Vaše kariéra je opravdu impozantní a s panem profesorem Janem Zahradníčkem patříte zcela jistě k nejvýznamnějším osobnostem české i světové ortopedie minulého století. Kariéru jste začínal v době, kdy už ortopedie nebyla úplně v plenkách, ale zažil jste bezesporu nejdynamičtější rozvoj tohoto oboru od jeho vzniku. Dokázal byste vybrat hlavní milníky ortopedie v uplynulých padesáti letech?
Hlavní milníky byly dva - zavedení metod stabilní osteosyntézy (spojování zlomenin kostí pomocí kovových dlah, hřebů a šroubů) a následně náhrad kyčelního kloubu. Z mého pohledu byl nejvýznamnější rok 1958, kdy ve Švýcarsku vznikla pod vedením pana profesora Maurice Edmonda Müllera společnost Arbeitsgemeinschaft für Osteosynthesefragen (AO), která přinesla úplně nový pohled na léčení zlomenin. Jednalo se o naprosto nový přístup oproti dosud praktikovaným metodám. V podstatě šlo o zavedení stabilní osteosyntézy při léčení zlomenin dlouhých kostí s následnou funkční léčbou, rozpracovanou do dokonalého systému, a s následným doškolováním a rozvojem technik, které byly pro samotnou léčbu doslova revoluční. Do té doby se zlomeniny léčily konzervativním postupem dle profesora Böhlera přiložením sádrového obvazu. Samozřejmě že z počátku se trochu zápasilo „o život“, jelikož stará generace chirurgů odmítala novátorské přístupy, ale teprve postupem času se tento pohled měnil. V roce 1965 se nám s kolegou docentem Stryhalem podařilo vycestovat na kongres do Basileje, který byl věnován vrozenému vykloubení kyčlí. Na něm jsme se seznámili s panem profesorem Müllerem a Weberem. Díky tomu, že profesor Müller znal práce profesora Zahradníčka, naskytla se nám po skončení kongresu unikátní příležitost v podobě jeho pozvání na ortopedicko-traumatologickou kliniku v St. Galenu. Strávili jsme s těmito osobnostmi čtyři dny, které byly nejen pro mě, ale pro celý obor ortopedie u nás zásadní. Toto pracoviště bylo v té době uznávanou Mekkou nově se rodící školy operativní traumatologie. Přes den jsme byli účastni operačního programu na čtyřech sálech, po večerech a nocích jsme se tehdy ve sklepě v dílně učili používat nové nástroje a implantáty a osvojovali jsme si techniky, se kterými jsme se do té doby nesetkali. V roce 1966 jsme pak v Praze za účasti lidí z Ministerstva zdravotnictví udělali takové menší sympozium spojené s výstavou švýcarských instrumentárií, které poté zůstaly na I. ortopedické klinice, a nastartovali tak moderní osteosyntézu v Československu. V roce 1977 už byla ve věstníku Ministerstva zdravotnictví celá metoda komplexně popsána a byly v něm přesně definovány zlomeniny, které se tímto způsobem mohou léčit.
První praktické zkušenosti jste získal na ortopedicko-traumatologickém oddělení nemocnice v Kladně u primáře Seidla. Po smrti vašeho velkého vzoru, již zmíněného pana profesora Zahradníčka, jste se rozhodl získávat zkušenosti v zahraničí. Proč?
Důvod byl jednoduchý. Přišla nová éra v léčení zlomenin, jejíž postupy v tehdejším Československu nikdo neznal a nepraktikoval je. Pokud jste tyto průlomové metody chtěli ovládat, museli jste vycestovat do zahraničí a naučit se je od jejich tvůrců. Po stránce operativy jsem sice byl díky našim zkušeným ortopedům, a především tedy díky profesorovi Zahradníčkovi a primáři Seidlovi, na vysoké úrovni, a to samé tehdy platilo o mých kolezích, ale nová metoda vyžadovala poznání, učení a praxi venku. Absolvoval jsem tedy celou řadu zahraničních stáží a kongresů a své poznatky jsem pak aplikoval doma. Díky tomu jsme už koncem šedesátých let patřili mezi nejzkušenější státy ve využívání této nové metody. Podařilo se nám totiž zachytit nově vznikající trend v ortopedii hned na začátku a po Švýcarech jsme byli jedni z prvních Evropě, kteří tomu dali řádný systém.
