Špičková metabolická JIP v Plzni: Bezpečnost a komfort v jednom

Pane profesore, kde a kdy vznikla myšlenka na novou metabolickou JIP?

Už to zkrátka bylo nezbytné. Pracoviště tu funguje od roku 1991 a dosud prošlo jen velmi drobnými úpravami. Takže prostě potřebovalo skutečně z gruntu rekonstruovat.  

Jaký jste měli při plánování přestavby cíl?

Jednoduše jsme chtěli pracoviště jednadvacátého století. To znamená prostorově a organizačně prostředí uspořádat tak, abychom naplnili maximální požadavky na bezpečnost, komfort pro pacienty a rodinné příslušníky a samozřejmě také pro personál. Dlouhodobě chceme pomocí prostředí a podmínek medicínu co nejvíce humanizovat, vytvořit co nejméně stresové prostředí s co nejvyšším hojivým potenciálem. To si myslím, že se nám tady podařilo.

Začněme tou bezpečností. V čem spočívá?

Vybudovali jsme pracoviště, které má aktuálně 10 lůžek umístěných v samostatných boxech a šest z nich je plně izolovaných. Každý pacient má naprosté soukromí a možnost izolace nám umožňuje bezpečně oddělit od ostatních pacientů vysoce infekční stavy nebo naopak izolací chránit před nákazami mimořádně imunokomprimované pacienty, kteří jsou extrémně náchylní k infekcím. Původně jsme měli 7 lůžek, provizorně 9, takže jsme se opravdu posunuli. To samozřejmě generovalo nároky na posílení personálu, takže nyní máme osm lékařů a přibližně 60 lidí sesterského a dalšího nelékařského personálu.  

Bylo složité najít nové lidi?

Hledali jsme nových pět úvazků pro sestry, ale problém to nebyl. Metabolická jednotka intenzivní péče je tradičně známá svou výbornou atmosférou. :-)

Co se změnilo z hlediska komfortu?

Nyní nově máme opravdu velkorysé prostory kolem lůžek. Je to výborné pro personál, protože lůžko lze obklopit v případě potřeby celou řadou přístrojů, které jsou v danou chvíli nezbytné pro náhradu životně důležitých orgánů. Zároveň nám taková 360stupňová dostupnost lůžka umožňuje díky závěsným mobilním systémům bezproblémově reagovat na všechny možné urgentní situace. A přináší to komfort i pro pacienty, kteří mají větší osobní zónu, prostor pro rehabilitaci, pro mobilizaci z lůžka a návštěvy svých nejbližších.

Zdá se mi to nebo je světlo, teplo a zvuk uvnitř boxu s lůžkem jaksi příjemnější?

Nezdá, je to další z benefitů. Sledujeme trendy, jdeme s dobou, snažíme se pacientům navodit co nejpříjemnějšího prostředí.  

Jak přesně?

Minimalizovali jsme hlukovou zátěž a optimalizovali tepelný i světelný komfort. Nechceme například aby napříč pracovištěm pípaly stále nějaké alarmy. Pacienty to stresuje. Tepelný komfort je zase zabezpečen pomocí automatizovaného tepelného systému. A jedním z výsadních rysů nové JIP je světelný komfort, tedy zachování přirozeného denního světla a klidné noci. To je jednou z nejdůležitějších věcí. Pacient, který překlene kritický stav, ale ještě ho čeká dlouhá cesta k uzdravování, musí mít k zotavování ideální podmínky.  

Nové boxy mají i možnost rychlé regulace právě světelných podmínek, je to tak?

Ano. Máme možnost intenzitu světla přizpůsobovat díky automatizovanému zatmívání oken a všech prosklených prostor, které tu máme k dispozici. V případě potřeby je možné napříč celým oddělením všechny skleněné příčky a přepážky zprůhlednit, ale naopak v případě potíží, například náhlé resuscitace, můžeme jedním dotykem vše zatmavit a pokoj tak zcela vizuálně izolovat.  

S vaší snahou o co nejvyšší „hojivý potenciál“ souvisí i terasa Naděje“. O co jde?

Řekl bych, že to je exkluzivní prostor, kterým se nemůže chlubit naprostá většina pracovišť intenzivní péče nejenom v Čechách, ale i kdekoliv ve světě. My nyní máme možnost nemocné vyvážet na denní světlo na naši terasu, které říkáme pozitivně „terasa Naděje“. Řada pacientů u nás pobude týdny, někdy i měsíce, takže nechceme, aby ustrnuli na lůžku s pohledem do bílého stropu. To rozhodně k uzdravování nepřispívá. Možnost s rodinou nebo individuálně se podívat na denní světlo a v uvozovkách za zdi oddělení intenzivní péče je pro ně samozřejmě obrovská mentální injekce a psychologická podpora. Na to jsme patřičně hrdí.  

Zlepšili se kromě více místa kolem lůžka i podmínky pro personál?

