Sotva najdeme zrezivělé koleje, po kterých nám ujel IT vlak

Přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze docent Jan Bláha je známý propagátor digitalizace zdravotnictví. Ke stavu implementace IT technologií do českého zdravotnictví je nezvykle kritický.

Jak se daří v poslední době implementovat nejnovější IT technologie na jednotky intenzivní péče nebo anesteziologicko-resuscitační oddělení? 

Zdravotnictví je jistě specifické extrémními požadavky na bezpečnost a funkčnost všeho – vše je proto násobně dražší a vývoj trvá mnohem déle. Přesto nové a velmi sofistikované IT technologie existují a my je nemáme nebo je nepoužíváme.

Jaké jsou hlavní důvody, zdá se, ne příliš uspokojivého stavu? 

Důvodů je celá řada. Začíná to vysokou pořizovací cenou, pokračuje přes nutnost upgradu a trvalé správy systému, což také stojí peníze, a končí obecnou nechuti zdravotníků k IT. Spousta lékařů a lékařek říká, že na medicínu šli proto, že na ní není matematika. Nicméně tím rozhodujícím bodem, který určuje a nastavuje celou oblast IT technologií v každé nemocnici, je nemocniční informační systém (NIS). Jeho otevřenost je zcela klíčový prvek. Rozhoduje o tom, co všechno dalšího, včetně moderních technologií, budete moci využít a propojit. Teď i v budoucnu. Nejde o to, jestli je systém schopen je připojit. To díky standardním datovým protokolům umí asi všechny NIS. Jde o to, jak je umí propojit. Jak uživatelsky jednoduše a nastavitelně.

Pomohla digitalizaci i pandemie koronaviru? 

Ač jsem byl v průběhu pandemie přesvědčen, že se to stane, nakonec k žádné zásadní změně bohužel nedošlo. Pokud nepočítám to, že jsme se naučili komunikovat on-line. Ale stalo se z toho alespoň téma, o kterém se konečně i v Česku začalo opravdu mluvit. 

Jaké největší benefity pro lékaře a pacienty představují poslední generace infuzních systémů, monitorů, ventilátorů a dalších přístrojů s on-line konektivitou?

Na prvním místě je to určitě větší bezpečnost díky sofistikovaným alarmům s nastavitelnou úrovní urgence a ve vzdáleném „tichém“ módu. Samozřejmě také možnost záznamu, archivace a zálohování dat o uskutečněné léčbě a jejich dostupnost pro následné zpracování. Bez auditování těchto dat nejsme schopni se chovat opravdu ekonomicky efektivně, farmakoekonomicky.

Pomáhá i on-line přístup k výsledkům vyšetření? 

Bezpochyby ano. On-line přístup umožňuje sdílet a konzultovat informace na dálku v rámci jednoho týmu i mezi pracovišti. Už si neumíme představit, že bychom CT nebo MRI snímky posílali sanitkou ke konzultaci na vyšší pracoviště a nemohli je okamžitě sdílet elektronicky... Přitom to není tak dlouho, co to jinak nešlo. Snad se toho brzo dočkáme i pro další technologie rutinně používané v intenzivní péči a budou se on-line a „live“ konzultovat ultrazvuková nebo bronchoskopická vyšetření, nastavení ventilátorů a data z monitorů. 

Vy sám jste velkým propagátorem digitalizace v medicíně. Co je podle vás ten největší benefit a jak to vysvětlujete zdravotníkům, kteří se digitalizaci třeba trochu podvědomě brání?

Brání se většinou argumentem, že papír je „rychlejší a bezpečnější“ než zápis do počítače. Ano, zapsat něco na místě rukou je rychlejší než jít někam k počítači, přihlásit se, otevřít a proklikat systém a pak konečně zapsat. Pravda je ale jinde. Jednak to lze snadno dělat přes tablet přímo u lůžka, ale hlavně cílem zápisu v dokumentaci není, aby existoval zápis, ale aby vznikla informace, s níž se dá dále pracovat. Která se dá shromažďovat, třídit, analyzovat, auditovat. To je s papírovou dokumentací velmi obtížné.