Především díky pracovním pobytům u pana profesora Müllera na Ortopedicko-traumatologické klinice v St. Gallenu jste se stal brzy průkopníkem moderní endoprotetiky kyčelního kloubu v tehdejším Československu a zavedl u nás principy moderní osteosyntézy. Koncem šedesátých let ale asi nebylo snadné získat podporu pro novátorské přístupy léčby, přesto se vám topovedlo. Jak jste to dokázal?
Působil jsem na 1. ortopedické klinice pod vedením profesora Jaroše jako jeden z nejmladších doktorů a díky jeho podpoře musím říct, že bylo až s podivem, jak rychle se podařilo všechno přijmout a získat přízeň odborné veřejnosti. Samozřejmě že ne každý byl hned nadšen, našli se i lidé, kterým se to příliš nezamlouvalo, ale podstatné bylo, že se to většině kolegů líbilo, viděli výsledky a metodu podpořili. Je ale také pravda, že jsem po nikom nechtěl žádné peníze, to bych asi přílišnou podporu neměl, a když, tak výrazně menší.
Řekněme, že období šedesátých let nepatřilo zrovna k těm nejklidnějším. Nakolik vaše profesní vzdělávání ovlivnil normalizační proces a rok 1968?
Poprvé jsem vycestoval do zahraničí v roce 1965 a od té doby jsem jezdil na zahraniční stáže několikrát ročně. Rozhodující pro mou kariéru však byl rok 1966, kdy jsem tři měsíce pracoval v St. Galenu, poté se poprvé zúčastnil kongresu SICOT v Paříži a získal tříměsíční stipendium francouzské odborné společnosti. Část studia jsem pak strávil na klinice profesora Roberta Judeta, kde v té době pracovali Letournell a Roy-Camille, a navštívil jsem kliniky prof. Merle D’Aubigné, prof. Stagnary a kliniku prof. Trillata, který se věnoval operativě měkkého kolena. Všechno šlo hladce až do roku 1968. V roce 1971 se mi ještě podařilo vycestovat na roční pracovní pobyt do Švýcarska, ale na dalších patnáct let to byla moje poslední pracovní zahraniční cesta na Západ. Režim přitvrdil a tehdejší děkan profesor Baláž mi zakázal habilitovat.
A měl jste nějakou možnost vzdělávání na Východě?
V roce 1974 jsem se jako první cizinec dostal do Kurganu za profesorem Ilizarovem, jehož specializací bylo prodlužování končetin. Z počátku jsem za ním absolvoval tři služební cesty, ale dvakrát mě za ním nepustili. Jednou jsem skončil v Leningradu a jednou v Moskvě. Povedlo se mi to až napotřetí. S profesorem Ilizarovem jsme se pak velmi spřátelili a v průběhu následujících let jsem za ním přicestoval ještě šestkrát a on za mnou přijel dvakrát do Prahy. Jeho postupy byly pro rozvoj našich operačních metod velkým přínosem.
V roce 1972 jste společně s panem profesorem Weberem z Ortopedicko-traumatologické kliniky v St. Gallenu napsali veleúspěšnou monografii Pseudoarthrosis, kterou jste se nesmrtelně zapsali do odborné literatury po celém světě a získali za ni celou řadu ocenění, mimo jiné i Steinmannovu cenu. Čemu přikládáte její úspěch?
V době, kdy jsme společně s Weberem Pseudoarthrosis psali, byla v medicíně praktikována filozofie, že z nezhojené zlomeniny vznikne pakloub. Pacientovi bylo možno pomoci operací, která pakloub přemosťovala kostním štěpem, ale úspěšnost byla pouze třicetiprocentní. My jsme ale dokázali, že pakloub přemostěný správně zafixovanou kompresní dlahou zajistí u většiny pacientů rychlé zhojení s výbornými výsledky. Tento princip je i nyní skoro čtyřicet let od svého publikování stále platný. Navíc jsme provedli scintigrafické studium za použití radioaktivního stroncia, což spočívalo v podání lehce radioaktivní látky do krve pacienta. Všude tam, kde docházelo k přestavbě buněk v kostech, se stroncia ukázalo více. Na tomto podkladě jsme vytvořili celou studii umožňující klasifikace pakloubů, a položili tak základy celé budoucí disciplíně.
