Prý jste už v době studií pracoval na urologii jako zdravotní bratr. Byl to ten hlavní moment, proč jste si nakonec vybral urologii jako hlavní obor?
V podstatě ano. Tenkrát byla situace naprosto jiná než dnes, kdy lidé chybí všude. Když jsem začínal s praxí já, pracovní místa skoro nikde nebyla. Zvlášť v Praze a v chirurgických oborech. Můj velký učitel docent Kawaciuk mi místo nabídl právě proto, že jsem poslední čtyři roky studia pracoval na čtvrt úvazku jako zdravotní bratr. Pamatuji si, jak se mě pan profesor zeptal, kdy budu promovat. Já na to, že 30. června, a on řekl: „Tak 1. července přijďte.“
Co vám to dalo?
Strašně moc. Samozřejmě jsem si přivydělal, ale hlavně jsem získal spoustu dovedností v praxi. Mimo klasické práce zdravotního bratra jsme jako medici běžně chodili takzvaně „fiškusovat“, tedy asistovat na operační sály. Tehdy probíhala hlavně otevřená operativa, takže jsme drželi háky. Velká škola.
Medicínu máte v rodině, takže to byla jasná volba?
Máma byla doktorka, táta veterinář, takže se to nabízelo. Uvažoval jsem i o matematicko-fyzikální fakultě, eventuálně ekonomické fakultě. Také jsem hodně sportoval. Nakonec volba padla na medicínu a jsem za to rád.
Vrcholově jste plaval a do čtyřiceti let hrál 1. ligu ve vodním pólu. Čím vás sport obohatil pro medicínu?
Plavání je tvrdý individuální sport, takže mi dalo velký smysl pro disciplínu a touhu nevzdávat se. Pólo je naopak týmový sport, z toho jsem si odnesl smysl pro spolupráci a jak fungovat jako součást týmu. Obojí jsem ve své kariéře hodně využil.
Máte recept na to, jak skloubit práci lékaře, manažera, pedagoga a vědce?
Recept na to moc není. Lze to za cenu prakticky nulového podílu volného času a volných víkendů. Každá tato profesní role mě však ohromně baví. Urologie jako obor a operativa mě naplňují, baví mě učit, baví mě ale i ta manažerská pozice, kdy mohu věci posouvat dál. Tady musím velmi poděkovat své rodině a své ženě. Má se mnou neskutečnou trpělivost a bez výborného a vstřícného zázemí by to nešlo.
Bývalý předseda České urologické společnosti a váš kamarád profesor Marko Babjuk o vás řekl, že vaše organizační a vyjednávací schopnosti jsou pověstné. Je to tak?
To musí hodnotit jiní. Pokud profesor Babjuk něco takového řekl, je to od něho jako od člověka, který takovými vlastnostmi disponuje na excelentní úrovni, velmi laskavé. Právě díky jeho vyjednávacím a manažerským schopnostem se podařilo urologickou společnost konsolidovat a udělat z rozdrobené komunity jednu z nejorganizovanějších společností v české medicíně.
Stále platí, že na urologii vás nejvíce baví, že výsledky jsou vidět hned?
Já nejsem v podstatě příliš trpělivý člověk, rád vidím rychlé výsledky (smích). Ony rychlé výsledky mi v medicíně umožňuje právě chirurgie. Pacienti u nás dnes leží třeba tři dny a je ohromné, jak jim za tak krátkou dobu můžeme pomoci. To je obrovská satisfakce.
Jste členem zhruba dvanácti různých odborných společností, výborů a nadací, kde se prolínají různé medicínské obory. Jste tedy propagátorem komplexního přístupu k pacientům?
Zdaleka ne ve všech společnostech funguji aktivně. Máte ale pravdu, že komplexní přístup k pacientům mě provází celou kariérou. Je to jednoznačně správná cesta, kterou by se medicína měla ubírat.
Jako příklad onoho komplexního přístupu lze uvést „cestu spinálního pacienta“. Proč jste si vybral právě tuto oblast?