Mysleli jsme i na ně. Samozřejmě. Sestry a lékaři mají komplet nové zázemí, novou seminární místnost na vzdělávání zdravotníků a mediků a máme tu třeba také krásnou hovornu, kde se uskutečňují ty opravdu komunikačně náročné diskuse s blízkými nemocných, kdy jim sdělujeme nejenom ty dobré, ale často i ty nepříjemné nebo vyloženě špatné informace.

O jaké pacienty se na JIP staráte? A kolik jich třeba za rok metabolickou JIP projde?

Ročně to je 400–500 pacientů ročně, z nichž kolem 20–30 % jsou nemocní v té nejvyšší možné tíži kritického stavu vyžadující často mimotělní náhradu či podporu funkce životně důležitých orgánů. Staráme se hlavně o nechirurgické a netraumatologické typy pacientů, byť tady máme kolem 5–10 % chirurgických pacientů. Našimi nejčastějšími pacienty jsou ale pacienti interního typu nebo pacienti s neurologickými chorobami.  

Změnilo se během posledních 20 let spektrum pacientů?

Ne, celou dobu je to velmi podobné spektrum pacientů. Staráme se o pacienty, u kterých dojde k ohrožení nebo selhání jakýchkoliv životně důležitých funkcí z jakýchkoliv příčin. Dominují pacienti se život ohrožujícími infekcemi, ale na tom druhém spektru jsou to pacienti, kteří mají nějaké kritické neurologické stavy, ať už jsou to záněty mozku, jinak neřešitelné epileptické stavy, intoxikace či pacienti se závažnými komplikacemi po transplantaci kostní dřeně či ledvin. Čili to spektrum je opravdu široké.

Jak rekonstrukce zasáhla do přístrojového vybavení?

Přestavbu jsme využili pochopitelně i k tomu, abychom obnovili některé technologie a vybavení, byť jsme z tohoto hlediska na tom nebyli nikdy špatně. Máme tu nové mobilní závěsné systémy, které nám umožňují vertikální i horizontální posun a chtěli jsme je samozřejmě doplnit zase technikou, která naplní naše požadavky na několik let dopředu. Takže se jednalo zejména o systémy pro podávání léků, tedy infuzní pumpy, linomaty, multimodulární monitory a ventilátory.  

Novou JIP jste vybavili novou infuzní technikou od B. Braun. Co byl hlavní důvod obnov?

Péče o kriticky nemocné je do značné míry postavena na požadavcích pacientů na celou řadu léků podávaných nitrožilně a navíc současně. A k tomu my potřebujeme systémy, které jsou uživatelsky velmi spolehlivé, velmi přesné, které umožňují konektivitu do našeho stávajícího klinického informačního systému a je to vlastně jedna z takových klíčových komponent péče o klinicky nemocné. Proto jsme na linomaty a infuzní pumpy kladli velký důraz. Jedná se o vybavení, se kterým sestry a další personál pracují na denní bázi a opravdu často je potřeba využít mnoha nitrožilních linek naráz. To je to, co jsme chtěli, aby tu bylo na té nejvyšší možné úrovni.

Jak jste se posunuli v rámci celkové digitalizace vašeho oddělení?

To je oblast, která šla u nás hodně dopředu. Dnes máme všechny informace o pacientech svedené do centrály. K dispozici je v rámci JIP hned několik míst, kde máme kompletní přehled o tom, jak vypadá veškerý prostor nejenom pacientský, ale i mimopacientský. Máme on-line přehled o všech vitálních funkcích a postupně tlačíme na to, abychom data přenášeli přímo z lůžka nemocného do klinického informačního systému. Budou tam uložena a my s nimi budeme moci pracovat i retrospektivně.  

Co je pro vás právě z hlediska přístrojového vybavení nejdůležitější?

Pro nás je zásadní špičková kvalita a špičkový servis. My potřebujeme, aby všechno fungovalo dokonale a v případě, že něco nefunguje, je prvořadá možnost okamžité opravy nebo náhrady. Spolehlivost a podporu. To je to co očekáváme především.  

Jaká je ochota kolegů zdravotníků učit se s novými přístroji a vstřebávat nové technologie?

Jeden z takových hezkých rysů tohohle pracoviště je, že opravdu všichni jsou nastaveni na progres. Nikdo z mých kolegů se nebojí nových věcí. Dokonce bych řekl, že naopak, že hledají benefity pro pacienty i to, co jim samotným usnadní práci.  

Máte nějaký dlouhodobý cíl, kam byste chtěl JIP respektive celou kliniku posunout?

Cíl máme jeden společný a vlastně pořád stejný. Chceme mít pocit, že děláme pro nemocné maximum, že jim dáváme šanci se vrátit do kvalitního života. A když toto současná medicína nedokáže, tak jim poskytnout co nejdůstojnější konec života bez utrpení. Sekundární cíl je být spokojen z té práce samotné. Mít kolem sebe lidi, kteří ji dělají s nadšením a jsou to profesionálové každým coulem. A tohle nové krásné prostředí nám umožňuje oba cíle naplňovat.