V tomto náročném období jste v roce 1969 implantoval první cementovanou kyčelní náhradu. Odkud jste v tehdejším Československu brali nástroje pro osteosyntézu a náhradní kyčelní klouby? Nepředpokládám, že to na přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo tak snadné, jako je to dnes.
Nic takového u nás samozřejmě k dostání nebylo, a proto jsme založili výrobu nástrojů a ocelových náhrad v tehdejším Poldi Kladno. V Kladně, a to ví málokdo, byla před první světovou válkou vynalezena první nerezavějící ocel na světě, která tehdy samozřejmě nebyla určena pro medicínské účely. Ale díky bohatým zkušenostem, jež s tímto materiálem nástrojáři měli, byli schopni vyrábět takřka cokoliv, a to včetně lékařského instrumentária a kloubních náhrad, a to v takové kvalitě, kterou jsme potřebovali. Z počátku vyráběli deset náhrad denně, později jich dělali třicet i více. Ty lidi to bavilo, byli na svoji práci hrdí, a navíc jsme měli i velikou podporu vedení. V roce 1974 jsem s kladenským týmem vyvinul náhradu kyčelního kloubu pod názvem Poldi-Čech, včetně sady potřebných nástrojů, kterými bylo v Československu postupně vybaveno třiadvacet pracovišť. Tato stále používaná náhrada nám pomohla úspěšně překlenout osmnáct let nedostupnosti západních implantátů. Dosud byla naimplantována 165 tisícům pacientů.
A podle jakých vzorů se všechno vyrábělo?
Měl jsem to štěstí, že jsem se měl čím inspirovat. Koncepce byla daná švýcarskou filozofií AO. Měli jsme schopné řemeslníky, kvalitní materiály a především lidé měli vůli to dělat. Postupně jsme vytvořili sedm souprav nástrojů a potřebných implantátů. To, co jsme tehdy dělali a jak dobře jsme to dělali, bylo opravdu neuvěřitelné a dnes těžko představitelné.
V jakém stavu se nachází současný obor ortopedie a jaká je podle vás jeho nejbližší budoucnost, řekněme v horizontu deseti až dvaceti let?
Za prvé již nyní výrazně narůstá počet pacientů, které musejí ortopedi ošetřovat, a kvůli stárnoucím generacím se bude počet výkonů zvyšovat. Řekl bych, že v řešení aktuální situace jsou nejdále naši sousedé v Německu, kteří si tento problém ekonomicky zpracovali a jako cíl si stanovili udržet obyvatele spadající do skupiny stárnoucích, kterých je v Německu přes 30 milionů, co nejdéle mobilní. To znamená, že jakmile má někdo ortopedický problém, např. s kyčlí, který lze řešit, okamžitě takového pacienta odoperují, aby se mohl co nejrychleji vrátit do běžného života. Výrazně přibývá operací páteře, protože degenerativními změnami a osteoporózou trpí veliké množství pacientů. V Německu za posledních pět let přibylo operací páteře o 100% a bude jich stále více. I když jsou tato čísla z Německa, u nás tomu nebude jinak. Z toho vyplývá jediné. Namísto toho, abychom se zabývali zavedením nadstandardní péče a příplatky za různé druhy endoprotéz, měli bychom se postarat o snížení čekacích lhůt na minimum. A druhým, neméně palčivým problémem je výchova nové generace ortopedů. I přes to, že jde o atraktivní obor, zájem o něj není tak vysoký, jak by měl být.
Zdokonalovat již dokonalé jde velice těžko. Všechno kolem nás se vyvíjí a nové moderní technologie máme doslova všude kolem sebe. Vývoj léčebných metod ale není tak snadný jako vývoj mobilních telefonů a nepochybně má své limity. Dokážete si představit, že by ortopedie udělala v následujících padesáti letech stejně velký pokrok jako v letech minulých? Je něco takového vůbec možné?
Abych řekl pravdu, zatím si to nemyslím. Nebo alespoň nic nenasvědčuje tomu, že by se nějaká velká revoluce v tomto oboru v brzké době udála. Využití moderních technologií a počítačů je v ortopedii do značné míry omezené, protože každá kost, kterou operujete, je jiná a tu nezastupitelnou práci musí vždy provést lékař.
