Sport a medicína

Profesor vnitřního lékařství, intenzivista, ale také velmi úspěšný triatlonista Martin Matějovič je důkazem toho, že i s minimem času se dá sportovat na profesionální úrovni. Co všechno k vytrvalostnímu sportu patří, jak by měli začínat rekreační sportovci, kdo by měl vyhledat specialistu z oboru sportovního lékařství, jaké to je sdílet lásku ke sportu se svými dětmi a jak zabránit kolapsovým stavům u sportovců? Na tyto a další otázky odpovídá v podcastu Medicína Martin Matějovič.

Kdy jste vlastně s triatlonem začínal?

S triatlonem jsem začínal ještě v dobách studií, a to možná i z toho důvodu, že se mu věnoval můj otec. Triatlon u nás byl v 80. letech naprosto v plenkách a ti, co ho provozovali, byli klasičtí železní muži. A mě vždycky fascinovalo, jak je možné ty dlouhé vzdálenosti ujet. Železní muži symbolizovali určitý ideál muže v podobě extrémně výkonného sportovce. To byl možná prvopočátek mé touhy dokázat si, že to také zvládnu.

Vy jste internistou a intenzivistou. Je pro vás výhoda, že víte, co se ve vašem těle děje?

Děkuji za tuto otázku, protože propojení vědy lékařské a sportovní je naprosto fascinující oblast. Poskytuje neskutečné možnosti pro vlastní sport i medicínu a recipročně i sportovní věda může významně obohatit vědu lékařskou. Že to je výhoda, o tom jsem stoprocentně přesvědčen. Koneckonců jsem sám toho důkazem. Myslím si, že to dokazuje, že i s minimem času se dá dosáhnout poměrně solidního výsledku, pokud člověk opravdu zvolí takový přístup, aby z možného vytěžil maximum. Propojení sportu a medicíny je svým způsobem unikátní. My samozřejmě rozumíme svému tělu, rozumíme fyziologii, ale především jsme schopni velmi dobře pochopit základní principy trénování. A navíc coby lékaři jsme zvyklí vždycky čerpat z vědeckých důkazů. Medicína je relativně exaktní věda a pacienty léčíme na principu medicíny založené na důkazech. Takže člověk, který tímto způsobem praktikuje medicínu, a ještě navíc vědu, a chce se věnovat sportu, se automaticky nejdříve podívá do vědecké literatury, kde najde ty nejlepší zdroje, ty nejlepší důkazy. A ty se potom snaží převtělit do svého tréninku.

Vy jste k triatlonu přivedl i svého syna, závodí od svých deseti let. Trénujete ho úspěšně, protože v současné době je v reprezentaci. Jdete si spolu někdy jen tak zaběhat, zaplavat, na skiaply?

Když o nic nejde, zajezdíme si spolu na kole nebo vyrazíme na skialpy. Jsou to ale většinou tréninky, kdy on má skutečně volno a já je s ním můžu absolvovat. Dříve jsme spolu trénovali hodně, ale poslední dva tři roky se výkonnostní nůžky natolik rozevřely, že když má například zotavovací trénink, pro mě je to trénink maximálně intenzivní. Čili pokud on má svůj trénink, trénuje si sám a společně se potkáme hlavně na zážitkových věcech.

Jak se vám podařilo obě svoje děti přimět k tomu, aby s vámi sportovaly, aby do toho šly s takovou vervou, aby byly úspěšné?

Musím říct, že úplně to nejpodstatnější je, že my nikdy sport neděláme proto, abychom dosahovali nějakých světových výsledků, to nikdy nebyl náš cíl. Nikdy jsme s manželkou dětem neříkali: „Dělejte sport, protože musíte být úspěšní,“ a nedej bože třeba nějaký poloprofesionální nebo profesionální sport. Je to prostě vedlejší produkt. Jsme aktivní lidé. Sezení, nečinnost je pro nás za trest, a děti vlastně od malička žijí s tím, že jsme stále v pohybu. Ani neměly jinou příležitost, protože neviděly nic jiného než to, že opravdový život se má žít aktivně a že někde se povalovat je zabíjení času. Myslím si, že to byl hlavní odrazový můstek k tomu, že děti sport přijaly jako normální běžnou součást svého života a naučily se ho mít rády.