Je to tedy spíše o způsobu přemýšlení?

Ano. Musíme si uvědomit, že cílem je zaznamenat informaci, se kterou se bude dále pracovat. A přesně v tom je ten největší benefit. Na základě získaných dat budeme moci efektivně a objektivně auditovat naše vlastní postupy a porovnat je s výsledky, včetně ekonomických souvislostí.

Může být za složitým zaváděním některých technologií i obava, že výsledky se budou porovnávat s výsledky z jiných pracovišť? 

Může to být jedna z bariér. Občas je vidět, že se zdravotnictví opravdu porovnávání výsledků jednotlivých pracovišť i jednotlivých zdravotníků bojí. Cílem ale přece není srovnání jako nástroj pro následný trest, ale jako informace ukazující na potřebu zlepšení. Bez objektivní zpětné vazby se budeme dál posouvat zbytečně mnohem pomaleji.

Jak moc zaostáváme za světovou špičkou v digitalizaci intenzivní péče?

Vlak nám dávno ujel, a nejenže už nevidíme ani jeho zadní světla, my sotva najdeme zrezivělé koleje, po kterých odjel. Máme stále většinově papírovou dokumentaci, natož aby byl její součástí digitální obrazový záznam. Možnosti vzdáleného přístupu jsou velmi omezené, pod pojmem telemedicína je u nás myšlena pouze telefonická konzultace... 

Problémem je spíš přetrvávající konzervatismus a paternalismus zdravotníků. Nikdo mi nebude říkat, že bych to měl dělat jinak, když to takhle dělám už dvacet let a funguje to. Změna snad přijde, až se „k moci“ dostane více současná generace, pro kterou je digitální a virtuální svět už běžnou součástí osobního života.

Jaké jsou současné požadavky lékařů na přístrojovou techniku? Lze říci, jestli je důležitější ergonomie, jednoduchá obsluha nebo právě IT konektivita a software?

To je případ od případu, technologie od technologie. Na prvním místě ale vždy bude požadavek na „user-friendly“. Čím složitější technologie, tím více musí být její používání intuitivní. To jsou základní předpoklady, aby mohla být používána bezpečně a bezchybně. 

Jaká je ochota personálu učit se ovládat nové přístroje? Je něco, co by vedlo k širšímu využívání všech pokročilých funkcí?

Tohle je bohužel jeden z klíčových problémů, často větší než finanční limity. Ochota učit se nové věci velmi rychle klesá. A je to napříč všemi úrovněmi zdravotnictví, u lékařů i sester. Získáváme přístroje napěchované novými technologiemi, ale nevyužíváme je. Umíme to přece i bez nich! 

To ale nebude problém pouze zdravotnictví. Většina lidí neumí využít ani všechny funkce myčky na nádobí...

Souhlasím. Každý má dnes našlapaný smartphone, ale opravdu jej využít umí a chce málokdo. Většině stačí, že s ním lze telefonovat, fotit a být na sociálních sítích. Cest, jak to ve zdravotnictví změnit, je určitě víc. Jedna z nich je mnohem víc učit ovládání technologií. Na kongresech prezentujeme výsledky jejich přínosu a nové oblasti jejich využití, ale když současně neukazujeme, jak je používat, jak je nastavit a ovládat, nevysvětlujeme tips & tricks, pak je ve skutečnosti efekt rozvoje velmi malý. 

Vzrůstá důležitost IT oddělení nemocnic? Jak ta jsou na implementaci připravena? 

V tom existují nepochybně velké rozdíly. Jednodušší je to určitě v menších nemocnicích, kde je snazší najít společné řešení pro všechny, zatímco ve velkých fakultních nemocnicích je nezávislost jednotlivých klinik často tak velká, že jejich požadavky na nemocnici jsou někdy až protichůdné. Chápu, že IT oddělení se tak občas dostává do neřešitelné situace. A přitom by stačilo, aby jednotlivá oddělení či kliniky sdílely své dlouhodobé plány rozvoje, aby pořizování nových technologií mělo celonemocniční provázanost a kompatibilitu. Je mimořádně důležité, aby IT oddělení mohla do pořizování nových technologií vstoupit hned na samém začátku procesu. Může to ušetřit obrovské následné problémy i zbytečné náklady.

