naučila až v Jižní Americe a teď už jí jde skvěle. Španělština je tady nezbytností, protože pokud se chce člověk pohybovat sám bez berliček v podobě turistických průvodců, bez alespoň základní znalosti se prostě neobejde.
Tániny narozeniny jsme sice oslavili už v Santiagu, ale dnešní večer je i přes velké chladno tak kouzelný, že nás to přímo žene do náruče nějaké pěkné restaurace. Všechny vypadají zajímavě a jejich menu si můžeme přečíst už venku. V některých se připravují i vegetariánská jídla - v tom je San Pedro lepší než Santiago, kde najít něco vegetariánského byl nadlidský úkol. Sedáme si do jedné stylově zařízené restaurace a dokonce tady hraje hudba. Jídlo je jako ve všech restauracích šíleně drahé, ale jako vždy mají tzv. menu del día, což je polévka, hlavní jídlo, zákusek a pití, které dohromady stojí jen zlomek ceny ostatních jídel. Ze čtyř možností (dvě vegetariánské a dvě masožravé) si dávám chuleta de cordero con papas doradí (jehněčí kotletu s opečenými bramborami), k tomu dostávám červené víno (samozřejmě chilské!) a jako zákusek flan de manjar (puding). Jídlo je naprosto úžasné, k tomu svíčka - to bych v takové divočině nečekal.
Teplá voda v residenciale sice měla být, ale opravdu šlo jen o plané sliby. Mýt se v téhle zimě ve studené vodě je opravdu o infarkt. Zítra se asi umyju během dne, kdy budu alespoň moci hned vylézt na sluníčko a trochu se ohřát. Ještěže máme spacáky, protože ty jejich chatrné dečky by nás moc neochránily. Teď taky přijdou vhod moje košile, které jsem v teplých krajích moc neužil.
Den 264, neděle 9. 5.1999
V noci bylo strašné sucho. Probouzím se s úplně „zabetonovaným“ nosem, kvůli němuž se mi v noci špatně dýchalo. I teploty klesly dost nízko. Tak velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí nás překvapily.
V poušti jsou sice běžné, ale asi jsme z jihu přijeli tak rychle, že jsme si neuvědomili, do jak odlišného prostředí jsme se dostali. Navíc nás v noci nenechali spát naši izraelští sousedi, kteří svým chováním nezapřeli, odkud pocházejí: bylo jim jedno, že je půl druhé v noci - přišli opilí z hospody a na celé kolo si prozpěvovali a diskutovali. Tohle se mi na cestě v jejich společnosti nestalo poprvé. Většinou jsou to kluci, co skončili povinnou vojenskou službu. Myslí si, že jim patří svět, a tak se ho vydali dobýt. Dělají
v něm ale své zemi dost špatné jméno.
Roztomilý kostelík San PedroJak bylo na ulicích včera večer živo, tak je teď ráno mrtvo. Je už půl deváté, ale obchody jsou stále zavřené a ulice prázdné. Jen jeden z malých konzumů je otevřený, tak si k snídani kupujeme rohlíky a džus. Slunce už sice svítí, ale pořád je ještě chladno, tak kdo by chodil ven… Tempo života se navíc přizpůsobilo turistům, kteří vstávají až o dost později. Z turistického ruchu žije většina obyvatel a jen pár lidí se živí pěstováním kukuřice nebo chovem dobytka.
Procházíme kolem několika právě otevírajících obchodů, kde půjčují kola, a díváme se na ceny. O turistickém zaměření San Pedra svědčí i jeden z těchto obchůdků, kde kromě půjčování kol neprodávají nic jiného než různě velká balení vody. Kolo stojí asi 8 dolarů na den, což není málo, ale zase to vyjde levněji než se nechat po okolí vozit v džípu (což nabízí řada cestovních kanceláří). Kola si půjčíme až odpoledne, kdy se budeme chtít zajet podívat do 15 kilometrů vzdáleného Valle de la Luna. Teď dopoledne vyrazíme pěšky
k indiánské pevnosti na kopci za San Pedrem.
Jedna z prašných uliček nás vyvádí ze San Pedra směrem k vápencovým útesům. Ty označují začátek kaňonu říčky San Pedro protékající kolem vesnice. Musíme se přes ni dvakrát brodit, což nám naštěstí usnadňují chytře položené kameny. Říčka je pěkně bystrá a studená. Neohřeje ji ani slunce, které už začalo pražit. Za chvíli už nám bude stačit jen tričko. Tohle je v téhle oblasti nepříjemné. Člověk s sebou musí tahat všechno oblečení, protože na slunci je vedro, ale jakmile zajde za mrak nebo zapadne, hned se prudce ochladí a dají se snést i rukavice.
Na březích říčky je vidět sůl, která se vysrážela z vody. Je jí všude kolem habaděj a na jih od San Pedra je dokonce oblast Salar de Atacama, velká přírodní solná pánev. V této oblasti jich je víc (především na bolívijské straně) a všechny vznikly po vyschnutí jezer s velkým obsahem minerálů přinesených sem vodou z And.
Velké sucho a velká žízeň
Nejsme jediní, kdo se vypravil prozkoumat pevnost. Potkáváme britský pár na kolech a pak chilskou rodinku v džípu. Pukará de Quitor, jak se pevnost jmenuje, byla postavena na jihovýchodním svahu útesu nad Río San Pedro. Pevnost sloužila jako předsunutá hlídka varující obyvatele indiánského města několik kilometrů na sever. Část pevnosti byla zrekonstruována, stojí však už jen zdi některých budov a žádná není zastřešená. Pro milovníky ruin je to skvělý labyrint uliček, místností, děr v zemi
i podivných kruhových nebo půlkruhových staveb. Šplháme labyrintem nahoru a postupně se nám otevírá skvělý výhled na San Pedro. Za ním se tyčí zasněžené Andy. Na druhé straně pokračuje kaňon řeky San Pedro, která nám v ohbí mizí za skalní stěnou. Přišli jsme celkem brzo, takže máme ruiny jen pro sebe. Dolů scházíme, právě když nahoru začíná šplhat nějaká turistická skupina.