Posuňme se od vrcholového sportu k rekreačním sportovcům. Jak by podle vás měli trénovat?

Záleží na tom, jakou mají sportovní historii. Když to bude rekreační sportovec, který dříve dělal sport vrcholově a třeba si dal na pár let pauzu, ale chce se ke sportu vrátit, bude to pro něj mnohem snazší, protože základy má. Horší to je s lidmi, kteří si ve čtyřiceti letech řeknou, že už se na sebe nemohou dívat, že se zadýchají na pátém schodu nebo si přes pupek nevidí na kolena. Těm bych určitě doporučoval, aby vyhledali někoho, kdo jim s tím pomůže. V tomto případě si myslím, že je nezastupitelná úloha sportovního lékařství. Důležité je, aby se tito lidé také chtěli sami vzdělávat, aby jenom nepřijímali pasivně, co jim kdo řekne, ale aby si vzali literaturu, nastudovali si, co to vlastně obnáší, a aby se vyvarovali chyb, které rekreační sportovci často dělají. Neměli by se do toho vrhnout po hlavě, protože pak často brzo skončí. Přijde vyhoření, jsou přetrénovaní nebo si způsobí zranění. Taky je sport může přestat bavit, protože zjistí, že se nikam neposouvají.

Vy jste mimo jiné také autorem přednášek Kolapsové stavy ve sportu. Setkal jste se někdy s takovým krizovým stavem?

Setkávám se s ním bohužel dost často, ale nikoli tedy naštěstí u sebe, ale jako lékař. Mnohokrát jsme měli na našem oddělení intenzivní péče pacienty v kritickém stavu, kteří byli zapálení sportovci. Dostali se do stavu těžkého syndromu tepelného přehřátí a skončili v kritickém stavu. To byl pro mě určitý impulz. Tepelné přehřátí je vlastně nejčastější příčinou úmrtí mladých sportovců. A co je na tom nejdůležitější, jsou to úplně zbytečná úmrtí, kterým lze prakticky ve 100 % zabránit.

Jak tomu předcházet? Říkal jste, že se věnujete několika osvětovým aktivitám.

Základní je prevence čili poučit sportovce, trenéry a hlavně organizátory. Na řadě závodů jsem byl svědkem největší chyby – existuje totiž falešná představa, že tam, kde panují rizikové podmínky, ale závod je krátký, trvá třeba půl hodiny nebo hodinu, se vlastně nemůže nic stát. Člověk začne vrávorat, přestane být plně orientovaný, začíná být zmatený, je nekritický. A to je ta nejhorší chvíle, kdy často od trenérů nebo diváků slyší: „Už máš do cíle jenom dva kilometry, to dáš, to doběhneš!“ A mohou to být právě ty dva kilometry, které člověku způsobí kritický stav anebo ještě horší tragédii, že to třeba nepřežije.

Stojí před vědou ve sportu celosvětově nebo celorepublikově nějaká výzva?

Výzev bude určitě hodně. Já bych řekl, že sportovní věda se stále více propisuje do sportu jako takového. Nabízí se tak úžasný prostor pro propojení lékařské vědy se sportovní vědou. Je to něco, co nás velmi zajímá i na lokální úrovni. Máme tady velmi silné biomedicínské centrum při lékařské fakultě, které je, řekl bych, našlapané jak know-how a chytrými lidmi, tak technologickými možnostmi, které si nezadají s podobnými centry ve světě. Budeme určitě dělat všechno pro to, abychom našli průsečíky mezi lékařskou vědou a sportovní vědou.