Pane doktore, co vás přivedlo k chirurgii?
Ve speciální třídě zaměřené na počítače a programovaní, což byla tehdy rarita nejen na našem pražském gymnáziu, jsem pochopil, že v životě bych chtěl dělat jen dvě věci. Být filmovým režisérem nebo chirurgem. Nepocházím z umělecké ani lékařské rodiny, takže obě profese mě přitahovaly stejně, ovšem o jejich skutečném obsahu jsem nemohl nic tušit. Jelikož světová historie zná několik chirurgů, kteří se stali úspěšnými režiséry, ale žádného režiséra přeškoleného na chirurga, bylo racionálním rozhodnutím přihlásit se na medicínu. Filmařinu jsem si naivně nechal jako zálohu. Během studia medicíny jsem s napětím očekával, zda mě jiný obor překvapí svou atraktivitou, ale nestalo se. Učebnice chirurgie byla jedinou, kterou mi pro úplné pochopení stačilo přečíst jen jednou.
Jaké byly vaše začátky?
Nechtěl jsem začínat jako administrativní síla na univerzitním pracovišti za tehdy dehonestujících podmínek, nejen finančních. Přišlo mi praktičtější získat základ „řemesla“ na pracovišti krajského typu, kde se více operuje a méně bádá, ale zároveň je zde při dostatečné píli, vytrvalosti a zázemí potenciál posunout kterýkoli subobor chirurgie na absolutní špičku. Proto jsem po promoci v roce 2004 nastoupil na chirurgické oddělení Krajské nemocnice Liberec, v rodném městě mé tehdejší přítelkyně a současné manželky, matky našich tří dětí a „svaté“ fanynky. Byl to můj první přijímací pohovor a hned úspěšný. Přihlášeni byli čtyři účastníci, dorazil jeden. A pak také já nepřihlášený a v bermudách. Tehdejší primář byl nad věcí, takže obě úvodní faux pas ignoroval.
Co tedy nakonec rozhodlo o vítězství?
O vítězství rozhodlo, že jsem negoval sexuální „abnormalitu“, zajímalo mne umění, nebyl jsem levák a věděl jsem, kdo a v jaké barvě kalhot založil Karlovu univerzitu. A také že jsem ani na vteřinu nepůsobil dojmem, že bych mohl nebo chtěl dělat něco jiného než chirurgii. Nepřijatý kandidát je dnes úspěšným invazivním radiologem a mým kamarádem. Jsem fatalista, vše je, jak má být. Z celého pohovoru jsem měl dobrý dojem. Jen mi utkvěla poznámka, že je velká škoda, že vzhledem ke spektru práce začínajícího chirurga neumím psát na stroji všemi deseti. Do nástupu zbýval jeden horký letní měsíc a já místo toho, abych si užíval posledních prázdnin plnými doušky, bušil jsem až pět hodin denně do psacího stroje, abych před nástupem celou tu abecedu pokořil. Tehdy to bylo trápení, z nynějšího pohledu nejlépe zužitkovaná rada.
„Ani na vteřinu jsem nepůsobil dojmem, že bych mohl nebo chtěl dělat něco jiného než chirurgii“
Kde jste sbíral své první chirurgické zkušenosti?
Na univerzitě jsem několik semestrů pomáhal jako asistent při pitvách na anatomickém ústavu. To by se dalo nazvat chirurgickou školkou. Předposlední rok studia jsem navštěvoval chirurgický kroužek působící při soudním lékařství. Když jsem u třetího nafouklého utopence asistoval při imitaci cholecystektomie zarputilému kolegovi, který již na kurz docházel šestým rokem, připadal jsem si nepatřičně. Raději jsem si zorganizoval studijní výměnný pobyt v tehdy novém projektu Erasmus. V rámci tohoto semestrálního studijního pobytu jsem pracoval postupně na berlínských klinikách kardiochirurgie, úrazové, plastické, všeobecné a transplantační chirurgie a ujistil se, jakému typu chirurgie bych se chtěl dále věnovat. Další vzdělávání již bylo spojeno s mým účinkováním na oddělení všeobecné chirurgie v Liberci. V rámci postgraduálního vzdělávání jsem absolvoval řadu domácích a zahraničních kurzů a stáží. V České republice mi pro mladé chirurgy připadaly jako nejlépe připravené, materiálně zajištěné a standardizované kurzy ty, které pořádala Aesculap Akademie. V rámci školicí činnosti Kýlního centra v Liberci jsme právě proto oslovili s žádostí o spolupráci tuto instituci.
