Před osmi lety jste k hojení rány poprvé použil larvy. Jak vás vůbec napadlo k takové metodě přistoupit?
Pokud už se v tomto oboru nějakou dobu pohybujete, zajímáte se o nové formy léčby a musíte se vzdělávat. Použít larvy mě napadlo poprvé u diabetiků. I když u nich zajistíte velké tepny, drobné kapilárky se i tak uzavírají. Cévní systém není jen černý a bílý. Není to tak, že jej buď zachráníte, nebo ne. Třeba jen zlepšujete stav nemocného, nebo se o to alespoň snažíte. Provedete periferní amputaci, ale noha se po ní nehojí, nekrotizuje. Velkou roli hraje také bakteriální kontaminace, takže můžete řezat dál a dál, až se dostanete na stehno, ale chirurgický zákrok vás prostě v tomto případě nikam neposouvá. A v tuto chvíli mě napadlo použít něco, co nás bakterií a drobných nekróz zbaví - a byly to larvy. Takže pacientům aplikujeme larvy a podtlakové obvazy. Poté jsou propuštěni domů a aplikujeme vlhké krytí.
Pojišťovna terapii larvami již v minulosti proplácela?
Ano, byla to čerstvě schválená léčebná metoda. Došlo k tomu v roce 2008 a my jsme první léčbu provedli právě v tom období. Nebylo to nic pokoutného (smích).
Jak reagují pacienti na to, že jim chcete do rány nasadit larvy?
Nestalo by se mi, že by řekli ne. Oni jsou vděční za cokoliv, když jim můžete zachránit nohu. Nejdříve pacient larvy nevnímá, protože jsou drobné. Problém občas nasává ve chvíli, když obvazy sundáváme. To jsou ti červi hodně vypasení (smích).
Zpod obvazu jim vylézají velcí mouční červi?
Ano, a občas nějaký uteče (smích). Když se larvy nažerou, chtějí ven, aby se mohly zakuklit a vyvinout se v mouchy. To pacientům už malinko vadí…
Larev je v průměru 200.
Problém celého člověka
Hojení chronických ran se většinou věnují zdravotní sestry. Proč jste se jím začal zabývat vy?
Dostal jsem se k němu tak, že jsem pracoval na chirurgii, kde se s komplikacemi hojení ran setkáváme. Máte pravdu. Chirurgové operují a hojení ran pro ně už není tak atraktivní a nechávají tuto problematiku na sestrách. Ono to však patří k věci. Problematika rány je komplexní, multioborový problém. Sestřičky mají sice často větší přehled o materiálech, ale už nedokáží skloubit péči o ránu právě s komplexním pohledem na pacienta. Když se to povede, léčba bývá úspěšnější. Tím myslím to, že pacientovi s diabetem noha vydrží třeba o pět let déle nebo i celý život.
Problematice hojení ran jste se začal věnovat komplexně před dvanácti lety, kdy jste v Nemocnici Jihlava otevřel ambulanci pro hojení ran. Takových ambulancí v České republice moc není. Jak vás to napadlo?
Naší motivací bylo, že odlehčíme klasické chirurgické ambulanci, kam chodí každý den spousta lidí - třeba stovka za den. Zakládali jsme ambulanci kvůli dvěma skupinám lidí. Kvůli pacientům, kterým se rány po operacích nehojí tak, jak mají, a kvůli pacientům s diabetickou nohou. Na komplikovanou ránu potřebujete také více času a musíte dobře znát materiály. Také je potřeba, aby jednu ránu sledoval jeden lékař, aby měl přehled o tom, co účinkuje, a co ne.
S čím k vám pacienti nejčastěji chodí?
Obrovskou skupinu pacientů tvoří ti s diabetickou nohou. Je to také jedna z nejčastějších operací na septické chirurgii. Jakmile jsme ambulanci otevřeli, rozkřiklo se to a začali k nám chodit také pacienti s bércovými vředy nebo dekubity. Musím přiznat, že nás to aktuálně dost zahlcuje, jsme vlastně ve stejné situaci jako na začátku. Ale děláme, co můžeme.
Vidíte za svou prací výsledky?
Určitě, máme srovnání před a po. Významně se snížil počet vysokých amputací, zkracuje se doba hospitalizace. To je také dáno stále kvalitnějšími materiály. V současnosti jsou dostupné třeba takové, které musíme převazovat jen třikrát týdně. Je to komfortní, navíc pacienti doma zažívají větší psychickou pohodu, což taky léčbě prospívá.
Vyzkoušet se musí všechno
Jak vybíráte ty nejlepší materiály?
Zkouším jednoduše všechno a používám to, co z mého pohledu funguje nejlépe. Vždy to však záleží na konkrétním typu rány a konkrétním oboru. V každém je skupina pacientů, jimž se rány špatně hojí. Je to tak například při traumatech a popáleninách. Taky není dobré zanevřít na starší produkty. Je potřeba si říct, že třeba višňák se nepoužívá na diabetickou nohu, ale je třeba výborný na drobné zánětlivé ranky.
