Proč jste si vybral anestezii?
Řekl bych, že je anesteziologie velmi konkrétní obor. Máte v něm šanci lidem hodně rychle pomoci. Výsledek vidíte téměř okamžitě, je v tom proto i poměrně dost adrenalinu. Což mě asi baví. Mám rád rychlost, nejspíš jsem k tomu tíhnul vnitřně. Věřím, že člověk hledá typově něco, co mu bude sedět, co ho bude trochu bavit. Šel jsem na to vylučovací metodou, zajímala mě třeba také invazivní gastroenterologie. Chtěl jsem dělat něco částečně rukama. Nakonec zvítězila anesteziologie.
Dostanete se k práci rukama i jako primář?
Bohužel, víc než anesteziolog jsem aktuálně organizátor. Jako primář se na sál moc nedostanu, snažím se ale aspoň jednou dvakrát týdně fungovat v provozu, sloužím. Je to samozřejmě hodně o práci pro lidi a s lidmi. Vyrábíte pro své lidi podmínky, tak aby všechno fungovalo. Materiál, prostředí, ale i nějaký postup, jaká je správná praxe, co dělat v jakých situacích.
Je anesteziologie nebezpečný obor?
Obvykle se to srovnává s letectvím. Kdysi někdo spočítal, že je anesteziologie, co se ohrožení života týká, stokrát nebezpečnější než létání letadlem. Ale zdravotnictví je obecně nebezpečné, potenciální chyba hrozí na každém kroku. Záměnou léků, vyšetření, ne úplně správně zvolenými postupy… To vše se nakonec může projevit nějakým poškozením nebo ohrožením zdraví či života pacienta.
Nemělo by zdravotnictví spíše léčit než ohrožovat zdraví lidí?
Jistě. Ale péče s sebou nese rizika. Opírám se o data z výzkumu. Když jdete do nemocnice, jste ohrožen svou nemocí, ale zároveň vás ohrožuje také systém. Jsme to my, lidé, kdo selhává. Je proto potřeba péči kultivovat, zaměřovat se na bezpečnost, efektivitu systému.
„Jako byste celý život plaval prsa a najednou vám někdo řekl, že existuje i kraul“
Jakou roli má v tomto, jak říkáte, ohrožení pacienta nastavení systému a jakou samotné vzdělání zdravotníka?
Asi obojí stejnou. Když budujete systém, musíte v něm počítat s lidmi, kteří potřebují vodítka, výcvik a zároveň také motivaci. Je to dlouhodobá záležitost. Systém bude dobře fungovat, když bude někdo myslet na to, že naprosto klíčoví jsou v něm lidé. Motivovaní a dobře vycvičení.
O to se také snažíte vy sám, ve spolupráci s Aesculap Akademií vedete kurzy simulační medicíny. Jak jste se dostal k tomu, že budete lidi také cvičit, nejenom léčit?
Abych řekl pravdu, tak náhodou. Před čtyřmi roky jsem se dostal do jednoho simulačního centra v Německu, kde jsem se seznámil s podobným výcvikem, a tam jsem poprvé poznal směr vzdělávání zaměřený na člověka. V rámci toho simulačního výcviku se totiž nemluví o medicíně, ale o jednotlivém člověku a o tom, jak funguje v systému.
Takže jste se rozhodl, že něco takového zavedete i v České republice?
Ano. Ve spolupráci s Německem jsme se rozhodli podobné centrum postavit i u nás. To se z finančních důvodů nepodařilo. Podařilo se nám sem, na Vinohrady, alespoň přivést lektory s vybavením. To ale bylo také hodně finančně náročné, proto jsem rád, že se mi podařilo zavést simulační kurzy krizové medicíny ve spolupráci s Aesculap Akademií v simulačním centru Pavilonu B. Braun Dialog. Je to jediné takové centrum v České republice, které je schopné pojímat výuku takto, formou zážitku. Ten je totiž opravdu naprosto zásadní.
Jak přesně to funguje?
Zdravotník je člověk, který má určité vlastnosti. Některé z nich je možné trochu cvičit. Musím se přiznat, že jsem byl opravdu překvapený, když jsem se s tímto přístupem setkal poprvé. Najednou jsem viděl, co u nás chybí. Jako byste celý život plaval prsa, najednou vám někdo řekl, že existuje i kraul, a vy jste zjistil, že tak dokážete plavat rychleji.
„Doktor musí lépe fungovat hlavně jako člověk“
Jak se liší zážitková výuka od té klasické?
Klasickým vyučováním jsme si všichni prošli. Lektor vypráví, vy sedíte, posloucháte a přikyvujete. Zážitková výuka je naprosto jiný způsob získávání zkušeností. Jde o to, že v rámci výuky máte možnost se vnitřně trochu měnit. Jako lektor se snažím být průvodcem těch lidí a oni se učí sami, sebereflexí, sami sebe posunují. To je mnohem komplikovanější než klasické vzdělávání. Na kurzech se neučíme žádné algoritmy, jako třeba bezpečnou kanylaci. Na to existují jiné kurzy. U zážitkových kurzů je klíč v tom, že se někam posunete jako člověk, budete lépe komunikovat ve stresu, lépe fungovat v týmu. Takový zážitek nezískáte jinde než v laboratoři, protože se při něm musíte zpětně vidět a slyšet. Musíte získat zpětnou vazbu k situaci, kdy se chováte určitým způsobem a mohl byste se chovat lépe.
