Současná high-tech generace je budoucností telemedicíny

Průkopníkem telemedicíny se stane až současná mladá generace, která na denní bázi on-line nakupuje, řeší finance a je v aktivním kontaktu s lidmi po celém světě. Lidé, kteří k ní patří, budou high-tech postupy očekávat i na poli zdravotnictví. „Až tato generace doroste, bude pro ni nutným standardem lékařská péče na dálku. Pak začne telemedicína opravdu fungovat,“ říká v podcastu Medicína docent Jan Bláha, přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Telemedicínu většinou zjednodušeně chápeme jako on-line přenos informací od zdravotníků k pacientům a naopak. Jak byste ji popsal vy?

Základní pohled je, že telemedicína umožní, aby pacient nemusel chodit k lékaři a aby jakýmsi elektronickým způsobem přišel lékař za ním. To začalo už v 60. letech minulého století. Vlastně první snímání a vzdálený přenos dat používala NASA u svých astronautů na orbitálních stanicích pro monitorování jejich základních životních funkcí.

A jak jsme na tom v Česku?

Když se podíváte na webové stránky všech českých zdravotních pojišťoven, najdete tam, že se věnují telemedicíně, že má velkou podporu, ale ve skutečnosti zjistíte, že jediné, co nabízejí, je telefonická konzultace, což je samozřejmě také součást telemedicíny, ale v úplně základní podobě. A obecně si myslím, že Česko si v tomto nechalo ujet vlak v porovnání s tím, co existuje v západní Evropě nebo vůbec ve vyspělém medicínském světě.

Platí to pro všechny medicínské obory?

Samozřejmě existují tak jako ve všem ostrůvky deviace, takže existují pracoviště převážně kardiologická, některá onkologická či diabetologická, která dokáží své pacienty sledovat na dálku. Jsou schopna získávat od pacientů pomocí specializovaných monitorů data o jejich aktuálním stavu a pomáhat jim rozhodovat se a řešit aktuální situaci. Řekl bych, že to však nejsou ani nemocnice, spíše ambulance či jednotlivá pracoviště. Rozhodně se ale v Čechách nedá říct, že by tady telemedicína nějak fungovala. Bohužel.

Nastavení a používání telemedicínských nástrojů jsou časově relativně náročné. Vidíte problém v ochotě zdravotníků věnovat čas a energii novým věcem tohoto typu?

Částečně ano, protože technologicky na to připravení jsme. Existuje ale mnoho kolegů, kteří řeknou, že to mají raději napsané na papíře. Mají pocit, že papírová forma poskytuje bezpečnější a přehlednější uložení informací. Samozřejmě opak je pravdou. Myslím, že ukázkovým příkladem toho bylo zavádění e-receptů, ta obrovská nevole s tím spojená. Pak přišla pandemie a ukázalo se, jak obrovská výhoda to je. E-recepty začali využívat všichni a byli nadšení a rádi, že existují. Takže se nakonec i tady ukázalo, že i ti, co jsou proti něčemu novému, jakmile pak narazí někde na výhodu, tuto novinku podpoří, ale trvá to.

Bariéry však nebudou jen na straně lékařů, je to tak?

Já si myslím, že tady pokulhává i legislativa, protože samozřejmě elektronická dokumentace je něco jiného než ta papírová. Opravdu velmi problémové je mít hybridní dokumentaci, tedy mít něco v papírové podobě a něco v elektronické. Potřebovali bychom tedy i úplnou elektronizaci papírových dokumentů, což se na některých pracovištích zavádí, ale řekl bych, že legislativa v tomto klade odpor nebo je příliš pomalá. Je zde tedy i problém, že vlastně chcete vyvinout nějakou aplikaci, ale zjistíte, že ta data, která získáte, neumíte v rámci platných pravidel ukládat ani používat. Pro mě je třeba u nás v nemocnici fascinující, že když objednávám laboratorní vyšetření, tak samozřejmě vyplním elektronickou žádanku, ale k té zkumavce to pak musím vytisknout. To je něco, co jsem zatím vůbec nedokázal pochopit. Vždycky dostanu odpověď, že je to legislativně potřeba.

Vy jste velmi zkušený intenzivista. Kde je prostor pro telemedicínu ve vašem oboru?

Myslím si, že v málokterém oboru se nabízí tak obrovská příležitost, jak využít telemedicínu, jako právě v intenzivní medicíně. V reálném čase on-line monitorujeme mnoho údajů o stavu pacienta, které jsou přenositelné přes informační technologie na jiná pracoviště. Díky tomu bychom byli schopni navzájem stav pacientů konzultovat, a přitom vidět aktuální hodnoty a sledovat po konzultaci okamžité reakce. Mohli bychom si navzájem takto vypomáhat. Toto je jasný příklad, jak by to mělo fungovat.

Jak by to v praxi vypadalo?

Ve Spojených státech takto funguje celá řada pracovišť intenzivní medicíny. Nemají sice zkušeného intenzivistu, ale mají samozřejmě lékaře a pacienti jsou napojení na centrum telemedicíny. Takto funguje například Mayo Clinics, což je asi jedna z těch nejznámějších, a má také smlouvu s celou řadou nemocnic. Lůžka jsou vybavená standardní monitorovací technikou, ale kromě toho jsou tam kamery, které zabírají celý prostor pacienta a v případě potřeby se toto pracoviště prostě napojí na Mayo Clinics na jejich telemedicínské centrum.

V něm je specialista, který na dálku řeší aktuální situaci pacienta, konzultuje ho s tím, že pakliže je potřeba provést nějaký výkon, provede ho lékař na místě, ale je to vlastně plně pod supervizí specialisty z Mayo Clinics. Je to prostě něco, co dává medicíně obrovské možnosti, a speciálně intenzivní medicíně. Ukázala to právě celá situace v době covidu-19, protože problémem v České republice, ale i leckde jinde bylo, že pacienti v těžkém stavu s respiračním selháním se sice dostali do nemocnice, ale neměli možnost být dále přeloženi na pracoviště, které s tímto onemocněním mělo nějakou zkušenost.

Kdo by měl tuto záležitost tlačit dopředu?

Musí to být ti, kdo se o pacienty opravdu starají, jsou s nimi v kontaktu a kteří to chtějí udělat proto, že vidí, že by jim to usnadnilo buď jejich práci, nebo zlepšilo výsledky. Pocítí to pak sami osobně.

Neměla by i z řad pacientů vzniknout nějaká iniciativa?

K tomu jistě dojde, ale musí nám nejdříve zestárnout ta populace, která technologie používá rutinně a pro niž jsou plnohodnotnou součástí života. Až budou potřebovat medicínskou péči tito lidé, budou překvapení, že vlastně nic takového nefunguje. Takže pak samozřejmě vznikne obrovský tlak, protože ti lidé vůbec nebudou chápat, jak je možné, že oni sice mají jinde ke všemu přístup, ale v medicíně tyto věci nefungují. Navíc předpokládám v budoucnu tlak od plátců péče, protože je evidentní, že to péči zjednoduší, zkvalitní, a tím jim samozřejmě klesnou náklady.