Spinální medicína je takový můj „koníček“. Věnuji se jí od počátku své profesní kariéry v nemocnici v Motole. S komplexním přístupem ke spinálním pacientům u nás vlastně začal profesor Hanuš, emeritní přednosta Urologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Pak jsme v tom pokračovali s přednostou urologické kliniky v Ostravě profesorem Krhutem. Před těmi třiceti lety vlastně žádná urologická péče o pacienty nebyla. Dnes jsou pacienti perfektně zajištěni.
Jaké obory se přitom potkávají?
Z pohledu druhů spinálních pacientů dnes ubylo úrazových pacientů. Je jich zhruba 50 % a dalších 50 % pacientů má problémy třeba ischemické, nádorové, zánětlivé a tak dále. Na léčbě a péči se podílí celé spektrum specializací od intenzivistů, pracovníků anesteziologicko-resuscitačních oddělení přes internisty, rehabilitační lékaře až třeba po urologii nebo neurologii.
Jakou roli v tom hraje urologie?
Naprosto zásadní. Jedná se o paraplegiky vozíčkáře nebo kvadruplegiky a mnoho z nich má velké potíže s vyprazdňováním močového měchýře a únikem moči. To jsou pro ně diskvalifikující problémy. Po nějakém čase, když se pacient stabilizuje, má z urologických problémů velmi traumatické pocity, nechce chodit do společnosti ani na kontroly. Navíc před několika desítkami let byly nejčastější příčinou předčasného úmrtí těchto pacientů močové infekce. Dnes už se s tím prakticky nesetkáme, protože o pacienty diametrálně jinak pečujeme.
V roce 2018 jste spolu s kolegy publikovali výsledky výzkumu, jehož výsledkem je, že katetrizaci provádějí spinální pacienti průměrně šestkrát denně bez ohledu na výšku léze a 88 % si provádí autokatetrizaci. Proč je to důležité vědět?
Jednak nás zajímalo, jak je to s pacienty, kteří se několikrát denně sami cévkují, v reálu. Výzkum jsme realizovali ale také proto, že zde fungoval nastavený systém úhrad pojišťoven, kdy pojišťovny hradily jen pět kusů cévek na den. Zbytek si pacienti museli kupovat sami a my jsme to chtěli změnit. To se nám podařilo a úhrada se zvedla z pěti na sedm cévek denně. Spolupráci s pojišťovnami si velmi chválím. Pacientům, kterým nestačí ani sedm cévek na den, pojišťovny po doporučení revizního lékaře běžně proplácejí i tyto cévky „navíc“.
Co čeká urologii v péči o spinálního pacienta v blízké budoucnosti?
Chceme jít dál cestou specializovaných ambulancí. K této cestě nás inspirovala pracoviště ve Švýcarsku, Německu nebo ve Francii. U nás máme čtyři spinální jednotky. V Motole, Brně-Bohunicích, Ostravě a v Liberci. Odtud pak pacienti putují do jedné ze tří spinálních rehabilitačních jednotek v Kladrubech, Luži – Košumberku a Hrabyni. V Rehabilitačním ústavu Kladruby se nám podařilo otevřít detašovanou neuro-urologickou ambulanci, kam pravidelně několikrát týdně dojíždíme. Všem, kteří na tom pracují, patří ohromný dík.
Jste spoluzakladatelem nadace Muži proti rakovině. Jak těch deset let od založení hodnotíte?
Hodnotit by měla spíše hlavně mužská populace, ne já osobně. Jsem rád, že se daří vybírat peníze, že lidé vědí, co je Movember, že se daří posouvat prevenci rakoviny prostaty dopředu. Teď stojí před nadací, ale i před Českou urologickou společností obří úkol – pomoci zavést plošný screening rakoviny prostaty.
Na zavedení plošného screeningu jste nedávno veřejně apelovali. Proč přišel apel právě teď?
V Česku běží výzkumy a programy prevence rakoviny prsu a rakoviny děložního čípku u žen a u obou pohlaví kolorektálního karcinomu. Rakovina roste u prostaty mnohem pomaleji. Doteď jsme neměli data, ale teď už máme podloženo čísly, že pravidelný plošný screening je jednoznačná cesta, jak rakovinu prostaty v mnoha případech objevit v zárodku. Evropská urologická společnost vytvořila systém, jak zabránit nadbytečnému stresování (převážně starších) mužů, u nichž screening rakovinu prostaty sice potvrdí, ale v tak nepatrném měřítku, že je rakovina do konce života neovlivní.
