Lektor a psychoterapeut Michal Žmolík se supervizní a lektorské práci věnuje od získání magisterského titulu na Univerzitě Karlově, kde studoval obor supervize v sociálních a zdravotnických organizacích. V lektorské oblasti se soustřeďuje převážně na soft skills témata, jakými jsou například komunikace, týmová spolupráce a stress management. Jako lektor Aesculap Akademie spolupracuje na rozvoji simulační medicíny z psychologického hlediska, účastní se Train The Trainer a dohlíží na práci stávajících lektorů. V simulační medicíně ho zajímají meze a možnosti vzdělávání formou zážitkového učení. Při práci s lektory klade mimo jiné důraz na autentické prožitky zdravotníků. K supervizi se dostal jako poskytovatel psychoterapeutické péče, kdy začal navštěvovat supervizora, který mu zprostředkoval zpětnou vazbu na jeho vlastní práci. Sám pak začal studovat obor supervize na Univerzitě Karlově.
Proč je vlastně supervize důležitá?
Michal Žmolík uvádí, že vzdělávání v simulační medicíně prochází neustálým vývojem a k dalšímu posunu může dojít jen tehdy, pokud se poučíme z vlastních úspěchů i chyb. Metoda supervize je k reflexi vlastních silných i slabých stránek nových lektorů podle Žmolíka tou nejlepší volbou. Především umožňuje zastavit se a podívat se na vlastní práci z nadhledu nebo pohledem někoho jiného. To znamená uvědomit si své chování v roli lektora. Supervizor pomáhá lektorovi pochopit, co funguje ve výuce simulační medicíny lépe a co hůře, v čem se cítí dobře a v čem špatně, jaké prvky v komunikaci a chování účastníků se na kurzech opakují, které typy účastníků ho iritují apod. „Když si lektor hlouběji uvědomí své jednání a postoje ve své roli, může mu supervize poskytnout i případná vodítka, jak jeho lektorský styl obohatit, co si v přístupu k účastníkům ponechat, co změnit a podobně,“ říká Žmolík a pokračuje: „Supervize je metodou sebe rozvoje, ale i metodou k posílení sebevědomí. Supervizní práce přináší i ujištění o vlastních kompetencích, a to je také pro práci lektora velmi důležité. Vědět, co ovládám, co se mi daří a na co se můžu spolehnout.“
Kurz probíhá tak, že se sejde skupina zdravotníků s různě dlouhou zkušeností s lektorováním kurzů simulační medicíny. Každý z účastníků přijde na kurz s předem připravenou kazuistikou, ve které stručně popíše nepříjemnou situaci, jež se odehrála na kurzu, který lektoroval. Nepříjemnou situací může být cokoliv, například pozdní příchod účastníka kurzu, mlčící nebo plačící účastník a jiné situace. Skupina vybere dohodou několik kazuistik, které společně detailně rozebere, což účastníkům pomůže prohloubit dovednost sebereflexe, tedy sebeuvědomění si vlastních myšlenek, pocitů a postojů, které jsou předpokladem úspěšného učení a seberozvoje. „Všechny aktéry čekají motivující kolegiální rozhovory a sdílení zkušeností s ostatními. Také se budeme věnovat vlastním kompetencím lektora. Výsledkem by mělo být pochopení svých silných a slabých stránek, zvládnutí komunikace s problémovým účastníkem simulačního kurzu, prevence konfliktu mezi frekventanty, práce se stresem během simulace a mnoho dalšího,“ upřesňuje Žmolík.
Aby setkání supervizní skupiny splnilo svůj účel, neměli by účastníci při přípravě kazuistiky rozhodně zapomenout na emoce. Ty jsou velmi důležité a v supervizi vedou vždy k důležité zpětné vazbě týkající se práce lektora. A nejde jen o emoce, které účastník cítil jako lektor na svém kurzu simulační medicíny, ale také o pocity, které prožívá nyní, když na nepříjemnou situaci vzpomíná.
Přestože jde někdy i o negativní emoce, se kterými se lektoři i supervizor musí vyrovnat, Žmolík se na setkání těší. Nejvíce na vzájemné sdílení zkušeností se zdravotníky, kteří se jako lektoři věnují také vzdělávání svých kolegů. „Je to v mnoha ohledech práce hezká a inspirativní, ale z důvodu křížení rolí leckdy velmi náročná,“ konstatuje Mgr. Michal Žmolík.