Pedant z Motola

Špičkový chirurg prof. MUDr. Jan Štulík, CSc., patří mezi elitu páteřní chirurgie. Vrací lidi doslova zpět na nohy, operuje úrazy, deformity a nádory na páteři a celkově „páteř uzdravuje“. Sám říká, že chirurg by měl být především pedant na to, jak výsledek jeho práce vypadá, což vyžaduje i od svého týmu. Vstává po páté hodině ráno, vše si zapisuje a zpětně dohledává.

Profesor Štulík promoval v roce 1992 na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1995 složil první a v roce 2000 druhou atestaci v oboru ortopedie, v roce 2001 získal vědeckou hodnost kandidát věd, v roce 2004 habilitoval na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v oboru ortopedie a v roce 2010 jej tehdejší prezident České republiky Václav Klaus jmenoval univerzitním profesorem.

V průběhu své profesionální kariéry absolvoval mnoho zahraničních stáží a kurzů. Mezi ty nejzajímavější patří například studium ve Švýcarsku u profesora Magerla a jeho žáka profesora Jeannereta. Profesor Štulík je autorem a spoluautorem více než 70 odborných publikací a několika unikátních operačních postupů. Za vědeckou publikační činnost získal opakovaně Zahradníčkovu cenu a Chlumského cenu České společnosti pro ortopedii a traumatologii, které se udělují za nejlepší odborné články a knižní počiny.

V osmdesátých letech, kdy jste nastoupil na medicínu, se spondylochirurgie u nás i ve světě začala dynamicky rozvíjet. Byl to pro vás impuls vydat se tímto směrem?

Studovat medicínu jsem začal v roce 1986 a 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy jsem dokončil roku 1992. Pracovat jsem začal v roce 1992 na Ortopedicko-traumatologické klinice 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Tam se v tu dobu začala páteřní chirurgie rozvíjet. V 90. letech tomu tak obecně ve světě, v Evropě i v Čechách bylo.  Spondylochirurgie se vyvíjela opravdu velmi dynamicky, byl to obrovský boom, který vlastně trvá doposud. Jsem velmi rád, že jsem jeho součástí. Líbilo se mi, že je to něco zcela odlišného, než je běžná ortopedie a traumatologie. Bylo to trochu složitější − přeci jen poranění nervových struktur není nic jednoduchého − ale pro mě to bylo zkrátka atraktivní a fascinující zároveň.   

Páteřní chirurgii jsem se začal věnovat až od roku 1995 a postupně jsem se v ní vzdělával a zdokonaloval. Začal jsem tedy naprosto základními chirurgickými technikami a výkony. A na to byla právě ortopedie skvělá. Dnes se již za ortopeda příliš nepovažuji. Ano, jistá část mého oboru do ortopedie spadá, ale taktéž i do neurochirurgie, obecné chirurgie atd. Stejně jako na většině významných pracovišť spadá do páteřní chirurgie i mnoho dalších specializací. Je to tak běžné všude ve světě. Myslím si, že se nám to podařilo i zde v ČR a já jsem na to velice pyšný. Považuji se tedy spíše za spondylochirurga. Má medicínská kariéra postupuje vlastně zcela paralelně s vývojem páteřní chirurgie v Čechách.

Co vám na spondylochirurgii připadalo tak atraktivní? 

Byl to pro mě nový, atraktivní obor, který se odlišuje od ortopedie, což se mi líbilo. Spondylochirurgických výkonů se u nás tehdy dělalo opravdu velmi málo, vlastně i dnes v porovnání s jinými obory máme jen málo odborníků specializujících se na tuto problematiku. V porovnání pracovišť je v naší zemi těch spondylochirurgických dvacet pět, a těch ortopedických mnohem více. Musím říct, že v průběhu času jsem si obor doopravdy zamiloval a snažil se v něm rozvíjet. Nejdříve jsem se hodně věnoval traumatologii se specializací právě na páteř a pánev, později jsme při odchodu z vinohradské nemocnice s kolegy založili ve Fakultní nemocnici v Motole první oddělení s výhradně páteřní specializací, ze kterého roku 2016 vznikla současná Klinika spondylochirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole, jak zní celý její název.  