Teprve nyní zde tedy máme systém na to, aby se tyto nevýznamné nádory nediagnostikovaly. V rámci Evropské urologické společnosti vznikají v současné době materiály, dokumentace a doporučení a do konce roku by měl vzniknout dokument na podporu plošného screeningu v Evropě. Zároveň je na členské země vyvíjen „tlak“, aby byl plošný screening zaveden.
Úmrtnost by mohla podle odhadů díky screeningu klesnout až o třetinu. Prostou matematikou to je v Česku zhruba 530 životů. Počítám správně?
Velmi zjednodušeně ano. Naprostou prioritou screeningu je snížení úmrtnosti na rakovinu prostaty. Výsledky ukazují, že by se skutečně mohla mortalita snížit až o třetinu. To je obrovské číslo. Ovšem cílů screeningu je víc. Dalším je snížení pozdního záchytu rakoviny prostaty. Celé to dává medicínský i ekonomický smysl.
Máte představu, kolik to bude stát?
Číselnou představu ceny plošného screeningu nemám. Ministerstvo zdravotnictví nyní provádí ekonomickou analýzu projektu. V tuto chvíli máme panel odborníků, který vede Česká urologická společnost. Doufejme, že vznikne extrémně komplexní screeningový program. Máme podporu ministerstva, respektive Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR a pojišťoven. Bude ale potřeba velká podpora odborníků, praktických lékařů, laboratoří, urologů a dalších odborností. Obnáší to zhruba 1,5 milionu mužů, kteří se musí screenovat a vyšetření se musí opakovat.
Americká léková agentura schválila nový lék – prostatický specifický membránový antigen (PSMA) – který údajně významně prodlužuje život onkologickým pacientům. Je to podle vás významný krok?
Objev PSMA byl velkým krokem kupředu. Zjistilo se, že tyto molekuly jsou schopny ve větším množství vázat buňky rakoviny prostaty. Na PSMA se dají napojit diagnostické částice i terapeutické částice, tedy částice, které vyzařují radioaktivní záření a jsou schopné rakovinné buňky zničit. Zatím to je otázka medicíny v USA. Je to extrémně nákladné a v českých podmínkách si na to budeme muset počkat.
Jak je na tom česká urologie ve srovnání se světem?
Žebříček nejlepších světových urologií neexistuje (úsměv). Urologie států západní Evropy, USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, ale také Holandska, Švýcarska, Německa, skandinávských zemí patří mezi světové špičky. Obrovskou předností těchto zemí oproti nám je, že jsou velmi napřed ve vědě a výzkumu. Hned po těchto zemích jsme my. Rozhodně jsme s tou nejužší světovou špičkou konkurenceschopní.
A jaké před urologií stojí aktuální výzvy?
Je to ona komplexnost. Může se to zdát hodně obecné, ale technologie se neustále vyvíjejí kupředu. Mílovými kroky se posouvají operační technologie, nové molekuly, ale i modality v léčbě onkourologických, neurourologických a třeba spinálních pacientů.
Ohromným způsobem jde dopředu genetika, která se urologie doposud tak úplně netýkala. Už však začínáme našim pacientům také dělat různé genetické testy a vytváříme z toho různá doporučení, ať už pro pacienta, nebo jeho rodinu. Chceme udržet krok se špičkou.
Co vzdělávání budoucích urologů?
Je na dobré úrovni. Takovým, řekl bych, nešvarem je, že na každé z osmi fakult se vyučuje „trochu jinak“, a my se snažíme výukový plán a náplň více sjednotit. I to je určitě výzva budoucnosti.
Když se podíváte do budoucnosti, jak bude vypadat urologie třeba za třicet nebo padesát let?
Technologie se poženou dopředu překotným způsobem. Nemyslím si, že vymizí chirurgická operativa, ale bude více robotické operativy, miniinvazivity, genetiky ve smyslu ovlivnění mutací a také diagnostika půjde hodně dopředu.
