Pane profesore, v životě každého lékaře jednou nastane okamžik, kdy si musí zvolit svou budoucí specializaci. Jak tomu bylo u vás? Proč jste se na počátku své kariéry rozhodl právě pro zaměření na léčbu páteře?
O své budoucí specializaci jsem se rozhodoval již během studia medicíny. Zdaleka jsem ještě nepomýšlel na páteř, ale na ortopedii, tedy na onemocnění, vady a úrazy pohybového aparátu. Od třetího ročníku studia jsem pravidelně docházel na kliniku prof. Bedřicha Frejky, kde jsem pracoval ve vědeckém kroužku, zúčastňoval se pravidelně úrazových služeb a získával první praktické zkušenosti s úrazy kostí a kloubů. Po promoci jsem byl odvelen rozmisťovací komisí na Slovensko, kde jsem po složení atestace 1. stupně z chirurgie přešel na ortopedii. V roce 1959 jsem byl z Brna vyzván, abych se na kliniku vrátil jako sekundární lékař. Teprve zde mě zaujala problematika skolióz. V té době, tedy v 60. letech, byla u nás situace s jejich léčbou zcela neutěšená. Léčení spočívalo v pravidelném cvičení, polohování co nejdéle vleže i přes den (v Brně existovala ve vile Tugendhat škola pro tyto pacienty, kde se učili setrvat v poloze na břiše, což se střídalo se skupinovým cvičením). Dále byl doporučován spánek na tvrdém lůžku, případně v lůžku sádrovém. Pacienti s těžšími a těžkými křivkami byli odesíláni do dětských léčeben, kde se ke cvičení přidávaly trakce a neumělé ortopedické či sádrové korzety. Výjimečně se přistupovalo k operacím, a to především v situacích, kdy se jednalo o těžká zakřivení. Výsledky však byly zcela neuspokojivé. Později jsem měl možnost studovat tuto problematiku tři měsíce v Moskvě, kde se poměrně hojně operovalo, některé techniky byly zajímavé, ale o výsledcích jsem měl pochybnosti, protože chyběla ta základní nezbytnost - pevná spondylodéza.
Ve vašem impozantním životopise jsem se mimo jiné dočetl, že jste v rámci své lékařské praxe navštívil mnoho pracovišť spondylochirurgie po celém světě. Kde vás nejvíce inspirovali a co jste si z těchto zahraničních stáží odnesl?
Bylo to jednoznačně ve Fairview Hospital v Minneapolis, v jejímž čele stál prof. Moe, a jeho spolupracovníci doc. Winter a dr. Lonstein, dobře známí z odborné literatury. V té době (1974) to bylo bezesporu nejčelnější světové pracoviště se zaměřením na léčení skolióz. Ve Fairview Hospital jsem byl velmi přátelsky přijat a zúčastňoval jsem se každodenně operací Harringtonovou instrumentací zakončovanou spolehlivou spondylodézou, přikládání sádrových korzetů, nakládání halo trakce u těžších a těžkých zakřivení a ambulantních vyšetření. Dále jsem měl možnost podílet se na stavbě Milwaukee ortézy, tehdy ještě považované za jedinou účinnou konzervativní metodu, rentgenového snímkování na velký formát apod. Zúčastňoval jsem se také indikačních schůzek, kde jsem se i já měl vyjadřovat, zda pacienta operovat, nebo ještě čekat. Pokud jsem se rozhodl pro operaci, musel jsem vysvětlit, kterou část zakřivení bych k operaci doporučil a v jakém rozsahu. Mohl jsem tak vstřebávat celou filozofii léčení skolióz, u nás zcela neznámou. Po třech měsících, kdy moje stáž skončila, jsem darem dostal Harringtonovu tyč s háčky, halo s příslušenstvím a odbornou literaturu.
Vzpomenete si na první vážný případ, který jste operoval? Na ten moment, kdy byla odpovědnost již jenom na vás?
