Mnoho mileniálů se na pandemii koronaviru dívá jako na nejhorší událost ve svém životě. Vy jste toho však prožil nesrovnatelně více. Co si o této situaci myslíte?
Podle jedné definice je život nepřetržitý sled větších a menších průšvihů. Kdo není v průšvihu, není na výši. Tenhle „průšvih“ patří k těm větším, ale přísloví říká: Bylo hůř a chudí chválili.
V jednom rozhovoru jsem se o vás dočetla, že se vyhýbáte mobilnímu telefonu. Je to tak stále?
Co mohu, tak se mu vyhýbám. Mojí hlavní pracovní metodou je rozhovor, a když vám do toho několikrát zazvoní telefon a vy se s někým bavíte, je to velmi nepohodlné jak pro toho, s kým pracujete, tak pro vás. Řeším věci přes e-mail. Na to si udělám čas a všechno jde v klidu. Nejdříve jsem si myslel, že při každém zazvonění čerti píchají Bella vidlemi, ale pak jsem se dozvěděl, že neměl vůbec v úmyslu přivést na svět tohle, ale snažil se vyvinout sluchovou protézu pro svou hluchoněmou (dnes „preverbálně neslyšící“) přítelkyni. Tak nechť je mu odpuštěno. Jinak jej používám převážně jen jako rodinnou vysílačku.
Díváte se na telefon a sociální sítě v době pandemie koronaviru jako na nástroj k propojení dialyzovaných pacientů jakožto rizikové skupiny s ostatními členy jejich rodin?
Sociální sítě, tedy jak já je vidím, „facebooky“ a „instagramy“, asi v současnosti jako komunikační kanály pomáhají. V dobách klidných k nim mám velmi kritický, až nevraživý vztah, protože to není žádná poctivá komunikace. Tam toho lidi mohou nalhat, a v realitě pak komunikace vázne. Zejména mi připadají idiotské různé smajlíky, které někdy komolí i tak nesmyslnou informaci.
Narodil jste se 30. března 1939, tedy za protektorátu. Pamatujete si něco ze druhé světové války?
Pamatuju si na spoustu věcí. Velmi živě na bombardování Prahy v únoru 1945, protože to se už nechodilo do krytů a nikdo s takovým omylem nepočítal. Tím méně s úmyslem. Viděl jsem, jak se kácí po zásahu budova na nábřeží, kde dnes stojí Tančící dům. My jsme bydleli naproti přes Vltavu a nás to nezasáhlo. Pak si pamatuju na „kotláře“, což byly anglické stíhačky Spitfire, které prostřelovaly kotle parních lokomotiv, aby ucpaly železniční dopravu. Pamatuju si ale taky na vodovou zmrzlinu „cuc na kládě“, doma vařené mazlavé mýdlo strašně smrdící a doma vařené pivo. Také na potravinové lístky, které vydržely až do roku 1953, dederonský tesil, a naproti tomu Jiřího Suchého od Reduty v roce 1958. A na poslouchání zahraničních stanic, které vydrželo až do roku 1989.
Prožil jste nejen válku, ale i následnou okupaci. Jak vás tato doba ovlivnila a jak jste ji prožíval?
No tak zažili jsme konec války, únorový puč, třídní boj, můj dědeček sedlák byl prohlášen kulakem (pozn. redakce: kulak je ruské označení pro střední až bohaté sedláky) a zavřen do kriminálu. Když se vrátil, bydleli s babičkou u nás v Praze a dědeček chodil topit do kotelny, protože měl zkoušky na vysokotlaké kotle k mlátičce. Pak jsme zažili ožebračení celé společnosti měnovou reformou v roce 1953, postavení a zbourání největšího Stalinova pomníku na světě (v letech 1955 a 1962), závan svobody na jaře 1968 a její rychlý konec. Nakonec přišly prověrky a já jsem byl zařazen mezi občany druhé kategorie s tím, že mohu zapomenout na všechny ambice a na dlouhou dobu i na cestu na Západ. Kandidaturu jsem dělal ve svých 51 letech, kdy už mě to k ní netáhlo, ale na fakultě jsem ocásek za jménem musel mít.
Vybavíte si, co jste dělal 21. srpna 1968?
To byl moc hezký slunečný den a já jsem stál dopoledne tři hodiny frontu na základní potraviny vydávané v omezeném množství.
Vaše sestra po okupaci emigrovala do Kalifornie. Nikdy vás nelákalo odejít?
Nelákalo, mám ascendent v Raku, doma jsem tady. Říkal jsem si, ať jdou oni. A oni taky nakonec odtáhli.
Jste psychiatrem. Jaká byla vaše cesta k tomuto oboru?