Máte vy osobně takový zážitek?
Pokud chcete slyšet konkrétní případ, mohla by jím být například zástava oběhu, kterou jsme řešili. Při té se doporučuje hned po výboji bez přerušení pokračovat dvě minuty v masáži srdce. Jenže psychologicky je pro vás výboj obrovská spousta energie, čekáte nějaký zlom, bod, kdy se něco změní. Takže ve vás stoupá zvědavost, jestli se teď něco stane. A zvědavost říká: „sleduj monitor“, zatímco doporučení říká: „masíruj srdce“. Já jsem se samozřejmě díval na monitor. Když se pak vidíte zpětně na videu, víte, že je vaše chování špatné, a společně s lektorem přicházíte na to, co vás k tomu vedlo. Úlohou lektora je být odrážeč, facilitátor jednotlivých situací. Existují na to triky, které pomáhají.
Jaké například?
Trik je například v tom, nevystavit lidi vlastnímu selhání. Musíte zobecňovat, tyto situace se mohou stát každému. Můžete třeba říct: „Často vidíme, že se v tomto okamžiku týmy mnohdy dívají na monitor a přestanou masírovat. Co si o tom myslíte vy?“ Tím to zobecníte a rozstřelíte na to, že to je běžná věc. Jenže vy konkrétně jste měl nějaký důvod a ten mě zajímá. Tak mi řekněte, proč to tak bylo, proč k tomu došlo.
Pro vás jako pro lektora to bude asi hodně práce s psychologií postav. To znamená, že musíte pracovat s osobností těch lidí, musíte vnímat nejjemnější nuance jejich chování. Jak se tohle naučíte?
Ano, je to hodně o psychologii. V tom mám z hlediska vzdělání určitý hendikep, protože jsem doktor a hodně dlouho jsem veškerou svoji energii věnoval anestezii. Ale je pravda, že kdysi dávno, těsně po medicíně, jsem čistě ze zájmu absolvoval stovky hodin psychoterapeutického výcviku zaměřeného na člověka. Tenkrát mě to hodně bavilo a teď jsem se k tomu takovým obloukem vrátil.
„Vidět Marcuse Ralla při práci je koncert“
Myslíte si, že se vám daří správně vnímat vaše frekventanty?
To by samozřejmě museli říct oni, ale nejspíš snad ano. Je to těžké, máte k dispozici limitovaný čas na to někomu něco předat, někoho někam posunout. Simulační výcvik je koncipován jako celodenní seminář, workshop, kde na ty lidi vychrlíte nové informace, jsou v novém prostředí, ukazujete jim nový přístup, čili je toho na ně hodně.
Abyste se stal lektorem simulačního kurzu, zřejmě nebude stačit jen to, že jste před lety absolvoval psychoterapeutický trénink.
Opakovaně jsem absolvoval kurz trenérů „Train the Trainers“, který je určený právě pro lektory simulačních kurzů. Ten vedl guru simulační medicíny Marcus Rall. Když vidíte, že někdo dokáže takhle učit, dokáže svoje zkušenosti předávat tímhle stylem dál, tak si říkáte, to je fajn, to bych chtěl někdy aspoň trochu umět. Vidět Marcuse Ralla při práci, to je opravdu koncert.
Jak vnímají kurzy samotní frekventanti?
Ohlasy jsou, myslím, pozitivní. Ale samozřejmě je lidem často nepříjemné, že musejí s kůží na trh, že musejí přiznat třeba některé nedokonalosti. Ale podle mě by tyto kurzy, minimálně v anesteziologii, měly být povinné. Například v Dánsku už povinné jsou. V akreditační komisi, ve které sedím, bych to rád prosadil alespoň v postgraduálním vzdělávání. Můžu tři dny prosedět na kongresu a stejně mi to nedá tolik, co jeden den simulačního kurzu. Ale jsem optimista. Když budou lidé lépe komunikovat a budou mít lepší návyky, budou i lepšími doktory. V Německu existuje jedna síť soukromých nemocnic. V minulosti měli poměrně velké potíže s lékařským personálem. Uvědomili si, že je třeba investovat do bezpečí, do standardů atd. Oslovili tedy Dr. Marcuse Ralla, který jim vytvořil vlastní simulační centra, a začali školit. A najednou zjistili, že i samotní zaměstnanci těch nemocnic jsou spokojenější.
Plánujete ještě další simulační kurzy?
Chtěl bych v podobném dramaturgickém duchu vyrobit program pro přednemocniční péči, tedy pro záchranáře a lékaře. Mysleli jsme i na ambulantní specialisty, kde bychom zkusili vytvořit stav Kritické stavy v ambulanci. Tam by to bylo vice zaměřeno na algoritmy kritických situací. Toto bychom chtěli v příštím půlroce rozjet a zároveň pokračovat ve stávajících kurzech. Je toho docela dost.
To rozhodně ano. Máte vůbec čas na nějaký odpočinek?
Rád jezdím na kole, rád také jezdím na chalupu v jižních Čechách. Je to pohyb, rodina. Ale ta práce na kurzech je jiná. Snažíte se lidem medicínsky pomoct, to je něco jiného než dělat doktora.
Mně se to celkem líbí, když takto kombinuji lektora a doktora. Jsem tam jednou za měsíc, to se dá zvládnout v rámci náhradního volna v práci. Ale hlavně mě to opravdu baví. Mě nabíjejí ti lidé.