Na to si opravdu nevzpomínám, ale pamatuji si dobře na jednoho malého pacienta, který si mi před operací stěžoval na tatínka, že pije slivovici, nebo na dívku ze Spojených arabských emirátů, která měla skoliózu po dětské obrně. Pro těžké zakřivení jsme ji nejdříve korigovali halo trakcí a pak stabilizovali Harringtonovou tyčí a spondylodézou.
V minulosti jste zastával významné funkce a svou prací jste bezpochyby ovlivnil životy mnoha lidí. Co považujete za své největší profesní vítězství?
Je to bezesporu prosazení nové koncepce léčení skolióz. Než jsme s ní vstoupili na scénu, bylo tristní kolem sebe na ulici poměrně často potkávat děti, mladé i dospělé „hrbáče“, jak se jim pejorativně říkalo, které dnes již až na velmi sporé výjimky nepotkáte. Tato koncepce ve zkratce říká: zakřivení do 10 stupňů sleduj, na zakřivení do 40 stupňů přilož účinnou ortézu a zakřivení nad 40 stupňů operuj. Vztahuje se to na skoliózy idiopatické do ukončení růstu, které jsou nejčastější (např. pro vrozené skoliózy jsou pravidla ještě přísnější), a platí, že čím aktivnější přístup, tím lepší výsledek. Největší chybou je vyčkávat, když zakřivení progreduje. Cílem operace je zabránit další progresi a získat i trvale udržet významný stupeň korekce. Tuto koncepci jsme prezentovali na seminářích, v Ústavu pro doškolování lékařů, na sjezdech i v dětských léčebnách a také prostřednictvím rozsáhlé publikační činnosti. Zájem o onemocnění a úrazy páteře postupem času v odborné veřejnosti narůstal a v současné době je u nás již několik pracovišť, která na úrovni řeší problematiku páteře komplexně nebo se zaměřují na její jednotlivé součásti. Těší mě, že jsem mohl stát ve své době v čele tohoto vývoje, a zasloužil se tak u nás o její rozvoj. Všem svým následovníkům přeji mnoho dalších úspěchů v této oblasti medicíny, která mě zaujala na celý můj profesní život.
Česká i slovenská spondylochirurgie urazila za vašeho působení dlouhou cestu. Je rozdíl mezi léčbou zlomené páteře před čtyřiceti lety a dnes?
Ovšem, radikální. Tehdy bylo zvykem poraněného dopravit na příslušnou chirurgii, a pokud se našlo nervové poškození, byl povolán neurochirurg, který v místě zlomeniny uvolnil míchu laminektomií. Pacient byl doléčován klidem na lůžku, eventuálně později předán do rehabilitačního ústavu. Zlomeniny jsou však v zásadě dvojího druhu - stabilní a nestabilní. A ty nestabilní pak s nervovým postižením a bez něj. Samotná laminektomie, která většinou udělá ze stabilní zlomeniny nestabilní, není na místě. Proto jsme do tohoto problému vstoupili. K raněným začal vyjíždět náš lékař, který pacienta s nestabilní zlomeninou s poškozením míchy nebo bez něj převezl na naši kliniku, kde jsme ho buď hned, nebo na druhý den operovali. Tak jsme už tehdy uplatňovali zásadu, která stále platí - nervové struktury dekomprimovat a páteř stabilizovat. Třetí fází léčení je pak pobyt ve specializovaném rehabilitačním zařízení.
Mám velmi dobrého kamaráda, který je od svých šestnácti let na vozíku. Myslíte si, že bude jednou možné vrátit lidi z vozíku zpět na nohy?
Zatím se to děje pomocí složitých a drahých přístrojů, s jejichž pomocí se postižení učí chodit. Předpokládám ale, že máte na mysli regeneraci nebo náhradu míšních funkcí. Tyto experimenty jsou také v běhu a jsem přesvědčen o tom, že v budoucnosti dojde k objevu, který to dokáže. Nejde však jenom o míchu, ale rovněž o lety atrofovanou svalovou hmotu. Je otázkou, jak na tyto nové podněty bude reagovat.
Zavedl jste mnoho nových operačních postupů a metod. Můžete popsat inovaci, kterou považujete za nejpřínosnější a která se používá dodnes?