Ve čtvrtém ročníku jsme s kamarádem zkusili fiškusovat na psychiatrii. Úžasné už bylo, jak kolegiálně se k nám – jelitům – všichni chovali. Na konci pátého ročníku řekl docent Dobiáš, který měl ten potěr na starosti: Klucí, tady už nic nového neuvidíte, jděte za docentem Hanzlíčkem do Bohnic. A to bylo kouzlo. Hanzlíček byl jednak úžasná osobnost, většinu své encyklopedie (v regále má přes půl metru) nadiktoval z hlavy. Taky nám ukázal budoucnost do té doby spíše detenčního, v lepším případě opatrujícího, ale rozhodně ne léčebného oboru. Natahal si z celých Bohnic na svůj pavilon ty nejagresivnější muže a řekl, že do tří měsíců z toho udělá otevřené oddělení. A taky udělal. Užíval velkolepé dávky a tehdy se ještě nevyskytovaly po této léčbě pohybové poruchy; všechny nesou přízvisko „tarda“, což je pozdní. Navíc jsem byl přijat do společenství těch, kteří směli pracovat s LSD, což byl další motiv.
Když srovnáte tehdejší psychiatrii s tou dnešní, jaké jsou nevýznamnější rozdíly a lze to vůbec srovnávat?
Z těch dávných dob zůstala stále jako nejúčinnější a nejbezpečnější na jiné léčbě vzdorující deprese léčba elektrokonvulzemi neboli elektrošoky. Ostatní je nebe a dudy, ačkoliv k optimu to má ještě velmi daleko.
Vaší specializací je „lidská duše“. Přesto jste se jako psychiatr pohyboval v klasickém lékařském prostředí. Proč?
Po čtyřech letech strávených v psychiatrické léčebně v Kosmonosích jsem vyhrál konkurz na místo konziliárního psychiatra do tehdejšího Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči. Tak jsem se dostal k psychosomatice. Tehdy naše pracovní skupina zapracovávala téma „Vliv stresu na metabolismus“ a trápili jsme mladé kluky 120 hodinami beze spánku. Já jsem ukecanej extrovert, a tak jsem si záhy vytvořil i spoustu kontaktů s kolegy z Thomayerovy nemocnice a na konziliích zjišťoval, kolik depresí a úzkostných poruch se vyskytuje mezi pacienty somatických odděleních a že je to často ta zásadní diagnóza, která má tělesné projevy.
Po roce 1968 soudruzi konstatovali, že výzkumné ústavy byly hnízdem kontrarevoluce (na Brodově klinice se dokonce zrodilo 2000 slov a já jsem ještě s Evou Horáčkovou a Jiřím Kociánem zakládal KAN – Klub angažovaných nestraníků), navíc značná část kolegů odešla rychle po spřátelené okupaci na Západ, a vytýčili potřebu všechno centralizovat, a tak vznikl IKEM.
Zde jsem byl ještě nějaký čas v metabolické skupině, ale nakonec jsem byl přesunut k nemocným s nezvratným selháním ledvin, tedy k dialýze a transplantačnímu programu. Tehdy také Norman Levy vytvořil disciplínu psychonefrologie, protože psychosociální problémy pacientů této skupiny byly nesmírné a taktéž zde byla nejvyšší sebevražednost.
Naši čtenáři jsou převážně dialyzovaní pacienti. Můžeme říci, že i u tohoto typu onemocnění existuje nějaký psychologický podtext?
To ne, ale jsou tam tvrdé dopady na psychiku. Helena Haškovcová, když začínala, napsala v 70. letech na toto téma krásnou knížku s výstižným názvem Spoutaný život. Tam jde o to, že mnoho lidí nestojí o „život zachráněný“, ale touží po životě kvalitním. „Psycholidi“ jsou tam od toho, aby jim pomohli kvalitu najít.
Dialyzovaní pacienti mají nově možnost využít domácí hemodialýzu. Mohou se tedy s pomocí rodinných příslušníků dialyzovat doma, aniž by docházeli na dialyzační středisko. Doporučoval byste z pohledu psychiatra tuto metodu? Jak se na ni díváte a komu byste ji doporučil?
Na tyto otázky bych dal jednu shrnující opověď. Domácí dialýzu doporučuji, byla v kurzu od 80. let minulého století a některé americké mašiny se podobaly roztomilým domečkům. Není ale pro každého. Je vhodná pro lidi, kteří jsou ochotni o sebe pečovat, tedy rozhodně ne pro ty, kteří všechno raději nechají na doktorech a na sestřičkách. Současně je třeba, aby to byli lidé pečliví, kteří si osvojí všechny fígle zdravotníků a budou dostatečně citliví, aby v případě problémů rychle přispěchali za odborníky. Musí se stát doslova experty na svůj zdravotní stav a na druhé straně nesmí své znalosti a schopnosti přecenit.
A co pohled na rodinné příslušníky dialyzovaného pacienta?
S těmi jsme pracovali od samého začátku, protože ti jsou pod větším stresem než personál na středisku. Ten by o jejich starostech a trápení měl vědět a měl by tu být pro ně stejně jako pro pacienty.
Čeho se podle vás nejvíce obávají?