Jak funguje implementace v praxi? Je to lékař z JIP nebo ARO, kdo stojí za tím, že se daný přístroj na oddělení pořídí? 

V ideálním případě je to dohoda mezi ním a managementem nemocnice jako výsledek dlouhodobého společného plánování rozvoje a obnovy. Ne pouze tohoto přístroje, ale dlouhodobé celkové koncepce oddělení v návaznosti na vizi nemocnice. Funguje to tak však asi málokdy, světy managementu a zdravotníků existují většinou paralelně, moc se neprotínají. Zdravotník nechápe, proč mu není pořízeno to, co potřebuje, když přece zachraňuje lidi, a management zase nedokáže pochopit, proč se zdravotníci často chovají tak ekonomicky hloupě. 

Existuje cesta, jak tyto dva světy skloubit?

Ať chceme nebo ne, zdravotnictví je byznys. Byť pokřivovaný paradoxem, že náklady neplatí ten, kdo službu využívá (tedy pacient), ten, kdo ji poskytuje (zdravotník), nemůže ovlivnit její cenu, a ten, kdo ji platí, což je pojišťovna, nemá skoro žádnou možnost, jak ovlivnit kvalitu péče a efektivitu nákladů třeba srovnáním výsledků jednotlivých pracovišť. Ale to neznamená, že by nám zdravotníkům mělo stačit řešit pouze výsledky léčby, ale už ne její ekonomické dopady a souvislosti. Zdravotníci musí pochopit, že i pro ně platí potřeba dlouhodobého plánování rozvoje, jehož základní složkou je i ekonomická efektivita, a ne pouze nadšení z nové možnosti léčby či diagnostiky. Vytvoření takovéhoto konsenzu mezi lékaři a managementem nemocnice často stále chybí. 

Co tento jev způsobuje?  

V momentě hojnosti, typicky v rámci dotačního programu, se rychle nakoupí nové drahé technologie, ale bez cílené analýzy jejich dlouhodobé ekonomické efektivnosti. A pak leckde v koutě stárnou moderní přístroje, pro které není dostatečné využití, protože navazující obor se mezitím třeba zcela změnil. 

Dost často jsou kritizovány příliš pomalá certifikace technologií i následná výběrová řízení. Souhlasíte, že to je bariéra?

Moc ne. Vývoj, testování a certifikace nových technologií ve zdravotnictví je dlouhý proces. V tomto je rozvoj zdravotnictví velmi pomalý. A asi to jinak být nemůže, zbrklá implementace nedostatečně prověřených technologií by mohla napáchat velké škody na zdraví. Ani výběrová řízení asi nejsou tou hlavní bariérou, byť klasický formát výběrového řízení, kde klíčovým faktorem je cena, a naopak nelze hodnotit dlouhodobou kvalitu či přístrojovou kontinuitu, je pro zdravotnictví často mimořádně nevhodný. Jak jsem už řekl, tím hlavním problémem jsou zdravotníci sami.

Jak do všeho aktuálně vstupuje nové nařízení o zdravotnických prostředcích (MDR)?

Je to stejné jako s celou řadou, možná většinou podobných nařízení. Totiž že počáteční správný princip je následným úředním zpracováním přeměněn v neefektivní byrokratický nástroj, který není schopen rozlišovat rozdílnosti a reagovat na měnící se situaci. 

Budete v Česku první, kdo bude používat infuzní systém Spaceplus. Co od něho očekáváte?