Když se vyjádřím všeobecně, pak to je stabilizace páteře. Ta může být dlouhá, krátká, přední, zadní nebo kombinovaná. Má široké uplatnění v celé spondylochirurgii, ať již jde o skoliózy, degenerativní onemocnění, úrazy nebo tumory. Prošla obrovským technickým vývojem, který postupně zvyšoval její stabilitu, spolehlivost (např. ve srovnání s Harringtonovými tyčemi, kde se tyč někdy lámala, háčky se vylamovaly ze svého lůžka, a tyče se tak dislokovaly) a snášenlivost organismem. U skolióz se stabilizace vyvíjela od Harringtonovy instrumentace k hybridní, přední, až k dnešní transpedikulární.
Jste zajisté inspirací pro mnohé mladé lékaře, kteří stojí na začátku své lékařské kariéry. Kdo byl vaším vzorem?
Z našich představitelů to byl prof. Bedřich Frejka, který za mého studentského působení již pomalu svou činnost na klinice ukončoval, ale byl stále profesně aktivní. Jeho celosvětovým přínosem pro ortopedii bylo to, že do praxe zavedl tzv. Frejkovy peřinky pro léčení vrozeného vykloubení kyčelního kloubu, a otevření ústavu pro handicapované v Brně. Mým druhým velkým příkladem byl zmiňovaný prof. Moe z Minneapolis a jeho koncepce léčení skolióz. Byl si vědom, že nejsem Američan, takže na mě na rozdíl od mnoha dalších mluvil pomalu, byl velmi přívětivý, přátelský a na jednom večírku u doc. Wintera mě pak překvapil svým zpěvem a kvalitní hrou na ukulele.
Řada významných osobností české medicíny věnovala práci velkou část svého života. Bylo tomu u vás také tak? Jak jste dokázal skloubit náročné zaměstnání lékaře a osobní život?
Myslím si, že kdybych medicíně nevěnoval velkou část života, nemohl bych v ní být nikdy úspěšný. Samozřejmě to bohužel bylo na úkor mého života rodinného. Naštěstí mě manželka chápala, obětovala mi své vysokoškolské vzdělání a věnovala se plně výchově našeho syna, domácnosti a k tomu navíc svému zaměstnání. Postupně jsem rezignoval na své sportovní aktivity i hru na klavír, které jsem kdysi věnoval i několik hodin denně. Zůstal jsem ale věrný práci na zahradě, kde jsem pěstoval především okrasné rostliny, v zimě lyžování a v létě pobytům u moře. A i z toho v současnosti zbyla jen ta zahrada. Přesto jsme s manželkou zažili řadu krásných okamžiků, např. když se syn, a především naše vnučka učili lyžovat, a při pobytech s nimi u moře.
Máte nějaký soukromý recept na to, jak být úspěšným? Něco, co vás pohání dopředu?
Je to myslím vůle plně se ve svém oboru vyžít a ve své zemi ho dostat na světovou úroveň a udržovat ho na ní. Bylo pro mě nepochopitelné, že někteří vysokoškolští učitelé se ze zahraničních studijních pobytů vraceli předčasně a nic, co by mohli ve své praxi uplatnit, si z nich nepřinesli.
V červenci oslavíte osmdesáté narozeniny a určitě je spousta lidí, kteří by vám přáli, abyste se dožil ještě dalších osmdesáti... Ve svém životě jste dokázal veliké věci a pomohl jste mnoha lidem, pro které bylo setkání s vámi osudné. Máte ještě nějaké další profesní přání, nebo si už plně užíváte zaslouženého odpočinku?
Svou činnost odborného konzultanta Oddělení chirurgie páteře v Karvinské hornické nemocnici, které jsem pomáhal budovat, ukončím tento rok. Jsem spokojen, že obě pracoviště, na jejichž odborném růstu jsem se intenzivně podílel a kde jsem vychoval své následovníky, odvádějí dobrou odbornou činnost a jsou v souladu se světovým trendem. Přeji jim mnoho dalších úspěchů.
Pane profesore, děkuji vám za rozhovor a přeji jen to nejlepší k vašim osmdesátým narozeninám.