Jak vznikl název spondylochirurgie?

Když jsme tenkrát nad názvem přemýšleli, bylo nám jasné, že to bude spondylochirurgie, nikoliv páteřní chirurgie. Je to spojení řeckého slova „spondylo“ (obratel) a chirurgie, dohromady tedy spondylochirurgie. Až po čase, když jsme zakládali zmíněné primární oddělení a později kliniku, jsme samozřejmě chtěli vymyslet něco, co by lidem bylo bližší. Pro běžného člověka je to zkrátka těžko zapamatovatelný název a zároveň jazykový hlavolam. Nakonec jsme se ale tehdy rozhodli, že si i tak název spondylochirurgie ponecháme a lidi ho zkrátka naučíme správně vyslovovat a užívat.   

Co považujete v rámci spondylochirurgie za největší úspěch, pokrok a co očekáváte do budoucna?

Myslím si, že páteřní chirurgie se vlastně teprve vyvíjí a stále se vyvíjet bude. Rozvinuly se implantáty, anestezie, pooperační péče, navigační techniky a různé pomocné systémy, které nám při operacích pomáhají. Dnes jsme schopni provádět operační výkony, o kterých se nám před dvaceti lety ani nesnilo.

Často se říká, že chirurg by měl být jistým způsobem „hračička“, měl by být kreativní. Je to pravda?

Podle mého názoru operace má být zaprvé dobře provedená, zadruhé musí být rychle provedená a zatřetí musí být krásná. Musí to jít od ruky a dobře vypadat. Když jedna z těchto věcí chybí, znamená to pro mě, že operace není dokonalá. Pro pacienta je podstatné, aby byla operace dobře provedená a jak dlouho bude v narkóze. Já se domnívám, že by měl chirurg být rovněž pedant na to, jak operace vypadá.

Jaké jsou nejčastější příčiny onemocnění páteře?

Co se onemocnění páteře týká, máme šest základních onemocnění, mezi něž patří úrazy, nádory, záněty, degenerativní onemocnění, deformity a systémová onemocnění. Nejběžnější jsou degenerativní onemocnění − těm se vlastně věnuje všech 25 pracovišť v Čechách – a na druhém místě jsou potom úrazy.

Degenerací je na našich pracovištích zhruba 75 %. Z celých 14 000 operačních výkonů za rok se úrazů týká zhruba 2 000. Další významnou skupinou jsou nádory a záněty, které u nás tvoří maximálně 5 %. Deformity a systémová onemocnění zahrnují rovněž asi 5 %.  

Kolik chirurgů je zaměřených právě na chirurgii páteře a „umí to, co vy“?

Členů spondylochirurgické společnosti je 120. Z toho ne všichni jsou aktivní chirurgové, a ne všichni jsou zcela zdatnými páteřními chirurgy. Existuje u nás ale zhruba dvacet lidí, kteří jsou v ošetřování páteře na velmi vysoké úrovni.

Jak pacient zjistí, že bolest zad překračuje běžnou mez a měl by vyhledat odbornou pomoc?

Degenerativní postižení, které je nejčastější, se nejvíce projevuje ve chvíli, kdy je člověk nějak omezen a nepomáhají mu běžná analgetika. Nepomůže ani běžná návštěva obvodního lékaře či rehabilitace. Pak by měl vyhledat odbornou pomoc, aby se mohla, v tom lepším případě, vyloučit některá závažnější onemocnění.

Mohou si někteří pacienti za své bolesti v oblasti páteře sami? Hovořím například o sedavém zaměstnání, nedostatku pohybu, zkrátka o špatném životním stylu.

Samozřejmě náš životní styl, který není zcela ideální, může v mnoha případech k tomuto civilizačnímu onemocnění přispět. Jedná se o druhou nejčastější příčinu pracovní neschopnosti v České republice. Přiměřený pohyb je velmi potřebný a pomáhá udržovat páteř a celý pohybový aparát v kondici. Naopak vrcholový sport může páteř významně přetěžovat a způsobit nevratná postižení s příslušnými následky. Spousta problémů je však bohužel také dána geneticky.

