Popelka chirurgie

„Studentek medicíny každým rokem přibývá, přesto jich skalpel v rukou drží stále málo,“ konstatuje jedna z odvážných žen pohybujících se v chirurgii doktorka Barbora East ze III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole. Specializuje se na chirurgii kýly, kterou popisuje jako nedoceněnou a přehlíženou „popelku“ schovanou v klasické chirurgii.

Paní doktorko, ráda používáte oslovení chiruržka. Proč?

Ano, v ženském rodě jsou podle slovníku spisovné češtiny možné dvě formy, a to chiruržka nebo chirurgyně. Připadá mi, že chirurgyně je velmi podobné slovu bachyně či otrokyně. Tak používám chiruržka. Skoro každá žena, která pracuje na chirurgii, vám řekne, že je chirurg, protože chiruržka působí jako ostuda. Muži se tomu smějí, což je špatně.

Jste žena v kolektivu plném chirurgů. Jaké to je?

Každý kolektiv je jiný. U nás na klinice je mezi lékaři skoro třetina žen, tak tam ani zdaleka nejsem sama. Máme velmi profemininního pana přednostu, který je osvícený muž a nemá vůči ženám předsudky. Nicméně se to nedá zobecnit na všechny chirurgy, řada z nich se na nás dívá skrz prsty a asi vždycky bude. Obecně není snadné se prosadit v chirurgii jako žena.

Jaké předsudky máte na mysli?

Je jich hodně. Nemáme údajně například schopnost rozhodování se, 3D představivost, žena je moc empatická a existuje také dlouhý seznam důvodů, proč nelze kombinovat mateřství a chirurgii.

Neodradí to ženy od chirurgie a nepřijdeme díky tomu v české chirurgii o spoustu nadějí?

Chlapci začínají docházet a na medicínu se hlásí čím dál více žen. Od prvního ročníku na medicíně slýcháte narážky na to, že se pro chirurgický obor ženy nehodí, tak se nakonec vyselektují jen ty „nejodhodlanější“, které si to většinou velmi dobře rozmyslely. Jen zřídka to jde nějaká „jen zkusit“, což se občas děje u chlapců, kteří nejsou vždycky nucení o místo tolik bojovat a dokázat, že o ně skutečně stojí. Bohužel jsou stále vedoucí pracovníci, kteří ženu zaměstnají s podmínkou, že bude „pomáhat“ na ambulanci anebo nakonec píše samé papíry, „aby muži mohli operovat“. To ve vás zabije veškeré zbytky motivace.

Jak to probíhalo u vás, než jste získala uznání kolegů?

Myslíte, že mám nějaké uznání? To nemá ani začínající muž. Když vyjdete ze školy, neumíte vůbec nic, musíte se všechno naučit, a hlavně si uvědomovat, že nic neumíte. A pokud nemáte někoho, kdo vás na tu práci systematicky připraví, tak v této fázi zakrníte. Já jsem měla asi štěstí a takové učitele měla. Ukázali mi cestu, a hlavně mě naučili vzdělávat se dál. Víte, kdy zjistíte, že si vaši kolegové myslí, že něco umíte? Když vás přijde někdo poprosit, abyste se mu postarala o někoho, na kom mu záleží. To je pro chirurga asi největší čest.

Pracujete pod vedením profesora Roberta Lischeho a pana profesora Pafka. Jaké je pracovat pod těmito velikány?

S panem profesorem Pafkem se občas kočkujeme o ženách, vedeme spolu takovou nekonečnou debatu, kdy si navzájem snažíme dokázat, že je to nebo ono pohlaví v něčem lepší. Čteme různé knihy o mozcích žen a mužů, koukáme do anatomických studií a je to taková legrace. Pan profesor Lische je velmi profemininní přednosta. Na III. chirurgické klinice v Motole pracuje nejvíce lékařek snad ze všech chirurgických oddělení u nás. Někdy je mi ho až líto.

Co vás přivedlo k medicíně?

Slíbila jsem to babičce, když mi byly tři roky. Pořád ji bolela záda a já jí jednou řekla, že se stanu lékařkou, abych jí pomohla. No a pak už se z toho nešlo vykroutit.

Proč jste si vybrala zrovna chirurgii?

Protože je to přece nejkrásnější obor... Je přímočará, jasná. Tedy většinou. Je mnoho pacientů, kterým nedokážeme pomoci, ale také je spousta těch, kterým pomůžeme poměrně rychle, a tu změnu vidíte hned. Asi jsem netrpělivá, ale já bych prostě nedokázala někoho léčit tabletami a čekat, až zaberou. Navíc s vědomím, že je ten pacient třeba zapomene brát.

Zaměřujete se na břišní chirurgii a nejvíce na kýlní operace. V čem je skrytá krása těchto „neduhů“?

