Je začátek září 2015 a v pražských Kolodějích je rušno. Přes tisíc diváků se přišlo podívat na zápas českých a slovenských fotbalových internacionálek a v příjemném zářijovém odpoledni je atmosféra na hřišti i v hledišti uvolněná. Typická rivalita mezi týmy nepanuje. Organizace zápasu trvala téměř celý rok a hráčky se na něj sjely z celé Evropy. V hledišti postává i Jaroslav Boháč s dcerou. Na fotbal se těšil, jeho rodina jím koneckonců žila dlouho, z jeho tváře ale nadšení vyčíst nelze. Je nervózní, co chvíli kontroluje mobil.
Rozhodčí odpískává první výkop, hra začíná, a v ten moment Jaroslavovi konečně zvoní telefon. „Tak jak to vypadá na hřišti?“ Hlas manželky jej uklidní. Právě kvůli ní se celý zápas koná. Fotbalistkám nejde o výsledek, ale o pomoc bývalé spoluhráčce – talentované slávistce Renatě Boháčové, roz. Bumbálkové. Výtěžek ze zápasu je určen právě pro ni. Ona sama se však na zápas vypravit nemohla. Předchozího dne ji odvezla sanitka, a právě se probudila z umělého spánku po náročné mnohahodinové operaci v IKEMu.
Jaroslav si může oddychnout. Už ví, že jeho manželka znovu přežila a opět bude bojovat.
K fotbalu měla blízko od malička (vlevo na fotografii s Horstem Siegelem a Pavlem Kukou).
Benjamínek Slavie
„Zdravotní problémy jsem měla po celou dobu, co jsem fotbal hrála. Doktoři mi sice říkali, že bych měla zvolnit, ale já jsem si nikdy nedovedla představit, že bych přestala,“ vypráví blondýnka tak drobná, že se na jedné z výjimečných procházek s rodinou ztrácí za batohem s mobilní parenterální pumpou Micrell. Právě ta jí do těla pumpuje látky, bez nichž by nebyla schopna přežít. Trpí syndromem krátkého střeva a její tělo není schopno jiným způsobem živiny přijímat.
Že má Renata výjimečný sportovní talent, se projevilo už v dětství. Stejně tak to, že to v životě nebude mít jednoduché. Už den po narození podstoupila operaci brániční kýly, po níž jí zůstala 25 centimetrů dlouhá jizva. Operace byla tak komplikovaná, že lékaři odmítli malou Renatku pustit za rodinou do malé vesnice Jablonné a čtyři roky musela strávit v dětském domově nedaleko nemocnice. „Asi kvůli tomu měla maminka bližší vztah k sourozencům než ke mně. Ale já se tak učila od malička bojovat. Mít ostré lokty, abych všechno zvládla,“ krčí rameny Renata.
I přes to, že se jí zdravotní problémy nevyhnuly ani na základní škole a často končívala s bolestmi břicha u lékařů, vybrali si Renatu pro její talent do týmu Slavie už ve třinácti letech.
„Tenkrát mě postaršili, předstírali, že mi je už čtrnáct, abych mohla hrát za áčko,“ směje se. V patnácti se pak kvůli fotbalu odstěhovala do Prahy, za necelý rok už ji ale sanitka vezla do vinohradské nemocnice, kde ji museli operovat a poprvé jí vyoperovali část střeva.
„V týmu jsem byla nejmladší, takový benjamínek, a tak se o mě starší spoluhráčky staraly. A vlastně se starají dodnes. Dodnes jsou to moje největší přítelkyně. Jezdí za mnou a pomáhají mi se vším, s čím mohou.“
Ačkoliv doktor Renatě doporučil se sportem skončit, ona to nedokázala. Jakmile to bylo možné, začala znovu trénovat, aby se k fotbalu vrátila co nejdřív. A tak žila dalších deset let. Fotbal střídaly zdravotní komplikace, ze kterých se Renata pokaždé dokázala oklepat. Fotbalový svaz ji pokaždé pro její talent podpořil. A mezitím potkala muže, který se rozhodl bojovat s ní.
Už ve 13 letech si ji vybrali do týmu Slávie.
V dobrém i zlém a ještě horším
„Říkám si, co bych byl za chlapa, kdybych manželku opustil, to by přece nešlo. Jednou jsem řekl, že v dobrém i zlém. Dobré máme za sebou, teď je tady to zlé, ale já věřím, že to dobré zase přijde,“ tvrdí Jaroslav Boháč. Tím zlým má Jaroslav na mysli roky strávené u manželčiny postele, nekonečné čekání při operacích trvajících déle než deset hodin, kterých má jeho žena za sebou už patnáct, a okolo dvou set návštěv sálu v plné anestezii. Dokonce také čekal na její smrt, když jejímu zesláblému tělu bez imunity s masivním zánětem v břiše doktoři nedávali šanci na přežití. Patnáct hodin práce denně, aby dokázal zaopatřit rodinu, dohady s pojišťovnami, několikaletá pře s posudkovými lékaři, kteří manželce nechtěli přiznat invalidní důchod a dávky na péči, nekončící péče o ženu a snaha udržet rodinu v rámci možností pohromadě a hlavně – držet při životě naději, že jednou bude lépe.
„Manželka je bojovnice, beran, který se se vším pere. Když byla po první operaci v nemocnici na Bulovce, lékaři jí dávali šanci padesát na padesát. Ona to zvládla. Když přišla druhá operace, dávali jí šanci jedna ku stu. Ona to zvládla. Při další těžké operaci, po které jí střeva znovu praskla, říkali: ,Už minule byl zázrak, že to přežila, teď by to už byl dvojnásobný zázrak.‘ A on se stal. Primářka ARO říkala, že pro lékaře je to ukázka toho, že se člověk musí pořád snažit, bojovat a stále věřit, protože někdy se stanou věci, které člověk nechápe, nedovede pochopit, ale faktem je to, že k nim dojde. Je otázka proč, ale o tom ať přemýšlí někdo jiný. Když člověk v něco věří, snaží se, je poctivý a pracovitý, má šanci, že to zvládne. To platí všeobecně. A u manželky trojnásob,“ vysvětluje Jaroslav.
Dnes se Boháčům blýská na lepší časy. Renata podstoupila složitou plastickou operaci v IKEM, při níž jí lékaři vytvořili břišní stěnu. Jaroslav dojednal s pojišťovnou možnost transplantace tenkého střeva, Renatu zařadili na čekací listinu, a teď už jen hlídají, kdy zazvoní telefon.
„Manželčina nemoc nás naučila žít ze dne na den. Radovat se i z těch maličkostí, které nám život přinese. Mám sen, že spolu jednou půjdeme krmit labutě k Vltavě. Věřím tomu, že se to za dvacet za třicet let stane,“ usmívá se Jaroslav.