Jak dlouho musíme čekat, než se nám podaří ke spondylochirurgovi dostat? Je tento proces náročný?

Myslím si, že to tak náročně není. Přeci jen na těch deset milionů obyvatel máme 25 pracovišť, což zcela odpovídá počtu lidí, kteří mají problémy s páteří. Čekací doba u nás je dle mého názoru akceptovatelná, jedná se o období týdnů až měsíců. Pokud však máme na mysli akutní stavy, páteřní péče je všeobecně dosažitelná okamžitě. Je potřeba, aby si lidé uvědomili, že v našem odvětví máme velmi kvalitní péči a děláme pro ně v co nejkratším čase maximum. Myslím, že by se lidé divili, jak to chodí v Anglii nebo třeba ve Švédsku.

Provádí se stabilizace páteře u onkologických pacientů? Popřípadě za jakých podmínek?

Naše klinika má onkospondylochirurgii jako jeden z nosných programů. Existují dvě velké kategorie. Jednak je to paliativní léčba při metastatickém postižení páteře a za druhé radikální resekce, kde je potřeba odstranit jeden nebo více obratlů a mnohdy i v kuse. Různě s nimi manipulujeme a pohybujeme, rotujeme kolem míchy, abychom nepoškodili nervové struktury a nedotkli se nádoru. V obou případech je nutné zajistit stabilní páteř a tak předejít možným komplikacím. U radikálních výkonů používáme fixátory a klece prakticky u všech pacientů.

Jak časté jsou nádory na páteři?

Z těch 1400 operačních výkonů je to zhruba 8 %, které provádíme u nás, jelikož se na ně specializujeme. Jinak je to tak 2−3 %. Nádorů operujeme zhruba 120 za rok, z toho primárních je asi 20 %. Provádíme velké množství radikálních odstranění a ta s sebou nesou velké množství komplikací.

Kolik operací zhruba provedete vy sám? A jak dlouho průměrně taková operace trvá?

Za rok provedeme až 1 400 operací. Já jsem jich dříve dělal přibližně 600 až 650 a v současnosti zhruba 550. Aktuálně se totiž věnuji těm nejnáročnějším výkonům. Průměrná doba operace u degenerativních onemocnění je zhruba hodina až dvě hodiny, u tumorů může výkon trvat i 15−20 hodin.

Jak by měla po operaci páteře vypadat rekonvalescence a v jaké míře proces uzdravování záleží na samotném pacientovi?

Velmi záleží na typu operačního výkonu. V případě prostých dekompresí nebo mikrodiskektomií  se může pacient velmi rychle vrátit k běžným denním aktivitám. V případě rozsáhlejšího operačního výkonu, jehož cílem je kostní fúze dvou nebo více okolních obratlů, by se mělo minimálně po dobu tří měsíců tělo šetřit a pacient by neměl páteř přetěžovat a měl by se řídit radami lékaře. U nejrozsáhlejších operačních výkonů, jako jsou deformity nebo nádory, je třeba počítat i s delší dobou rekonvalescence.

Vzpomenete si na svůj nejnáročnější výkon nebo na nějakého pacienta?

Nevíce se mi vryly do paměti první operace určitého druhu, které jsme na klinice prováděli.  Vybavuji si, jak jsme poprvé nahrazovali celý druhý krční nebo hrudní obratel. Pamatuji si i jejich jména. Obecně si většinu svých pacientů se závažnými diagnózami pamatuji a oni k nám stále docházejí, jelikož je po velkých výkonech pravidelně kontrolujeme. My jsme s těmito pacienty vlastně spojeni navždy. Při každé návštěvě jim říkám, buďto umřete dřív vy, anebo já.

Dá se nějak definovat váš typický pacient?

Nedá. Věnujeme se nejen dospělým lidem, ale i dětem. Velmi často se jedná o mladé pacienty s nejzávažnějšími diagnózami. Pediatrická spondylochirurgie je dalším našim stěžejním programem. Nejčastěji však operujeme pacienty s degenerativním onemocněním v oblasti krční i bederní páteře. A ti jsou zase často starší.