Když řeknete kýla, mnozí si představí něco jednoduchého, banálního. Hodně mladých lékařů, kteří nastoupí na chirurgii, chce transplantovat anebo operovat nádory a někteří kýly považují skoro za podřadný typ výkonu, na který se nemusí nijak speciálně učit. Málokdo si ale uvědomuje následky. Například po plastice tříselné kýly trpí až třetina mužů doživotní bolestí v oblasti třísla nebo varlete. To je obrovské číslo, když vezmete v úvahu, že takovou operaci podstoupí čtvrtina mužů. A nejsou to jen tříselné kýly. Úplně nejhorší situace je u kýl v jizvách po předchozích operacích. Více než polovina pacientů podstupuje operaci, která nakonec skončí recidivou.

Kde je problém?

Často chybí důsledná předoperační příprava, tak jako na ní dbáme u ostatních diagnóz. Právě tím, že jsou kýly na řadě pracovišť považovány za operace pro nováčky, jsou občas operovaní lidé, kteří by mohli například před výkonem zhubnout. Je absolutně nutné před takovou operací přestat kouřit, málokde se ale setkáte s tím, že by pacient byl poučen o všech možných komplikacích. Mnohdy jsou tyto operace bagatelizované, a tak někdy končí velmi smutně. Při psaní poslední publikace jsem dělala takový průzkum mezi pacienty všude po světě a narazila jsem třeba na Jihoafričana, který podstoupil plastiku drobné pupeční kýly a už ho jen léčba následků stála více než půl milionu dolarů. Je mu 45 let, poslední čtyři roky nechodí kvůli kýle do práce a má velké bolesti.

Existují u kýly nějaké obecně platné mýty?

Mnoho. Tak například po operaci kýly vám všichni doporučí, že nesmíte zvedat nic těžkého. Ano, když zvednete něco moc těžkého, zvýší se vám nitrobřišní tlak, ale jen přibližně třikrát až čtyřikrát. Při obyčejném kýchnutí je to dvanáctkrát. Svým pacientům bychom spíše měli zakazovat kýchat! Člověk jde přece na operaci, aby se mohl vrátit zpět do normálního života a věci zvedat mohl a nemusel se celý zbytek života omezovat. Jinak by ta operace neměla význam. Další mýtus rozšířený mezi pacienty je, že vše, co je moderní, je lepší. Mnozí chtějí laparoskopicky operovat cokoliv, aniž by byli ochotní pochopit, že to pro ně není nejvhodnější, a takových příkladů je mnoho.

Bavíme se o operacích kýly. Je nějaká, na kterou nikdy nezapomenete?

Z posledního roku asi na paní, která si dala za úkol být nejlepší pacientkou na oddělení. Byla taková lehce praštěná. Každé sestřičce upletla svítivě růžový svetr. Ale díky své odhodlanosti zvládla shodit třicet kilo, což bylo neuvěřitelné. Spravili jsme jí opravdu obrovskou kýlu, měla prakticky dvě břicha. Všechny jsme si pak ty svetry vzaly a ona měla obrovskou radost.

Patří kýla mezi nejčastější onemocnění?

Myslím, že po extrakci zubů to je nejčastější výkon, ale možná se pletu.

A proč tomu tak je?

Existuje mnoho důvodů. Tříselné jsou jakoby design-fault mužských třísel, kýly v jizvě zase mnohdy spadají na vrub špatné techniky uzávěru laparotomie, pupeční kýly vznikají zase proto, že rodíme děti…

Trpí tímto onemocněním více muži?

Tříselnými kýlami rozhodně ano, ale pupeční kýly mají zase více ženy. Především ty po porodu.

Jaké jsou příznaky kýly?

Většina pacientů přijde do ordinace s boulí. Hlavně u tříselné nebo pupeční kýly si pacient většinou diagnózu stanoví sám. Horší je to u obézních pacientů, u těch se kýla někdy těžko nahmatá a uvádějí jen bolest.

Kolik máte za svoji kariéru za sebou operací?

Teď jste mě překvapila. Opravdu nevím. Kdysi mi kolega koupil šanon a nalepil mi na něj nálepku s popiskem „Mých prvních tisíc operací“. Těch šanonů už mám několik, ale myslím si, že se do nich tisíc operací nevejde.

Kolik lidí za den odoperujete?

Ona je „operace“ a „operace“. Nedá se to říct jednoznačně. Je rozdíl v tom, když operujete maličkou pupeční kýlu anebo velikou kýlu v jizvě, a ještě když už ji několik dalších operatérů zkoušelo spravit před vámi. Někdy je zákrok hotový za pět minut a někdy hodiny jen vyndáváte předchozí síťky a rozrušujete srůsty. To pak trvá i třeba šest, sedm, osm hodin. To byl případ operace zmíněné paní, která chtěla být nejlepší pacientkou.

Vzpomenete si na svou úplně první operaci?

Ano, vzpomínám si na ni přesně. Tehdy mi můj šéf zadal jako téma mé postgraduální práce právě kýly. Čtrnáct dní poté mě vyslal na kongres EHS plný špiček v oboru. Týden před odjezdem jsem poprosila, zda bych si nemohla aspoň nějakou tu kýlu odoperovat, ať mám představu a nemusím se na kongresu moc stydět. Tak jsem se dostala ke své „první kýle“ a bylo to moc fajn.

