Výhodou mojí práce je, že většina případů končí dobře

O práci porodní asistentky, pozitivních i negativních emocích, které ji provází, a o proměnách v kompetencích porodních asistentek jsme si povídali s Pavlínou Jiráskovou, porodní asistentkou a staniční sestrou v porodnici u Apolináře, která je součástí Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Vybavujete si nějaký porod z nedávné doby?

Vybavuji si porod, který byl, řekla bych, až luxusní. Přišla jsem do práce, paní, dost neklidná, už v porodnici chvilku byla. Když jsem přišla, její muž prohlásil: ježíš, já jsem rád, že už jste tady.

Během chvilky se paní zklidnila. Měli puštěnou relaxační hudbu, zhasla jsem, takže jsme měli intimní osvětlení, přinesla jsem difuzér s uklidňující limetkovou vůní. Kdybych přivřela oči, tak bych si připadala jak ve wellness. Celý porod proběhl krásně, i s tlačením. Paní byla úplně klidná, tlačila na boku a prostě porodila. Bylo to úplně nádherné.

Pak jsem rodila na Štědrý večer. Nechala jsem doma rodinu se zpola osmaženými řízky a řekla jsem jim, prosím vás, ty řízky dosmažte a zkuste na mě počkat. Porod dopadl dobře, paní rodila celkem rychle. Byla to dcera mojí kamarádky, proto jsem tam jela i na Štědrý večer. S večeří jsme začínali v půl jedenácté – i takhle to někdy vypadá v rodině porodní asistentky.

Jak to bere rodina, když odjíždíte uprostřed večeře pomalu od stromečku nebo z dovolené?

Zvykli si. Vždycky napíšu papírek na dveře, že jsem u porodu. Moje děti jsou na to od mala zvyklé a jsou schopné se o sebe postarat. Mám většinou doma navařeno v ledničce, takže si něco ohřejí.

Jste certifikovaná porodní asistentka, která může být na porodním sále bez přítomnosti lékaře. Je to v České republice běžné?

Mám certifikovaný kurz od ministerstva zdravotnictví, který má velmi málo porodních asistentek. Mohu ordinovat některé léky, které může jinak ordinovat jenom lékař. Běžná praxe je, že ve třicátém šestém týdnu lékař zhodnotí, jestli je paní nízkoriziková. Pokud ano, tak poradny i porod může vést porodní asistentka. To samozřejmě znamená, že musí mít zkušenosti a patřičné vzdělání. Musí rozpoznat všechny nepravidelnosti a patologie u porodu, aby mohla případně lékaře včas zavolat. Lékař je samozřejmě na telefonu, a když potřebujeme, tak okamžitě přijde.

Jaké jsou nejčastější případy, kdy lékaře voláte?

Když na monitoru poznám, že není něco v pořádku s miminkem. I když to není úplně patologické, může to být i suspektní, dávám vědět lékaři a více porod hlídáme.

V čem se z vašeho pohledu porodnictví změnilo za posledních 20 let?

V oboru pracuji 35 let. Ze začátku jsem skutečně byla taková asistentka pro lékaře. Paní jsem držela ruku, dělala jsem, co mi řekl lékař, který pak pomohl miminku na svět. Když to někdy lékař nestihl, tak jsem měla to štěstí, že jsem byla první, kdo držel miminko v ruce. Dnes vedeme porod v případě nízkorizikových rodiček samostatně.

Jak se změnil přístup maminek. Jsou informovanější než dřív? Jsou třeba i méně odolné vůči bolesti, když vědí, že je možnost úlevy?

Některé ženy jsou určitě informovanější, než bývaly. Měsíc před termínem si s ženou popovídám a probereme, jaké máme možnosti u porodu. Žena mi řekne, jak by to chtěla. Já se pak snažím vyjít jejím představám co nejvíce vstříc, protože když je žena spokojená, tak jde porod mnohem lépe. Pak jsou ale i ženy, které řeknou, chci porodit a chci, aby bylo miminko zdravé, nechávám to na vás. A to není kolikrát úplně příjemné, protože zodpovědnost je veliká a nejsem si jistá, jak to žena ohledně porodu cítí. Takže se z nich stejně snažím vydolovat nějaké informace. Povídáme si pak i v průběhu porodu. Protože všechno se může změnit. Bolest každý snášíme jinak. Já sama měla celkem snadné a rychlé porody, přesto jsem v konečné fázi měla pocit, že to nevydržím. A nedávno si jedna žena v té nejhorší fázi porodu sáhla na hlavičku a s úsměvem říká, jé, to je hlavička. Ale není nikdo lepší nebo horší. Kdo má nižší práh bolesti, tak za to nemůže. A je dobře, že možnosti tlumení bolesti máme, když jsou potřeba.