Vybudoval jste si s některým ze svých pacientů přátelský vztah a vídáte se?

Mám několik takových přátel, protože z pacientů se často stanou kamarádi, a naopak z kamarádů se mnohdy stanou pacienti. Takových přátelství mám zhruba desítky.

Jak zvládáte, pokud máte sám operovat někoho blízkého?

Úplně jednoduše, já jsem operoval i svého tátu. Nevidím v tom rozdíl. Jedná se zkrátka o pacienta, ostatní jde stranou.

Četla jsem o vás, že si píšete různé zápisky ze svého běžného života, je to pravda?

Ano, zapisuji si dokonce všechny operace, zkrátka nejdu domů, dokud není vše zapsáno. Při rybaření si eviduji své úlovky. Nejdříve jsem si vše zapisoval do takových sešitů s tvrdými deskami a poté jsem přešel na elektronickou verzi, kde si vše píšu do tabulek. Zpětně si to pročítám a podle svých zápisů například z rybaření zjišťuji stav vody a počasí. Možná i díky tomu jsem před týdnem chytil sumce. Ale nesnědl jsem ho. Já své úlovky často pouštím zpět do vody. Samozřejmě ne všechny, už jsem jich pár snědl.

Patříte ke špičce ve svém oboru a trávíte hodně času v práci. Dokonce si troufnu říct, že jste v oblasti páteřní chirurgie celebritou dnešní medicíny. Přitom máte velkou rodinu. Jak je možné to všechno v dnešní době zkombinovat? Máte nějaký recept?

Mám recept. Vstávám totiž skoro každý den nejpozději v 5.45. To pak toho stihnete za den mnohem víc (smích). O víkendu vstávám v létě někdy i dříve, třeba kolem čtvrté a jdu na ryby, no a potom to rád dospím po obědě. Rodině se věnuji, jak jen to jde, samozřejmě někdy je to těžké.

Máte čtyři syny. Chodí některý z nich s vámi na ryby, když tak milujete rybaření?

Já jsem se k rybaření dostal přes tátu, ten mě k němu vedl a dodnes spolu chodíme chytat, a tak jsem rád, že se ten nejmenší jako jediný nevymknul (smích). Je mu teď čtrnáct let a zatím se mnou poctivě na ryby chodí. Dokonce jsme spolu nedávno chytili pěkného sumce, máme to i zdokumentované na fotografii.

Máte mezi syny následovníka? Byla by škoda nepředat tak skvělé geny dál.

Nejstarší syn teď začal pracovat jako chirurg v Benešově. Tak uvidíme, jak se mu bude dařit. Nejsem zastáncem toho, aby syn pracoval na pracovišti svého otce, takže jsem ho ani na páteřní chirurgii nelákal, a to především z toho důvodu, aby se náš vztah nepokazil prací.

Jakým způsobem vyjma rybolovu relaxujete?

Jezdím na horském kole a také autem do Mostu na okruh. Jezdíme tady různými auty, občas i formulí. Také máme doma tělocvičnu, tak si rád zacvičím. Mladší kluci hrají fotbal a díky němu se věnuji i „charitě“, dělám jim totiž na fotbale v Libuši pomocnou zdravotní sílu.

Kdo nebo co vám v poslední době udělal/o největší radost?

Já se popravdě raduji z každé maličkosti. Po padesátce jsem zjistil, že je potřeba radovat se z každé drobnosti. Je potřeba dbát na to, aby byl člověk vděčný za věci, kterým v minulosti příliš nevěnoval pozornost. Teď mám především radost z kluků, přeci jen ta puberta byla náročná. Ten nejstarší už pracuje, druhý studuje vysokou školu, třetí je na prestižním gymnáziu a jde mu to. Nejmladší chodí na matematickou základní školu a měl jen jednu dvojku, což je skvělé. Z toho mám v poslední době opravdovou radost. Ale hlavně z toho, že jsou všichni zdraví.

.