A na svého nejstaršího pacienta?

Nejstaršího pacienta jsem operovala zrovna nedávno. Bylo mu přes devadesát let a měl tříselnou kýlu. Byl to tatínek jednoho našeho známého zpěváka. Takový gentleman, ale moc nemocný se srdíčkem a velmi se bál výkonu jen v místním znecitlivění. A tak si od úplně jiného než svého kardiologa zajistil zprávu, že je schopen celkového uspání. Úplně náhodou jsem s jeho kardioložkou mluvila předchozího dne a věděla jsem, jak na tom je a že u ní vůbec nebyl. Tak byl přistižen... Byl ale nakonec statečný a zvládl zákrok i v lokálním umrtvení.

Když se ohlédnete zpět, kam se léčba kýly posunula? Jaké dnes existují možnosti léčby?

Toto odvětví se posouvá neuvěřitelným tempem vpřed. Oproti všeobecné chirurgii je ta kýlní bohužel tak trochu zapomenutá ve stínu. Ale od techniky po materiály se setkáváme s novinkami téměř denně.

Můžete je nějak popsat?

Tak například když jsem začínala, byly velmi moderní biologické síťky vyrobené z různých tkání. Ty se dnes už zase téměř nepoužívají. Pak se „narodil“ IPOM, kterému teď tak trochu zvoní hrana. Operace kýl je nejrychleji se rozvíjejícím odvětvím robotické chirurgie. Není to tak dlouho, co jsme běžně začali provádět TAR, a k operaci kýl patří také léky jako Botox.

Jak se síťka vyvíjí?

Neuvěřitelnou rychlostí. Dříve se věřilo tomu, že musí být hlavně dost pevná, protože je to obyčejná záplata. Dnes se ten pohled změnil. Síťka funguje jako takové malé lešení a tělo si díky ní samo vytvoří pevnější jizvu. Existují speciální síťky pro uložení do dutiny břišní a před deseti lety byly takové dvě. Dnes jen těchto sítěk máme na trhu desítky. A celkem jsou to stovky.

Jaký typ sítěk používáte při práci nejčastěji?

Ideálně ten, který mi podá instrumentářka (smích). Ale podle posledních studií jsou nejlépe vhojitelné síťky makroporézní. Dále záleží na typu vlákna, ze kterého jsou upletené. Já mám velký strach z jiných než monofi lamentních materiálů, a tak se jim vyhýbám.

Používáte odlehčenou síťku Optilene® LP

Ano, patří mezi monofi lamentní makroporózní sítě s efektivní porozitou nad 1,5 milimetrů.

To znamená větší komfort pro pacienta?

Myslíme si to. Dlouho se výzkum zaměřoval na váhu síťky, ale v posledních letech už se ví, že to je právě porozita, která ovlivní, jaký druh jizvy se v okolí vytvoří. Díky tomu, že se do toho 1,5 mm vejde kromě fi broblastů i tuk, je výsledná jizva měkčí a pacienti nemívají tak velký pocit cizího tělesa.

Je v oblasti kýlní chirurgie ještě prostor, kam se posouvat?

Rozhodně. Je to navzdory tomu všemu, co už víme a umíme, pole neorané. Podívejte se, jaké mezery máme v chápání chronické bolesti, až nyní vedeme diskusi o možných autoimunitních syndromech způsobených různými materiály, na většinu otázek v kýlní chirurgii neexistuje navzdory tisícům provedených evidence- -based studií odpověď.

Operovala jste vy sama už s robotem?

Jenom na kongresu a nanečisto. Bylo to moc fajn. Na konci září pojedu na další kurz a velice se na něj těším. Doufám, že se v budoucnu podaří i v Čechách zrealizovat kýlní robotický program.

Pokud zrovna nejste na operačním sále a neoperujete, co vás baví?

Teď operuji jen výjimečně, protože jsem na mateřské dovolené. Doháním psací resty a do toho se na mě valí kvanta dalších úkolů, které nestíhám plnit. Tak vám ani nejsem schopná odpovědět. Ale upřímně můžu říct, že mě moje práce baví. Zrovna teď připravujeme s institutem IRCAD on-line učebnici kýlní chirurgie, kurikulum pro první evropské atestace z abdominal wall reconstruction, kongres, dopsala jsem dvě kapitoly do učebnice a několik článků mám rozepsaných.

Mám dvě děti a baví mě s nimi být. Jako rodina hodně cestujeme, pokud zrovna není pandemie, ale na zbytek nemám moc čas. Nebo spíše vůbec. Chtěla bych trochu více sportovat. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděla film jinde než v letadle. Na zahradě pořád něco pěstuji, ale žije si to svým životem, a pak také honím toulavé kočky, které vozím do jednoho útulku v Hostivicích k nejhodnější paní na světě, aby se nám u nás ve vsi nemnožily. Je mi jich strašně líto.