Působil jste v zahraničí?
Největším zahraničním zážitkem pro mě byla dvouměsíční stáž na chirurgii ve švýcarském St. Gallen. Zkušenosti ze zařízení, kde medicína není prakticky nijak finančně zastropována, je na nejvyšším současném stupni poznání a provádějí ji chirurgové honorovaní „zlatem“, jsou mi inspirací dodnes. Nejvíce si cením importu transvaginálních NOTES resekcí rectosigmatu, s nimiž máme dobré zkušenosti.
„Stali jsme se průkopníky čistě torakoskopických anatomických plicních resekcí“
Na jaké typy výkonů se specializujete?
Hned po nástupu do nemocnice v Liberci si mě vzal do svého nově vznikajícího týmu hrudní chirurgie dnešní přednosta centra MUDr. Peter Hromádka. Stejný tým pak zaplnil mezeru v portfoliu orgánové chirurgie a rozvinul na našem pracovišti hepato-pankreato-biliární problematiku. Přednosta Hromádka u mě postupně probudil zájem nejen k velké břišní a hrudní chirurgii, ale též k miniinvazivním metodám. Pod jeho vedením jsme se v České republice stali průkopníky čistě torakoskopických anatomických plicních resekcí. A v letošním roce držíme další český primát v osvojení si metody UNIPORTAL VATS – nejméně invazivní torakoskopické metody, kterou současná medicína nabízí.
V roce 2012 jste stál u zrodu libereckého kýlního centra. Jaké byly jeho cíle?
Projekt si dal za úkol obsáhnout a rozvinout kýlní operativu nad rámec spádové chirurgie a nad rámec běžného portfolia komerčního pracoviště. Na jednu stranu jsme rutinně zavedli nejminiinvazivnější metody herniologie, jaké jsou u tříselných kýl možné – TEP, ONSTEP a další, u ventrálních kýl metody IPOM - a vybavili jsme se třímilimetrovými laparoskopickými nástroji pro „chirurgii bez jizev“. Na druhou stranu se nám s velkorysou podporou vedení nemocnice podařilo vyvinout unikátní program pro řešení velkých, monstrózních kýl, což by samo o sobě vydalo na samostatné povídání.
Letos v říjnu jste jako lektor vedl v Nemocnici Semily laparoskopický kurz zaměřený na tříselnou kýlu. Můžete nám stručně přiblížit, co bylo jeho obsahem?
Náplní intenzivního HANDS-ON kurzu byla laparoskopická operace tříselné kýly metodou TEP (total extraperitoneal approach). Běžným typem laparoskopického řešení tříselné kýly je metoda TAPP (transabdominal preperitoneal approach), která je pro začátečníka přehlednější a lehčí. Většina chirurgů se s touto metodou spokojí a i později ji úspěšně používá. Metoda TEP je, co se týče zvládnutí, obtížnější a počáteční neúspěchy zbytečně odrazují značnou část chirurgů. Po jejím ovládnutí se ale jedná o velmi elegantní a efektivní variantu předešlé operace, kdy lze plastiku tříselné kýly provést rychleji, s menšími náklady a s výrazně menším rizikem břišních srůstů a z nich plynoucích pozdějších obtíží a komplikací. Výhody tohoto výkonu se ještě násobí při oboustranné operaci v jedné době.
Daří se vám workshopy rozvíjet a organizovat na více pracovištích?
Na mateřském pracovišti v Liberci jsme pořádali několik neoficiálních kurzů se zaměřením na kýly. První „značkový“ workshop se zaměřením na TEP plastiku proběhl letos na jaře v dceřiné nemocnici v Turnově a druhý nyní v další dceřiné nemocnici v Semilech. Tato pracoviště nám díky volnému prostoru „k pronajmutí“ na operačních sálech pomáhají udržet čekací dobu na operaci kýly v Kýlním centru v Liberci i při současném extrémním zájmu do dvou měsíců.