Vzduch je čistý a dobře se dýchá. Je velké sucho, takže máme i častěji žízeň. V této oblasti je lepší obtěžkat se větším množstvím vody, protože ta častěji přijde vhod, než by překážela. Říčka San Pedro sice vypadá čistě, ale jako zdroj pitné vody je lepší ji nezkoušet, protože nevytéká z panenské krajiny
a navíc jsou tady celkem časté výlety na koních, kteří si ve své přirozenosti ulevují kdekoliv. V residenciale si nabíráme vodu, jídlo a v obchodě si půjčujeme horská kola. Vypadají celkem dobře, dokonce si můžeme nastavit i výšku sedla (vybavuje se mi vzpomínka na Čínu, kde na mě při tomto požadavku hleděli, jako bych spadl z Měsíce). Vzali jsme si víc oblečení, protože v otevřené krajině může foukat, a taky nevíme, jestli se stihneme vrátit do západu slunce. Ke kolům dostáváme i náhradní duše, pumpičku a také jednoduchou kreslenou mapku s polohou nejzajímavějších míst v okolí San Pedra. Je na ní Valle de la Muerte i Valle de la Luna (Měsíční údolí), kam se teď vypravíme.
Silnice napříč pouštíJízda po okolí na kole je hodně oblíbená a potkáváme více lidí, kteří před sezením v pohodlném džípu dávají přednost bezprostřednímu kontaktu s přírodou v sedle kola. Cesta vedoucí ze San Pedra k Valle de la Luna je jen pruh protažený pouští. Pěkně to drncá, ale okolí je nádherné (i když mi kvůli drncání trochu „poskakuje“ před očima). Cesta se vlní nahoru a dolů
a pomalu se přibližuje ke „střapatým“ kopcům. Tam někde by se mělo nacházet Valle de la Luna. Míjíme několik odboček, jež by nás zavedly na další zajímavá místa, my ale držíme směr a po dvanácti kilometrech se dostáváme k úpatí prudkého kopce. Vjíždíme do Měsíčného údolí.
Valle de la Luna je v Jižní Americe tak trochu „zprofanovaný“ název. Ne proto, že by byl neoblíbený, ale naopak, je velice oblíbený. Jmenuje se tak každá jen trochu neobvyklá vyprahlá oblast.
Všude písek a sůl
Všude samý písek a... sůl. Tak by se dalo zjednodušeně Valle de la Luna charakterizovat. Je dlouhé
4 kilometry a příroda se na něm pěkně vyřídila. Vedle pravidelných oranžových dun stojí pískové věže, útesy rozryté erozí a všude se povalují balvany. Že podstatnou stavební složkou je sůl, není na první pohled vůbec poznat. Je třeba přijít blíž a líznout si. Je to opravdu sůl! Některá skaliska jsou úplně ze soli smíchané s pískem a na konci údolí je dokonce celá planina pokryta solnými deskami. Ve slunci se třpytí a s oranžovým pískem a blankytným bezmračným nebem vytvářejí harmonickou trojici barev. Občas se zastavíme, sedneme si na krajnici a koukáme do okolí. Jednak proto, že je tady krásně, jednak proto, že se při jízdě v téhle nadmořské výšce (asi 2 500 metrů) rychleji zadýcháme. Míjí nás několik džípů. Na organizovaném výletě tady pobudou asi hodinu, kdežto my můžeme zůstat, jak dlouho chceme. Lidí na kolech potkáváme zhruba stejný počet jako těch v džípech.
Rozpraskaná země vyprahlého Měsíčního údolíVšude, kde praží během dne silné slunce, vypadá krajina jakoby přesvícená a barvy jsou vybledlé. Oko to ještě nějak zpracuje, ale na fotkách už tento efekt působí hodně rušivě. Existují dva základní způsoby, jak se s tím vyrovnat. Buď používat polarizační filtr, který odfiltruje odražené světlo (právě to je příčinou přesvětlenosti), nebo fotit jen v době, kdy jsou odrazy minimální, tj. brzy ráno a pozdě odpoledne.
Já používám kombinaci obou, protože si nemůžu dovolit většinu dne proflákat a fotit jen na jeho „okrajích“. Když se vracíme z Měsíčního údolí, slunce už ztratilo většinu svojí síly, „šílené“ odrazy pro dnešek daly pokoj, stíny se prodloužily
a krajina tak získala kontrastnější barvy a zplastičněla. Andy na obzoru jsou jasnější, hory v okolí zajímavější.
Začíná hra stínů, které pracují jen ráno a pak většinu dne odpočívají, aby nasbíraly sílu na další šichtu v pozdním odpoledni. Cesta mezi Valle da la Luna a San Pedrem vede severojižním směrem, takže sluneční paprsky na ni dopadají kolmo a teď navíc pod ostrým úhlem. Nerovnosti vytvářejí dlouhé stíny, které jí dávají tak kostrbatý charakter, že se mi
v hlavě mihla myšlenka na tu záložní duši, co mám v batůžku. Střídavě jedeme na slunci a ve stínu podle toho, jak vysoký kopec je mezi námi a sluncem. Ve stínu už je zase chladno, a tak spěcháme domů.
