Zásah do života
Danuše Hrbková žila spokojený život v Chomutově, kde pracovala jako úřednice ve státní správě. Její manžel byl vášnivý rybář. Takže pořídit si „něco“ u vody byla nutnost. V době projednávání koupě bohužel Danušin manžel vážně onemocněl, a tak stála před rozhodnutím, zda koupi dokončit, nebo ne. ,,Byl to manželův sen a rozhodla jsem se mu ho splnit,“ vzpomíná Danuše, a tak si tedy koupila, jak dodnes říká, ,,dřevěný stan“. Dřevostavbu naprosto bez ničeho. Těsně předtím, než její manžel zemřel, pomohla mu splnit sen a koupili si chatu na břehu přehrady. Za podpory dcery a hlavně za obrovské pomoci přátel se stala z dřevěného stanu chata k trvalému bydlení. ,,Je to místo plné vzpomínek a můj současný domov,“ doplňuje Danuše.
První projevy inkontinence
Potíže s inkontinencí začala Danuše vnímat ještě v zaměstnání. Prodělala během roku dva záněty močových cest a problémy se objevily nenápadně. Začalo to častějším odbíháním na toaletu v práci. Přisuzovala to pití kávy a nijak se tím nezabývala. Jenže z častějšího odbíhání bylo najednou dobíhání na poslední chvíli. ,,To už jsem navštívila svou gynekoložku a dostala jsem léky. Problémy s inkontinencí se pak zlepšily,“ říká Danuše.
Zásah do života číslo dva
Jenže pak přišla nemoc. Po závažném infekčním onemocnění se objevilo astma, a tím to nekončilo. Začala trpět otoky dolních končetin. Čím víc se zvětšovaly, tím častěji brala diuretika. A kolotoč se dal do pohybu. Na jedné straně užívala léky na inkontinenci, na straně druhé léky na odvodnění. Z otoků se vyklubal závažný lymfatický edém dolních končetin, a tak byla Danuše nucena opustit práci úřednice ve státní správě, která ji naplňovala. Každý den se setkávala s lidmi žijícími snad ve všech zemích světa. Sdílela jejich starosti i radosti. O to hůř se smiřovala s tím faktem, že už nemůže pracovat. I přesto je s některými v kontaktu dodnes a dostává pozdravy z druhého konce světa.
Opuštění společenského života
To, že Danuše skončila v plném invalidním důchodu, mělo i své pozitivní stránky – třeba má čas na výlety, které pořádá obec. ,,Jsem vášnivá sběratelka a ráda jsem jezdila za úlovky na bleší trhy,“ komentuje Danuše. Ale zase se tu objevoval problém, jak to zvládnout. Představa, že než někam dojede, už bude muset hledat toaletu, ji brzdila. Pocit, když víte, že od nutkání k močení je jen pár chvil, je hrozný. Danuše proto rezignovala na všechny aktivity mimo domov. Uzavřela se a s nikým o problému s inkontinencí nemluvila. Je to problém, o kterém se všichni stydí mluvit. Vždy se říkalo, že se jedná o problém žen vyššího věku, ale není to pravda. Inkontinence může postihnout kohokoliv, jen se o tom nemluví.
Objevení zázraku jménem Diveen
Jednoho dne Danuše náhodou viděla na internetu upoutávku na pomůcky Diveen. Požádala o vzorky a tím, co dostala, byla překvapená. ,,Zdálo se mi to zajímavé a hlavně to rozhodně není pomůcka typu kalhotek a vložek zadržujících moč,“ říká Danuše. Moc tedy nevěřila, že to bude fungovat. ,,Nakonec jsem ale mohla procházet milovaným bleším trhem a nic mě nenutilo zoufale hledat nejbližší toaletu. Bylo to úžasné,“ svěřuje se Danuše a doplňuje: „Naopak v klidu jsem dojela domů. Styl ,musím teď hned a okamžitě‘ byl pryč. To, co je pro většinu lidí normální, byl pro mě po letech zázrak.“
Otevřeně a bez tajemství
Danuše byla tak nadšená, že o použití této pomůcky začala mluvit s kamarádkami. ,,Zjistila jsem, že problém s inkontinenci má více žen, než jsem si myslela. Jen se stydí o tom mluvit,“ dodává Danuše. Zároveň ale přiznává, že její maminka, která je ze „staré školy“, ji nabádala, ať o tom nikde nemluví, že se jí budou všichni smát. Samozřejmě že se najdou tací, které to pobaví, a právě proto, že je to jedna z věcí, za kterou se ženy stydí, i když není proč, rozhodla se předat svou zkušenost dál. Netvrdí, že pomůcka vyřeší všechny problémy, ale jí pomáhá. ,,Byla jsem zvyklá žít aktivní život, a když mám možnost kvalitu svého života zlepšit, proč toho nevyužít a nepředat svou zkušenost dalším,“ svěřuje se Danuše. A hlavně pokud se budou ženy bát a budou se stydět mluvit o zdravotních problémech, nic se nezmění. Nakonec si Danuše nemůže odpustit vzkaz pro maminku: ,,I když se najde někdo, kdo se mi bude posmívat, já se nebojím říct, že to funguje.“
Opět s chutí do života
Sběratelství je Danušina vášeň, která souvisí s chatou. Když ji kupovala, pořídila si zároveň i malou zoo. V chatě byl červotoč a sršni, kterých se všichni báli. Na památku likvidace obrovského sršního hnízda si nechala na chatu vyrobit dřevěnou dekoraci sršně.
A tím to začalo. Někdo jí dal figurku včely a najednou jich bylo víc. Danuše dnes sbírá vše, co vypadá jako včela anebo je v jejím designu, a aby sbírka měla smysl, rozhodla se sbírat věci denní potřeby v designu včely. Je držitelkou českého rekordu a ráda by se pokusila o zapsání světového.