„Byla by škoda, kdyby těžko a někdy i draze nabyté know how nemohli posunout dále také mí žáci“
Jaké máte jako školitel krédo?
Můj učitel zastává heslo „Mládí vpřed.“ Vše, co umí, bezúplatně předává dál, a co se už učit nechce, v tom nás v rámci svých možností podpoří. Přišlo by mi nefér a považoval bych za velkou škodu, kdyby těžko a někdy i draze nabyté know how nemohli posunout dále také mí žáci. Jelikož jsem za ta léta absolvování různých workshopů získal jasnou představu, jak by měla efektivní školicí akce vypadat, vyžaduji od svých školenců co nejaktivnější přístup. Snažím se do přiděleného času vměstnat co nejvíce reálných operací a teorii probrat hlavně interaktivně při výkonu.
Jaká je perspektiva české chirurgie?
Myslím, že v době, kdy chirurgie v České republice ztratila atraktivitu pro mužské absolventy medicíny a kdy jsou chirurgické stavy zatím jen tak tak saturovány bezprecedentní feminizací, je potřeba hledat všechny způsoby, jak obor udělat přístupnějším. V tom by měla především pomoci reforma postgraduálního vzdělávání. Chirurgie by se také měla stát finančně zajímavější a více sexy. Zatímco povinné stáže jsou definovány pro hrudní, dětskou, plastickou chirurgii a další, herniologie je historicky opomíjena. Ve fakultních zařízeních je pro tyto výkony málo prostoru, v menších zařízeních zase není dostatek personálu a času pro metodické vedení, seminární a praktická školení, takže není jasné, kde by takové stáže měly probíhat. Přitom je to podobor velmi zajímavý, dynamický, s velkým podílem laparoskopie a lze se mu intenzivně věnovat již od prvních dnů po nástupu na kterékoli chirurgické pracoviště.
„Je třeba, aby frekventanti kurzů jednoznačně pochopili, že jmény Mayo a Schouldice to nekončí, ale teprve začíná“
Co je hlavním mottem vašich kurzů?
Z pozice krajského pracoviště máme možnost připravit kvalitní a zajímavé školicí akce, jež pomohou těm, kteří se musí nebo se ještě chtějí vzdělávat v jednom ze základních kamenů chirurgie – herniologii. Umožňujeme jim vytvořit si objektivní názor a přenést pro ně užitečné věci do praxe. Minimálně je třeba, aby frekventanti kurzů jednoznačně pochopili, že jmény Mayo a Schouldice to nekončí, ale teprve začíná, a přesvědčili o tom i své kolegy. Je až zarážející, nakolik je na řadě chirurgických oddělení herniologie přehlížena a jak těžké je někdy přesvědčit kolegy, že není kýla jako kýla. Přístup k pupeční kýle bude jiný u dítěte, u obézního muže, seniorky, pacienta s ascitem, těhotné ženy, alergika a také u uskřinuté velké kýly. Při současné diverzitě výkonů a implantátů je jediným správným přístupem tailoring – tedy individuální chirurgický přístup k pacientovi „šitý na míru“.
Jaké novinky v edukaci chystá Kýlní centrum v Liberci v nejbližší době?
Chtěli bychom vytvořit pravidelný seriál workshopů se zaměřením vždy na jednu anatomickou lokalizaci. Smyslem těchto vzdělávacích akcí by měl být maximálně aktuální souhrn současných poznatků pro jednotlivé typy kýl a přehled i reálná demonstrace použití rozdílných druhů implantátů a plastik s co největším podílem praktického zapojení frekventantů. Jelikož u nich lze očekávat různý stupeň zkušeností, začátečníci by měli mít během kurzu možnost procvičit si základní dovednosti na trenažérech, pokročilejší by si mohli v rámci asistence u operace na sále sami vyzkoušet některé části výkonu. Principiálně by se měl každý jednotlivý účastník absolvováním kurzu odborně co nejvíce posunout, dokonce by se mohl na stejný kurz s odstupem smysluplně přihlásit znovu. Při absolvování všech kurzů seriálu by měl účastník obdržet zatím symbolický titul „Informovaný herniolog“. A budeme doufat, že v co největším počtu případů nezůstane jen u té symboliky.
