Dialyzační roztok byl původně pouze jeden a obsahoval potřebné kationty i anionty v podobném složení jako v krevní plazmě s výjimkou fosfátu, který chybí. Jako alkalická složka byl původně využíván octan (acetát). Dialýza s acetátovým roztokem byla zatížena řadou vedlejších účinků, a proto byl octan nahrazen těkavým bikarbonátem. Roztok tak bylo nutno rozdělit na kyselou a alkalickou složku, kterou je dnes výhradně hydrouhličitan (bikarbonát). Bikarbonát se dnes nejčastěji používá ve formě suchého prášku, který se při dialýze postupně rozpouští a lékař může nastavit stupeň alkalizace podle vnitřního prostředí pacienta. Běžně je v plazmě 24 mmol bikarbonátu. Při ztrátě kompenzačních schopností ledvin je třeba bikarbonát doplňovat, dialýza je prováděna při hladinách bikarbonátu v dialyzačním roztoku 28-34 mmol/l, a pacient je tedy během dialýzy alkalizován. Bikarbonát byl nejvýraznější inovací alkalické složky dialyzačního roztoku. Jak je to však s druhou, kyselou složkou nebo také A-komponentou?
Kyselá komponenta je koncentrovaný roztok kationtů sodíku, draslíku, vápníku a hořčíku ve vazbě se slabou kyselinou, historicky octanem a chloridy. Tento roztok je někdy doplněn malým množstvím sacharidů, nejčastěji glukózy. Octan je dobře metabolizovatelný, ale nemá žádný klinický benefit. Výraznou patentovanou inovací je nahrazení větší části octanu v kyselém roztoku citronanem (citrátem). Patent vlastní americká společnost Advanced Renal Technologies a koncentrát má obchodní značku Citrasate®. Po získání licence firmou Medites Pharma byl tento koncentrát uveden i na trh v České republice. Po naředění je ve výsledném dialyzačním roztoku 0,3 mmol/l acetátu a 0,8 mmol/l citrátu.
O přínosu přidání citrátu do kyselé komponenty poprvé pojednal v roce 2000 v USA doktor Suhail Ahmad a poté i další. Citrát obsažený v dialyzačním roztoku preferenčně váže při kontaktu s krví pacienta na membráně dialyzátoru dvojmocné kationty vápníku a hořčíku a jejich snížením zabraňuje lokálnímu srážení krve. Malé množství citrátu, které pacient během dialýzy z roztoku difuzí získá, je v organismu rychle metabolizováno v Krebsově cyklu na bikarbonát, dokonce s jistým energetickým ziskem. Dialyzátor během dialýzy zůstává plně účinný, povrch membrán není zanášen krevními elementy a dialýza je tedy efektivnější. Prokazatelně se zlepšuje Kt/V, respektive URR, je zlepšena biokompatibilita procedury a bylo zaznamenáno snížené odbourávání bílkovin se vzestupem plazmatického albuminu. Heparin nebo jeho štěpy (nízkomolekulární heparin) je možno podat v redukovaných dávkách, nebo jeho podání dokonce v kombinaci s proplachy dialyzátoru přerušit. Tím se snižuje riziko krvácení během dialýzy i po dialýze a dialyzační ošetření je možno provést i u značně rizikových pacientů (např. s hepatorenálním selháním u cirhózy jater, po operacích, úrazech apod.). Redukce či vynechání heparinu přináší kromě ekonomického benefitu i další pozitivum v podobě snížení nežádoucích účinků vyvolaných jeho podáním, např. vzniku antiheparinových protilátek, které jsou přítomny asi u jedné třetiny dialyzovaných pacientů a jsou důvodem heparinem indukované trombocytopenie (HIT). Plné vynechání heparinu je možné v režimu krátkých denních dialýz, což je patrně pro organismus pacienta nejvýhodnější způsob léčby. V některých zemích, kde jsou dokonce opakovaně používány dialyzátory, tzv. re-use, použití Citrasate® vykazuje menší snížení efektivní plochy dialyzátoru a větší počet použití jednoho dialyzátoru.