Na prvním místě tradiční naprostou spolehlivost, bezpečnost a přesnost. Větší mechanickou odolnost i odolnost proti vlhkosti, to nám spolu s delší výdrží baterie usnadní transporty pacientů. Vylepšenou knihovnu léčiv s DoseGuard a centralizované alarmy, navíc s možností Silent ICU. Možnost sofistikované sedace pomocí TCI. Snadnou dokumentaci terapie, vzdálený přístup a kompletní analýzu dat. Samozřejmě i hezčí a moderní design s možností barevného nastavení a vizualizací podávaného léku a ještě jednodušší ovládání. No a taky dobrý pocit, že jsme zase udělali další krok kupředu. 

Je celý tento infuzní ekosystém svou konektivitou, softwarem a pokročilými funkcemi ten správný směr, kudy se mají moderních technologie pro intenzivní péči vyvíjet?

Určitě ano. Každý z uživatelů, tím myslím sestru a lékaře, má na infuzní techniku jiné požadavky, což platí obecně pro jakoukoli technologii. Lékař chce přesnost a stabilní funkčnost, možnost ukládat a analyzovat data a vzdálený přístup. Sestra potřebuje jednoduché a intuitivní ovládání, vizuální přehlednost s nezaměnitelností a minimalizací rizika chyby, včasné upozornění a jasný alarm, ideálně i vzdálený. Přesně tuto kombinaci by Spaceplus měl nabízet.  

V čem vidíte hlavní kybernetické hrozby z hlediska implementace moderních technologií?

V lidech. Protože část bude buď z hlouposti, či svou laxností obcházet bezpečnostní opatření, a vystaví tak systémy riziku zneužití či napadení zvenčí. To je realita. Ale také je riziko, že část zdravotníků nedokáže, nebo nebude chtít, vyspělé technologie zvládnout, a ty tak budou v jejich případě nepoužitelné.

Jak efektivně lze tyto hrozby řešit, jak jim předcházet?

Chtěl bych říct lidskou opatrností, pečlivostí a dodržováním pravidel, ale to víme, že nefunguje. Svět hackerů pracuje stejně intenzivně jako obrana proti nim, je to neustálé „kdo z koho“. Riziko ve zdravotnictví navíc není jen o vymáhání poplatku za uvolnění zablokovaných dat, ale mohlo by opravdu dojít i k přímému poškození pacientů. Umím si proto představit, že jednou možností bude i oddělení zdravotnických datových a přístrojových systému od klasické internetové sítě, jak to u klíčových systémů udělala už armáda.  

IT oddělení nemocnic nejsou příliš zastánci wi-fi řešení a cloudové archivace, jak jste na tom vy?

Pro sebe považuji cloudy, po existenci internetu, za to nejlepší, co ve světě IT je. Už nemám řadu navzájem se lišících kopií jednoho souboru v různých počítačích a na různých „USBéčkách“, pracuji s jediným souborem odkudkoli a nemůžu doma zapomenout žádnou přednášku. Mám to navíc nastaveno tak, že mám kompletní kopie cloudů ve všech svých počítačích, doma, v práci i v notebooku, takže mám i vlastní zálohování.

Spaceplus Perfusor®; Spaceplus Infusomat® jsou zdravotnické prostředky. Přístroje jsou určeny k použití u dospělých, dětí a novorozenců pro přerušované nebo kontinuální podávání parenterálních nebo enterálních tekutin, léčiv, krve a krevních produktů klinicky schválenými cestami podání. Těmito cestami podání jsou cesty intravenózní, intraarteriální, podkožní, epidurální a enterální. Dokovací systém Spaceplus umožňuje připevnění, napájení, datovou komunikaci a centrální alarm až pro 24 pump Spaceplus v prostředí léčby jednoho pacienta. Dokovací systém Spaceplus tvoří nejméně jedna stanice Spaceplus Station, jeden kryt Spaceplus Cover a volitelně datový modul. Stanice Spaceplus Station je určena k použití ve specifikovaném prostředí při stacionárním provozu a mobilitě v rámci nemocnice. Před použitím si prosím pečlivě přečtěte návod k použití, neboť tento obsahuje informace o rizicích spojených s používáním zdravotnických prostředků a další důležité informace. Podrobné informace o zdravotnickém prostředku naleznete rovněž ZDE.