Hraje nějakou roli, že jsou prvorodičky v současné době spíše starší?

Biologicky jsme nastavené tak, že bychom měly rodit kolem dvaceti let. V tomto věku ale dneska ještě nikdo není dostudovaný, zajištěný, takže chápu, že se ta hranice posouvá. Na druhou stranu rodí hodně žen, kterým je přes 40 let. A ty musí počítat s tím, že porod může být těžší, mohou mít větší poranění nebo v průběhu několika měsíců po porodu urogynekologické problémy. Věk přes 40 let je i indikací k císařskému řezu.

Jak se díváte na alternativní porody v domácím prostředí?

Já osobně to nepodporuji, i když je stav ženy zcela fyziologický, začátek porodu normální, bez zjevných patologií nebo nepravidelností. Když se u porodu něco zvrtne, může to být hodně rychlé. Když miminku klesají ozvy, je nutný včasný zásah, během minut. A to při převozu do zařízení není možné. Stejně tak při krvácení při odloučení placenty. To ohrožuje jak maminku, tak dítě.

A co si myslíte o soukromých porodních asistentkách nebo dulách?

Soukromá asistentka s ženou k porodu může přijít, ale protože s námi nemá pracovní smlouvu, pracuje stejně jako dula. Duly jsou zdravotnicky nevzdělané ženy, které pomáhají ženám projít těhotenstvím a porodem. Znám mnoho dul, které jsou pro průběh porodu velkým přínosem, mám s nimi dobrý pracovní vztah a domluvíme se, jak mohou u porodu nejvíce pomoci.

Působí to na mě, že práce porodní asistentky je jak psychicky, tak fyzicky náročná. Kolik porodů za den je člověk schopný zvládnout.

Když jsem nastoupila, složily jsme ve dvou, ale to jsme byly opravdu jen asistentky lékařů. Měly jsme i 13 porodů za 12hodinovou službu. Ale tehdy to bylo jednodušší s administrativou, napsalo se jen pár řádků. Teď máme registrováno asi 12 žen na den, mezi tím jsou i plánované císařské řezy. Ženy ale samozřejmě nerodí přesně na termín, takže záleží, jak se to sejde. Říká se, že porodník buď leží, nebo běží. Můžeme mít dva porody za službu, ale i osm nebo deset, což už je náročnější. Je nás tam ale více než dříve.

Dovedete si představit, že byste dělala něco jiného?

Těžko říct, výhodou mojí práce je, že ve většině případů končí dobře. Když to někdy dobře nedopadne, o to horší to pro ženu samozřejmě je. I my se od toho samozřejmě nedokážeme úplně oprostit. A tak se snažím práci někdy úplně vypustit, když jsme na dovolené, a věnovat se jen sobě a rodině. 

A máte na závěr nějaký příběh, kdy jste byla sama překvapená, jak to dobře dopadlo?

Můžu povyprávět jeden, který začíná velmi smutně. Paní byla těhotná. Měla sestru, se kterou měla velmi blízký vztah. A když byla ve třetím měsíci, tak její sestra zemřela na rakovinu. Před smrtí jí řekla, neboj, já odcházím, ale místo mě tady budeš mít miminko. Ale bohužel miminko měsíc před termínem porodu zemřelo také. Takové dvě rány, to je skoro k nevydržení. Paní miminko hodně chtěla a absolvovala nespočet umělých oplodnění. Sama říkala, že by nečekala, kolik byla ochotná tomu obětovat… Ale pak už to vzdala. A jak na to přestala myslet, podařilo se. Přeskočím teď trochu, ale má dvě zdravé děti, kluka a holku. Úplně si pamatuji nepopsatelný pocit štěstí u druhého porodu, když jsem ji viděla se zdravým miminkem, a ještě tam přišlo starší dítě s tatínkem.