Všeho nečekaného. My dnes víme, že blízcí pacientů jsou více stresovaní než ošetřující personál u všech chronických onemocnění, ať je to cukrovka, deprese, roztroušená skleróza nebo nezvratné selhání ledvin.
Blíží se Vánoce. Jak tyto svátky prožíváte?
Mám Vánoce rád, je to zrod nového času, je to čas naděje. Sice předvánoční období pro mě představuje mnohem větší nálož pacientů, hlavně ale pacientek, které se vlivem vánočního běsnění, nebo naopak osamocení cítí daleko hůř než po většinu roku. Ale potom je to hezké, když vnučky stále ještě sápou obaly z dárků.
Budete letos Vánoce kvůli pandemii trávit nějak jinak než obvykle?
Na ty letošní slibují astrologové konec trápení. Hvězda nad Betlémem i nad Prahou, nad Evropou, nad Zemí. Letos na to ale asi budeme se ženou sami.
Máte nějaké zažité rituály?
Co se týče rituálů, je to klasika: večeře, stromeček, vnučky.
Když si dovolím spojit pandemii koronaviru a vánoční svátky, očekáváte větší nárůst pacientů u psychiatrů?
Jistě a s tím souvisí i menší dostupnost péče, což povede k přetlakům. Navíc ta naprosto nevěrohodná osoba, dr. Protopopová, píše petici pro omezení psychopomoci. Jaktože má tato osoba ještě drzost (po naprostém selhání reformy psychiatrie, která jí byla svěřena, když uklidila mladého Babiše na Krym) zasahovat do nabídky pomoci!?!? (Pozn. redakce: Dita Protopopová je česká psychiatrička a politička. Na ministerstvu zdravotnictví řídí projekty související s reformou psychiatrické péče.)
Jak podle vás pandemie ovlivňuje psychiku právě již zmíněných dialyzovaných pacientů a jejich rodin?
Tento malér má svá specifika. Zatímco jiné maléry nás sdružují do houfu, protože člověk byl do smečky stvořen, tato situace nás rozstrkává, navíc racionálně, do izolovaných klecových chovů. Bojíme se i sousedů v domě. Ta izolace je špatná pro všechny a pro ty oslabené dvojnásob. Takže zde nekritizuji sociální sítě, ač je „v míru“ vůbec nemám rád.
Dala se nějaká takováto pandemie očekávat a jak vidíte její budoucnost?
Toť se ví, že se po létech, kdy jsme si žili jako prasata v žitě, nějaký malér dal čekat! Zamysleme se nad tím, jak jsme se chovali ke svému prostředí. Už v 70. letech minulého století Lewis Thomas napsal, že je zvědav, co to udělá, až virologům z jejich pracovišť něco uteče.
Jak se dá pacientům pomoci v této době, kdy na dialýzu chodit musí, a současně mají velmi oslabenou imunitu a patří mezi ohroženou skupinu? Musí být na sebe a své okolí opatrní a mohou mít i z celé situace úzkosti. Co jim poradíte?
Mohou si říkat totéž, co si každé ráno jako tlustý stařík říkám sám: Žij, svět je krásný! Neptej se, co ti je dlužný, ptej se, co tys dlužen/dlužna jemu. Život je příležitost a je to taky služba. Kdyby si doktor Kolff před osmdesáti lety řekl, že to je všechno marné, mohli jsme se tu trápit v daleko horších podmínkách. Stojí za to připomínat, co všechno udělal a taky co všechno přitom riskoval.
Co byste doporučil těm, kteří třeba ani žádnou rodinu nemají?
Ať koukají, aby byli někomu užiteční. A pokud to nejde, jsou tu i psí útulky. Psům se taky stýská po kamarádech a kamarádkách.
Doporučujete rodinám dialyzové pacienty o Vánocích navštívit, nebo naopak?
Určitě. Nejen o Vánocích.
Měl by doktor Radkin Honzák tip pro naše čtenáře a současně i dialyzované pacienty na to, jak si dělat život hezčí?
Zpívat si, smát se, hrát si.
Jednou jste řekl, že je dobré si dělat drobné radosti. Platí to u lidí na dialýze ještě více?
Platí to pro nás všechny. Heslo naší terapeutické školy je: Každý člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysychá mícha. Pohlazení nikdy nemůže být přebytek! Čím víc, tím líp. Nebojme se dělat radost jiným i sobě!
Jak si radost děláte vy?
Udržuju kontakty, posíláme si zprávy, dobré, vynikající i hloupé vtipy. Píšu si (h)různé básničky. Například: Zpupný kokršpaněl / na severu Rakous / buldoky furt haněl / tak ho jeden zakous. Chodím minimálně dva kilometry denně, spím rád a dobře něco kolem osmi hodin, jím s chutí a rád se směju.
Co byste popřál našim čtenářům na závěr roku 2020, popřípadě do nového roku 2021?
Byl jsem celou dobu korektní, ale příliš mnoho korektnosti škodí! Tedy jasně a srozumitelně: Aby tahle doba skončila a vláda věcí našich... a tak dále.