Ještě před pár lety se všechny operace dělaly ručně a samozřejmě se tak dělají dodnes, ale stále častěji se v medicíně, ortopedii nevyjímaje, objevují různí roboti, kteří práci lékařům ulehčují, nebo ji dokonce fyzicky vykonávají za ně. Co si o tomto trendu myslíte a souhlasíte s ním?
Myslím si, že nemáme právo vývoj v medicíně odmítat, ale jak už jsem řekl, konkrétně v ortopedii je takové množství anatomických odchylek, které musí operatér řešit, že najít účinné metody by bylo ekonomicky natolik náročné, že je to téměř nemožné. Možná, že budoucnu se tyto metody z důvodu postupujícího technického vývoje, poklesu cen souvisejích s jejich masovějším rozšířením a hlavně nedostatkem kvalifikovaných operatérů stanou nezbytnými.
Jaká je úroveň českých ortopedů v porovnání s vyspělými západními zeměmi?
Naprosto srovnatelná. Naši lékaři jsou v celé řadě oborů na světové úrovni a v ortopedii tomu není jinak. Otázkou spíše je, jestli je ortopedů dostatek, a to není. V dnešní době se celá řada evropských států potýká s nedostatkem specialistů a obávám se, že se tento stav v brzké době příliš nezmění. Například do studentského kroužku ortopedie, kde občas přednáším, chodí osmadvacet studentů, ale více než polovinu tvoří dívky. Ne že by dívky byly méně schopné než muži, ale operativní ortopedie a traumatologie je fyzicky náročná dřina.
Nyní se pustím na trochu tenčí led, ale nedá mi, aby se nezeptal. V rámci zahraničních stáží a kongresů jste procestoval velkou část světa a zároveň jste poznal, jak funguje zdravotnictví v různých zemích. Když se zeptám zcela apoliticky, ale čistě odborně, považujete zavedení nadstandardní zdravotnické péče a příplatků za nezbytné pro budoucí rozvoj medicíny?
Myslím si, že každý člověk má nárok na standardní zdravotnické ošetření. Naše zdravotnictví je na dobré úrovni, ale musíme brát v potaz, že máme nějaký objem peněz, který je neměnný, a musíme se do něj vejít. Zdravotnictví se tak musí především zracionalizovat, zrušit zbytečná nemocniční lůžka a udělat z nich opět pečovatelská střediska pro staré lidi, která nám chybí a potřebovat je budeme stále více. A ptal jste se na nadstandardní zdravotnickou péči. Víte, já to slovo nadstandard nemám moc rád. Na Západě to funguje tak, že si platíte základní pojištění, a pak si můžete připlácet pojištění za druhou nebo první třídu. Když si pacient platí první třídu, může si vybrat operatéra, včetně primáře, a tito specialisté jsou potom za své výkony patřičně oceněni. Je to systém, který funguje, a nevidím důvod, proč by to nemohlo fungovat i tady. Jednorázové příplatky toho moc neřeší.
I přes to, že jste nedávno oslavil třiaosmdesáté narozeniny, stále si neužíváte zaslouženého odpočinku, ale nadále pracujete. Spousta lidí ve vašem věku, a to se prosím neurazte, už je raději doma a tráví stáří běžným pasivním způsobem. Proč ne vy?
Stále mě baví, co dělám, a když děláte, co vás baví, dodává vám to životní elán. Téměř třicet let spolupracuji na vydávání časopisu Acta Chirurgiae Orthopaedicae et Traumatologiae Čechoslovaca, účastním se zahraničních kongresů a jednou týdně ordinuji. Kdybych to všechno nedělal, nežilo by se mi dobře.
Co byste rád vzkázal budoucím lékařům ortopedům, kteří teprve stojí na začátku svojí kariéry?
Ortopedie je úžasně krásný obor, ve kterém má lékař obrovské tvůrčí možnosti. Operativa je sice náročná, ale výsledky své práce vidíte před očima. Nejdůležitější je ale vaše odhodlání a nadšení, bez toho se do toho nepouštějte.
Pane profesore, mockrát děkuji za rozhovor a přeji vám pevné zdraví a ještě mnoho let aktivní kariéry a spoustu spokojených pacientů.