V současné době se setkáváme s názorem, že vlhké hojení ran je to jediné dobré a suché hojení je zastaralé. Souhlasíte?
Správná volba to určitě je. Ale pokud dnes zmíníme vlhké hojení, je to dost široký obor. Larvy, podtlak, chirurgické zákroky, cévní rekonstrukce… Je to komplexní. Problematika hojení ran je široká. Vlhké hojení však k němu patří, je to správná a efektivní cesta.
Obecně se říká, že je problematika nehojících se ran spojená se stářím a i takto je přijímaná. Tedy že už ke stáří patří a nemá smysl se tím nějak více zabývat. Obecně ukazuje vyspělost společnosti jako takové. Vy sám se jezdíte vzdělávat do Londýna. Máte nějaké porovnání v přístupu?
Myslím si, že právě tento obor se začal rozvíjet kvůli tomu, že tyto problémy začaly trápit i mladší ročníky. Můžeme říct, že ke stáří patří bércové vředy a proleženiny. Ale nyní je zde obrovská skupina lidí, která má problém s diabetickou nohou nebo s komplikovanými ránami. Firmy dříve samozřejmě něco vyvíjely, ale tato problematika nebyla považována za natolik specifickou. A samozřejmě společnost také vyspívá.
Proč se věk pacientů s nehojícími se ránami snižuje?
Přibývá spousta lidí s diabetes, což je dáno vyspělostí medicíny i genetikou. Jsou dva typy diabetes. V současnosti přibývá lidí s druhým typem, protože se máme jako společnost dobře. Je mezi námi čím dál tím víc obézních lidí. Cukrovku si navíc můžete poctivě vyjíst. První typ diabetu je zase dán genetikou a genom se dál rozšiřuje. Před mnoha lety lidé s cukrovkou umírali. Díky medicíně, diagnostice a kvalitě inzulinů jsou dnes na tom cukrovkáři dobře, mají děti a gen cukrovky jim předávají. Vedou dobrý život a rozšiřují cukrovku dál a dál.
Pro léčbu diabetické nohy je terapie larvami efektivní.
Když Češi nadávají
Kromě ambulance také už sedmým rokem pořádáte několikrát ročně pravidelná školení pro kolegy z České republiky. Jak jsme na tom s kvalitou péče o chronické rány obecně?
Před těmi sedmi lety kolegové třeba vůbec neznali velmi kvalitní a účinné materiály a bývali často dost překvapení. Dnes už je to mnohem lepší. Produkty znají, přijíždějí se spíše naučit, jak si v tom udělat systém. Dnes je na trhu obrovská spousta materiálů. Člověk by se v nich bez systému utopil. Obecně jsme na tom však už velice dobře.
Máme se kam posouvat dál?
Máme oproti zahraničí velkou výhodu v tom, že v každé nemocnici je poskytována kvalitní úroveň péče a obecně máme kvalitní zdravotnictví. Lze to vidět například na tom, že poptávka po českých doktorech je veliká. Mohli bychom však každopádně mít vyspělejší pacienty. Mám pocit, že česká mentalita je taková, že nemoc je problém doktora, a ne pacienta. Pacient přijde k lékaři a řekne: „Doktore, mám problém, dělejte s ním něco, ale tak, abych já s tím neměl žádnou práci.“ Nechce změnit svůj život, přestat kouřit, něco pro sebe udělat. To mě často unavuje. Hlavně v mém oboru se mi vynaložená energie tolik nevrací, pacienti si péče neváží. Ale ať si na nás lidé nadávají… Pokud by však vznikly preventivní programy a pacienti se o sebe začali více starat, bylo by to fajn.
Poptávka po českých lékařích je ve světě veliká. Proč jste pořád v Jihlavě?
Samozřejmě se člověk stále vyvíjí. Dostal jsem i nějaké nabídky, ale mám tu rodinu, děti, nechci je vytrhnout z jejich prostředí.
Kolik máte dětí?
Dva kluky, šest a devět let, už chodí do školy. Snažím se s nimi trávit co nejvíce času a prosazuji u nich, že tělo není od toho, aby sedělo, že se potřebují hýbat. Snažím se s nimi tedy chodit pořád ven. Musejí. Je to těžké, když mají doma počítače, ale sportujeme spolu. Na zahradě s nimi hraju fotbal. Snažím se s nimi každý den něco dělat. Jsou schopni strávit tolik času s tablety…
Chodí za vámi do nemocnice?
Chodí. Moje měřítko pro to, zda to s nimi dělám dobře, je, jestli jsem jim vzorem. A oni chtějí být doktoři, takže si myslím, že je to se mnou zatím dobré (smích).
